Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

K toxicitě dusíku

aneb „praxe“ z komory.

autor: Miloš Sázel  (publikováno: 07.08.2015)
redakčně zpracoval: Zdeněk Šraier

Na SP jsou ve starších článcích dostatečné obecné údaje o možné intoxikaci dusíkem při potápění. Mým cílem je jen doplnění o některé praktické zkušenosti, k čemuž jsem se chystal dávno, ale až vlastní zkušenost mne k tomu popohnala. Při potápění se vzduchem jsem měl pocit možného ovlivnění jen jednou, kdy jsem si popletl vodící šňůru v 45 m. Více poznatků mám se sestupy do 80 m v přetlakové komoře Ústavu leteckého zdravotnictví (plněné vzduchem).

Cvičné sestupy

Od listopadu 2008 do července 2015 absolvovalo „ponory“ již celkem 273 potápěčů. Počátky „ponorů“ byly občas spojeny i s lehkými formami dekompresní nemoci (při užití US NAVY tabulek). Teprve od roku 2009 byly nastaveny již bezproblémové postupy (plán dekomprese pro čas na dně 10 min je níže).

plán dekomprese

Dlouhá doba dekomprese je v komoře ovlivněna i s teplotním působením na organismus, neboť při kompresi se teplota dostává přes 40°C a při dekompresi klesá asi o 25°C. Ohledně pozorování vlivu dusíkové intoxikace na organismus potápěče v literatuře jsem nenašel nějaký specifický test, který by dusíkové vlivy jednoduše odhalil.

Celkově „ponory“ potvrdily, že na dusíkovou intoxikaci je značná individuální citlivost. Subjektivně si nikdo na nic nestěžoval (pár jedinců mělo problémy při rychlém sestupu). Všichni odcházeli spokojeni a zdůrazňovali „dobrou zkušenost“, že to bylo zajímavé atd. Objektivně se však určitě projevila část obecně uváděných příznaků. Především se většina potápěčů chovala euforicky (60%?). K poruše vědomí u nikoho nedošlo. Nikdo neodmítal spolupráci, i když na některé jedince se muselo občas důrazněji „křiknout“. Někteří se nezdáli vůbec dusíkem poznamenáni. Vyskytlo se i pár výjimečných osob, které v 80 m podali lepší početní výkon než před sestupem. Zpravidla také platilo, že starší a zkušenější potápěči bývali klidnější a vyrovnanější než mládež. (Je otázkou, jak by se rozvíjela intoxikace při delším pobytu na „dně“!).

Vlastní zkušenost

Sám jsem se do „ponoru“ 80 m zvláště nehrnul. Říkal jsem si, že ve vodě bych to nikdy neriskoval, a že za to „utrpení“ to nestojí. Přitom 60 m jsem absolvoval mnohokrát, tam mi vadilo především horko („cesta do pece“), nějaké ovlivnění myšlení jsem si moc nepřipouštěl.

Konečně (po 7 letech!) jsem se k 80 m letos odhodlal. Dá se říci, že průběh mne překvapil, ale hlavně až teprve po výstupu. Sestup byl standardní, žádné velké odlišnosti oproti 60 m, tj. hrozné vedro!

V 80 m se mi objevilo jakési intenzivní „pískání v hlavě“, které jsem v 60 m nikdy neměl. Bylo to trochu odlišné od tinnitu (zvonění v uších) při ušních onemocněních (vlastní zkušenost). Jinak mi později „vnější“ personál sdělil, že jsem byl klidný, spíše zamlklý. Rozhodně žádná euforie tam nebyla. Subjektivně to byl takový celkově nepříjemný stav, kdy úpěnlivě čekáte, až to „utrpení“ skončí. Jiné vlivy jsem nepozoroval. Pro test vlivu dusíku jsem užil tzv. Lottigův test, který užíváme v hypoxii u letců. Je to odečítání sedmičky od trojmístného čísla se zapsáním výsledku. Zdálo se mi, že mi počítání celkem šlo. Možná, že jsem zbytečně spěchal, ale odhadoval jsem, že jsem mohl udělat tak 2 chyby.

Výstup s ochlazením přinesl „vysvobození“ a veškeré potíže zmizely. Dekomprese byla nudně dlouhá. Žádné problémy nebyly ani následně po výstupu z komory. Ovšem při kontrole svých „výpočtů“ jsem se zhrozil! Zapsal jsem 28 čísel, styl písma se nezměnil, ale udělal jsem 10 chyb a první byla již v prvním odečtu!

Příčinu zvonění v uších jsem neobjasnil, mohl by to být možná příznak intoxikace kyslíkem. Ovšem při expozicích 100% kyslíkem na 15 m / 90 min jsem nic takového přes vyšší pO2 neměl. Snad se mohlo na zvonění dále podílet horko, vysoký krevní tlak, psychika?

Co z „experimentů“ vyplývá?

Nikdy neriskovat ponory pod 60 m se vzduchem! Intoxikace dusíkem nemusí být zevně, ani samotným potápěče pozorovatelná. Potápěč může ve „své hlavě“ dělat špatná rozhodnutí a přeceňovat své schopnosti, třeba nedodržovat plán ponoru, pokračovat v ponoru do větších hloubek, nesledovat pravidelně čas a zásobu vzduchu, špatně kalkulovat výstup a podceňovat i další nebezpečí.

autor: Miloš Sázel
redakčně zpracoval: Zdeněk Šraier