Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Potápění a právní odpovědnost

trestní a občansko-právní

autor: Tomáš Sládek  (publikováno: 02.01.2002)

I když na sebe potápěči berou riziko svého sportu dobrovolně, nemusí vždy být potápěč odpovědný jen sám za sebe. Stejně jako u jiných lidských činností se právní odpovědnost posuzuje pohledem zákonů a těch, kteří zákony vykládají. Jakákoli nehoda s následkem poškození zdraví či dokonce smrti může vést k trestnímu stíhaní a poškozený či jeho pozůstalí může žádat náhradu škody. Vykládat zákon však může pouze soud. Pozor tedy na všechny rady kamarádů, i tento text je jen orientační pomůckou a soukromým názorem autora. Dokud není ve věci pravomocný rozsudek, nelze si být jist jejím právním posouzením.

Trestní odpovědnost

V trestním řízení je žalobcem stát a viník je trestán například vězením. Vše se posuzuje podle trestního zákona a procedury se řídí trestním řádem.

Když se stane vážná nehoda, zpravidla je k ní přivolána policie. Policie může také zahájit šetření na základě trestního oznámení. V rámci šetření a přípravného řízení policie zajistí ty důkazy, které by nebylo možno provést později. Státní zástupce zváží, zda jsou důkazy dostatečné a podává obžalobu nebo návrh na potrestání, čímž zahájí trestní stíhání. Další už má na starosti soud, který nakonec rozhodně rozsudkem.

Častým omylem je domněnka, že když si poškozený nepřeje potrestání viníka nehody, nebude se nic vyšetřovat. To není u trestných činů možné s výjimkou, kdy je poškozeným příbuzný nebo jinak blízká osoba.

Rovněž není možné se trestní odpovědnosti zbavit smlouvou. V rozsahu svých možností každý musí dávat pozor, aby svým zaviněním ostatním nezpůsobil škodu. Každý je dále povinen hrozící škodu odvrátit, ledaže by přitom ohrozil svoje zdraví a život. Jakékoliv papíry s podpisy, že člověk provozuje potápění na své riziko, jsou téměř k ničemu. Užitečné mohou být pouze pro případ, kdyby si poškozený sám způsobil újmu a v občansko-právním sporu žádal odškodnění s tím, že nebyl seznámen s nebezpečností potápění.

Občansko-právní odpovědnost

V občansko-právním sporu žaluje poškozený a když prohrajete, musíte mu většinou platit peníze. Věc se řeší zejména podle občanského zákoníku, soudní proceduru určuje občanský soudní řád.

Kromě škody na věcech může být při poškození zdraví požadováno jednorázově tzv. bolestné (satisfakci za způsobené utrpení), dále náklady na léčení, ušlou mzdu a snížené společenské uplatnění (např. poškozený nebude moci vykonávat svůj oblíbený sport). Ztrátou na mzdě se chápe rozdíl mezi tím, co by poškozený vydělal nebýt zranění, a dávkami nemocenské.

Jestliže kvůli trvalým následkům zranění musí poškozený vykonávat jiné zaměstnání, které bude méně placeno, musí viník rozdíl mezi dřívější a nynější mzdou poškozeného doplácet (tzv. náhrada ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti). Rovněž nižší plat má vliv na výši budoucího důchodu poškozeného, viník tak musí poškozenému doplácet i rozdíl ve výši důchodu, který by poškozený měl, nebýt následků zranění.

Při usmrcení poškozeného viník hradí náklady spojené s pohřbem. Pokud ale usmrcený měl vůči někomu vyživovací povinnost (např. vůči dětem), musí viník tyto vyživovací dávky hradit za usmrceného.

Pro případ sporu o náhradu škody se vyplatí být pojištěn na odpovědnost za škodu. Při uzavírání takové pojistky je ale třeba dávat pozor, aby se vztahovala i na rizikové sporty.

Zavinění

Zavinění je vnitřní (psychický) vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin. Tvoří jej složka vědění a vůle. Proto existují dvě formy zavinění: zavinění úmyslné a zavinění z nedbalosti. Úmysl obsahuje vždy vedle vědění též vůli, kdežto u nedbalosti vůle chybí.

Při trestném činu pachatel buď koná způsobem v trestním zákoně uvedeným, nebo poruší nebo ohrozí zájmy chráněné trestním zákonem. Není podstatné, zda pachatel ví o trestnosti svého počínání, neznalost zákona neomlouvá.

Pro výši trestu je podstatná míra zavinění. Úmysl je těžší forma než nedbalost a dále se rozlišuje podle intenzity. Čím lépe pachatel zná všechny rozhodující skutečnosti, tím vyšší je stupeň jeho zavinění. To, zda došlo k zavinění, ať už úmyslného či z nedbalosti, se zjišťuje dokazováním, tj. zjišťováním vnějších okolností z nichž lze dovozovat, zda pachatel jednal úmyslně či z nedbalosti, jaká byla případně pohnutka, apod. Otázka zavinění je otázkou právní a nikoliv znaleckou. Znalec může soudu dát pouze podklad a vysvětlení v odborných otázkách a jeho posudek je nutno hodnotit jako kterýkoliv jiný důkaz.

Úmysl

Úmysl je charakteristickým prvkem vůle. O úmyslné zavinění jde tehdy, jestliže pachatel:

Pakliže zrovna neutopíte tchýni, tak při potápěčských nehodách o úmysl většinou nejde. Proto se tím dále nebudu zabývat.

Nedbalost

Zavinění z nedbalosti nastává tehdy, jestliže pachatel:

Společné pro oba druhy nedbalosti je, že chybí složka vůle potud, že pachatel ani nechce způsobit následek a ani není srozuměn s tím, že jej způsobí.

Nedbalost nevědomá se hodnotí z objektivního a subjektivního hlediska. Objektivní hledisko žádá od každého zúčastněného v akci zpravidla stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně žádá opatrnost vyšší od těch, kdo vykonávají určité povolání či funkci. Měřítko náležité opatrnosti je určeno jednak zvláštními předpisy, jednak obecně. Jako zvláštní předpis by soud bral i bezpečnostní a výcvikové směrnice, což je také důvodem tak častého používání "doporučuje se" místo "musí být" v jejich textu. Požadovaná míra opatrnosti je podle praxe zachována i tehdy, jestliže odpovědná osoba sice nedodržela příslušný bezpečnostní předpis, avšak zajistila bezpečnost jiným vhodným způsobem, který odpovídá novým poznatkům vědeckým, technologickým apod. Mezi porušením povinné opatrnosti a následkem musí být příčinná souvislost. Vyšší míra opatrnosti, než jaká plyne z bezpečnostních předpisů, se nežádá ani od toho, kdo vzhledem k svým znalostem pokládá tuto míru za nedostatečnou a vývoj událostí mu pak dá za pravdu. Stačí, že dodrží míru, kterou právní řád uznává za přiměřenou.

Subjektivní hledisko přihlíží i k tomu, zda pachatel vzhledem ke všem okolnostem konkrétního případu důsledky svého jednání skutečně předvídat mohl; nestačí, že je předvídat měl. Podle tohoto hlediska je třeba přihlížet ke všem okolnostem případu (např. situace vyžadující okamžitého rozhodnutí, mimořádný průběh událostí, apod.), i k osobním vlastnostem pachatele (k jeho znalostem a zkušenostem, zdravotnímu stavu, apod.). Ovšem kdo se lehkomyslně pustí do činnosti, na niž nestačí, nemůže se omlouvat nedostatečnými vědomostmi; jeho nedbalost je už v tom, že se do takové činnosti pustil, nebo že si potřebné znalosti dostatečně neosvojil, ač tak učinit měl a mohl. Podobně také v případě, kdy se někdo ujme úkolu, který vyžaduje plné pozornosti, a ač věděl, že je ospalý nebo unavený, bude nutno uvážit, zda právě v tom není jeho nedbalost.

Objektivní hledisko doplněné subjektivním hlediskem platí i pro vymezení nedbalosti vědomé. "Přiměřenost" důvodů, z nichž pachatel spoléhal, že nezpůsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu je třeba posuzovat podle toho, jak se situace jevila pachateli, jaké byly jeho znalosti a zkušenosti, zdravotní stav, apod.

Omyl

S otázkou zavinění úzce souvisí otázka omylu. Omylem se v trestním právu rozumí neshoda pachatelova vědění (jeho vnímání, jeho představy) se skutečností, ať již proto, že si pachatel vůbec neuvědomil nějakou skutečnost, nebo proto, že měl o ní představu nesprávnou.

Jestliže někdo neví o nějaké okolnosti, která způsobila následek, je tím vyloučen jeho úmysl. Jinými slovy pachatel nezpůsobil zavinění úmyslné. Skutkový omyl ovšem vylučuje také vědomou nedbalost. Protože však každý nedbalostní trestný čin lze spáchat i z nevědomé nedbalosti, je k beztrestnosti nedbalostního činu z důvodů omylu vždy také třeba, aby pachatel vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům nevěděl o správném stavu věcí a ani o tom vědět neměl a nemohl.

Použité zdroje

Právní odpovědnost v horolezectví
Trestní zákon, 140/1961 Sb.
Trestní řád, 141/1961 Sb.
Občanský zákoník, 40/1964 Sb.
Občanský soudní řád, 99/1963 Sb.

autor: Tomáš Sládek