Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Objevy na Punkvě

zmapováno 340 metrů zcela nových prostor

autor: Kamila Svobodová, Radoslav Husák  (publikováno: 01.06.2007)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

Východní obchvat Macochy je chimérou krasových badatelů už 150 let, od dob doktora Wankela a profesora Absolona. Možný konec spekulacím a domněnkám přinesl objev Grand Canyonu, nové chodby spojující Předmacošský sifon a Horní jezírko.

Po ukončení výzkumných, mapovacích a malovacích prací v systému Stovka - Malý výtok v Moravském krasu, jsme se v říjnu 2006 rozhodli začít pracovat v Červíkových jeskyních, které jsou přístupovým místem pro ponory v Předmacošském sifonu na dně Macochy. Předmacošský sifon je aktivním tokem řeky Punkvy a zároveň spojnicí Amatérské jeskyně a Macochy. Poprvé byl proplaván v roce 1975 profesionálními potápěči Trygon klubu Brno, ovšem žádná podrobná mapa ani bližší informace o tomto sifonu nejsou nikde zadokumentovány. Čekalo nás tedy hodně práce.

Ponor v Moravském krasu (Malý výtok, na snímku Kamila Svobodová)
Ponor v Moravském krasu (Malý výtok, na snímku Kamila Svobodová)

Během prvních dvou ponorů na této lokalitě se nám podařilo skrz tento údajně 420 metrů dlouhý sifon najít cestu do Amatérky a natáhnout zde novou značenou šňůru. Po vyhodnocení všech dat, které jsme nasbírali během dalšího ponoru, jsme museli konstatovat, že Předmacošský sifon měří "pouhých" 311 metrů. Po tomto mapovacím ponoru jsme se šest týdnů v krasu nepotápěli (expedice Mexiko a Sardínie a taky špatná voda).

Na Červíky jsme se vrátili na začátku prosince, kdy jsme pak v rychlém sledu za sebou (než se zas pokazí voda) uskutečnili tři ponory a nakreslili mapu a profily z celé délky jeskyně. Na posledním ponoru, při průzkumu různých skulin, našel Radek za skalní kulisou "seriózní" chodbu ve směru, který sliboval velké překvapení. A taky že jo. Na dalším ponoru jsme natáhli 150 metrů! Šlo by to i dál, ale jednak nás překvapila hloubka (končíme v 35 m) a taky musíme novou šňůru zmapovat a bezpečně se vrátit ven. Zadání naměřených dat do počítače předčí všechna naše očekávání - chodba se z původního SJ směru odklání nejprve na východ a po několik desítkách metrů se začíná stáčet opět na jih, směrem k Macoše. Během dalšího týdne děláme další tři ponory, tentokrát už s trimixem. V nejhlubším místě jsme naměřili -50,3 m, což je v současné době nejhlubší místo řeky Punkvy. Tyto nové prostory jsme díky jejich velikosti pojmenovali Grand Canyon. Poslední z této série ponorů jsme dělali 23. prosince. Skončili jsme ve 45 metrech - pod komínem, který kolmo stoupá do 39 m. Odtud jsme se pokusili najít cestu ven, ale vše se nám uzavíralo bahnem. V prostorech pod prozatím posledním komínem jsme našli dva dřevěné žebříky, patrně několik desítek let staré. A teď jedna kuriozita - v těchto prostorech pod komínem u žebříků, ve 45 metrech hloubky, potkáváme žáby. Živé žáby. Toto nám celou zimu pak vrtá hlavou... Kde se vzaly? Přeci tam neplavou těch cca 430 m od vchodu. Další ponory nám pak překazilo naše zdraví, měsíční expedice v Mexiku a jarní voda. Na Červíky se tedy vracíme až letos v květnu.

Naším prioritním cílem samozřejmě bylo najít pokračování. Trošku se nám to komplikuje tím, že na dvou místech musíme po jarní vodě opravovat šňůru. Prodřený oplet je i na dalších místech, ale to zatím necháváme být. Zdržení způsobilo, že místo obvyklých 20 minut, které potřebujeme na proplavání prvních 300 metrů, plaveme 40 minut. Pak teprve odkládáme stage s EAN 50 a přecházíme na trimix 20/35. Po dalších 110 metrech plavání, většinou v hloubce 45 m, se dostáváme k místu se žebříky. Opět nás zde vítají žáby. Když se ale trochu rozhlídneme, tak nalézáme také 3 kostry mrtvých žab. Od tohoto okamžiku už tomuto místu neříkáme jinak než Žabí hřbitov. I když na jednom žebři visí trs čerstvě nakladených žabích vajíček, takže o nový život je zde postaráno (pokud se mezi čtenáři nachází nějaký vodní biolog, tak se nám prosím ozvi, chtěli bychom se o této zajímavosti dozvědět víc).

Zpět k hledání cesty - postupně prozkoumáváme všechny tři šňůry, které jsme tady natáhli při hledání pokračování. První dvě jsou uzavřené stejně jako loni, ale na třetí šňůře, v místech kde jsme před vánoci skončili, se objevují čeřiny, což nám dává naději, že letošní jarní voda to trochu propláchla a my se dostaneme kousek dál. A taky že jo! Po cca 20 nových metrech necháváme buben u skalní kulisy, pod kterou bude třeba se proplazit. Teď už ale dál nejdeme, protože trimix ve stage dochází a my se musíme začít vracet. Čeká nás pomalý výstup na trimixu, dekomprese na EAN 50 a pak ještě na kyslíku. Celé je to zkomplikované tím, že musíme vydekompresit na prvním výstupu do 3 metrů, pak odložíme kyslík a ještě dalších 15 minut plaveme než se, přes další dvě hloubky (16 m) a výstupy (do 4 m) dostáváme znovu do hloubky 18 m, tudy plaveme cca 70 m a pak teprve můžeme zahájit konečný výstup k hladině. Takže radši nic neriskujeme a dekompresíme pořádně.

Tři dny nato ujíždíme zpět do Krasu, tentokrát opravdu odhodláni to zakončit. Na Žabí hřbitov se dostáváme už ve 25. minutě, vystoupáme komínem, trochu upravíme vyvázání šňůry na tyče, které si sebou vezeme a konečně podplaváváme pod první skalní kulisou, u které jsme posledně nechali buben. Otevírá se před námi dómek o rozměrech 3×4 m a výšce 3 m. Na dně je písečná duna o výšce cca 1 m a ta se svažuje k další kulise. Za tou se opakuje víceméně stejná situace. A za třetí kulisou také, bohužel další postup je ale znemožněný písečným suťovým svahem, který celý prostor pod skalní kulisou uzavírá a při sebemenším pohybu poblíž se sune dolů. Je to sice zklamání (že se nevynoříme), ale i tak máme radost z těchto objevů. Cestou zpět vše nové mapujeme a kreslíme. Hned po vynoření domlouváme další ponor - tentokrát Horní jezírko, protože z dat, které naťukáváme do počítače je zřejmé, že Grand Canyon směřuje právě sem.

Ponor do HJ je logisticky mnohem jednodušší. Bereme si jenom sedmičkové dvojče se vzduchem a jeden buben. Ihned po zanoření nás překvapuje nádherná viditelnost - přes 10 metrů (všude jinde na Punkvě je vidět maximálně 4-5 m). Naprosto bez problémů nalézáme v současnosti nejhlubší místo (-11,5 m), Radek se protahuje pod skalní kulisou, ale po chvilce vycouvává zpět. Je to zacpané "tekutým" pískem a větvemi. Takže bohužel - až do příští větší vody je tento směr uzavřený. A pak se buď uzavře ještě víc anebo otevře. Uvidíme, co nám příroda nachystá. Tento "písečný" špunt také vysvětluje tu skvělou viditelnost v Horním jezírku - voda tudy neproudí, nýbrž se cedí přes písky a v HJ se objevuje čistá jako křišťál.

autor: Kamila Svobodová, Radoslav Husák
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek