Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Ze záplav do sucha

aneb co skrývá hladina Orlíku

autor: David Garkisch  (publikováno: 03.11.2003)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

Přehrada Orlík má teď zvláštní kouzlo. Kvůli suchu poklesla hladina o jedenáct metrů a kolem strmých břehů se objevily dlouhé lákavé pláže. Teď vyzývají bohužel už jen k procházkám. I tak to stojí za to. Výlet na místa jindy zalitá vodou má svou atmosféru. A můžete přitom dokonce narazit na pozůstatky života, který tu skoro před půl stoletím pohřbila voda.

Podolsko - můstek

Podolsko - můstek

Stojíme pod podolským mostem na staré silnici, která končí ve vodě. Kdysi tudy vedla rušná cesta spojující Tábor a Písek, po níž vozkové i pěší proudili oběma směry. Teď tu proudí už jen voda. Vlastně ani to není přesné. Stará cesta je z části na suchu. Pokles hladiny orlické přehrady ji na krátkých pár týdnů odhalil. A společně s cestou i kamenné základy jakési budovy a malý mostík přes dávno neexistující potok.

Je to zvláštní pocit stát "na dně" přehrady, byť to skutečné úplné dno leží vedle nás, ještě o nějakých třicet metrů hlouběji pod hladinou. Pro kamaráda potápěče zaměřujeme s pomocí přístroje GPS přesnou polohu mostíku i základů jakéhosi kamenného domečku. Chce se sem podívat, až se nad tím vším hladina znovu uzavře.

Stojím přímo na zbytcích zdiva a zatímco maličký přístroj kdesi na nebi vyhledává družice, přemýšlím, kdo tu asi mohl žít. Půdorys domečku je asi pětkrát šest metrů. Museli to být zřejmě chudí lidé. Hromada kamenů napovídá, že malý domeček měl dvě miniaturní místnosti. Ale byl tu asi krásný výhled. Otvor, kde bývaly dveře, vede směrem k řece, dnes už přehradě.

Podolsko - můstek

Podolsko - můstek

A někde tady se asi po večerech sedávalo na zápraží. To se i teď topí ve vodě.

Dávno zapomenutou historii malé bezvýznamné stavbičky nám dokáže trochu osvětlit hrázný z Orlíku. Zdeněk Zídek na přehradě pracuje už bezmála čtyřicet let, a tak zná okolí i dno lépe než pamětníci. "Na tom místě vesnice nebyla, tam bývala jen terasovitá políčka a ty základy pravděpodobně patří k některému z těch zahradních domků," rozmetal mé romantické představy hrázný Zídek. I v zahradním domku ale koneckonců mohli žít lidé.

Také o mostku dovede hrázný vyprávět. A hned napravuje rozšířenou fámu, že by snad šlo o pozůstatky po slavném Lannově řetězovém mostě: "Tohle je jen malý můstek, který stál na cestě vedoucí k mostu. Překlenoval místní potok. Řetězový most stál až o kus dál a to místo je teď ještě pořád pod hladinou."


Neexistující místní rarita

Škoda. Lannův řetězový most je totiž zdejší raritou. A to tu ve skutečnosti vlastně ani není - dokonce ani pod hladinou. Ještě před napuštěním přehrady ho památkáři nechali rozebrat. Jako významná technická památka dnes stojí znovu pečlivě složený na Lužnici - mezi Bechyní a Táborem. To je ale konec jeho zajímavého příběhu. Ten se započal někdy na sklonku roku 1846.

Stavitelem mostu byl Vojtěch Lanna, muž mnoha řemesel a ještě více úspěchů. Českobudějovický podnikatel stavěl lodě, mlýny, byl spolutvůrcem proslulé "koňky" z Českých Budějovic do Lince a spoluzakladatelem kladenských dolů a železáren. Budoval i mosty. Nejproslulejším byl dnes už zaniklý řetězový most v Praze. A právě ten ho přivedl do malé vesnice Podolsko na břehu Vltavy.

Betonový most

Betonový most

Někdy v zimě 1846 se Lanna sešel s tehdejším zemským správcem, arcivévodou Štěpánem. Snad nad kávou, čajem nebo mezi zákusky si tehdy arcivévoda povzdychl, že by v Podolsku rád viděl nový most. Budovala se totiž nová silnice mezi Táborem a Pískem a na most přitom chyběly peníze. Lanna neváhal. "Nevadí, postavím most hned a na peníze si těch pár let počkám," popsal rozhovor podnikatele a arcivévody Jan Čáka ve své knize Zmizelá Vltava.

Jak Lanna řekl, tak se i stalo. V květnu 1847 sezval na břeh českorakousko-uherské hodnostáře a s velikou pompou je nechal poklepat na základní kámen. V rekordně krátkém čase - 7. září 1848 - most dokončil a otevřel. Tehdy se však mocnářství zmítalo nepokoji, takže se otevření mostu pojmenovaného po arcivévodovi Štěpánovi odehrálo zcela v tichosti. A mostu stejně nikdo neřekl jinak než podolský.

Dlouho zůstal Lannův most jediným pojítkem břehů mezi Prahou a Týncem nad Vltavou. Jeho mostní brány ohromovaly velikostí. Mezi nimi vedly přes řeku dva mohutné řetězy, které nesly vlastní mostovku 87 metrů dlouhou, 6 metrů širokou. Osmdesát let vyhovoval, dokud nezačaly silnice namísto povozů brázdit těžké automobily. Pak už se stal řetězový most se svou nosností 3 tun zastaralým.

V roce 1938 proto začal vedle řetězového mostu vyrůstat nový, železobetonový. A totálně svým velkolepým zjevem starý "řetězák" zastínil. Řeku překlenoval jeden jediný obrovský oblouk klenoucí se až do výšky 64 metrů. Na něj navazovalo osm menších. Svého času byl největším železobetonovým mostem v Evropě a třetím na světě. Stojí dodnes a vede po něm dvouproudová silnice.

Dvacet let stály mosty vedle sebe. Po velkém svištěla auta, malý používali už jen místní. Koncem padesátých let však padlo rozhodnutí o stavbě přehrady, a Lannův výtvor tak mohl skončit na dně nádrže. Památkáři však prosadili jeho stěhování, a tak se po mostě mohou projít i dnešní současníci.

Kostel je zatopený, ale stojí

Takové štěstí však drtivá většina budov "na dně" neměla. Lidé museli odejít, jejich domy zůstat. "Před zatopením se z domů se sundavaly střechy, krovy a všechno, co by mohlo hnít nebo uplavat. Bagry pak některé domy strhly, jinde se obvodové zdivo nechalo stát," popisuje okamžiky před napouštěním přehrady hrázný Zídek.

Kostel při zatápění

Kostel při zatápění

Slavný je zejména kostel z Těchnice, dál po proudu od podolského mostu. Jeho věž stojí. Chybí mu sice střecha, ale pár desítek metrů pod vodou to rozhodně nevadí. Dnes navštěvují kostel sv. Štěpána v zatopené vsi Těchnice už jen potápěči. A patří k vyhlášeným, ale poměrně náročným lokalitám (viz databáze potápěčkých lokalit, pozn. red.). Však už někteří za prohlídku presbytáře s žebrovou klenbou bohužel zaplatili i životem. "Ten nad vodu nikdy nevykoukne. I teď je pořád ještě dvacet pětadvacet metrů pod vodou," tvrdí hrázný.

Ke spatření je však nedaleko po proudu od podolského mostu někdejší Honsův mlýn. Či spíše to, co z něj zůstalo. Při nízkých stavech hladiny občas jeho základy vystoupí na denní světlo. Na začátku minulého století býval nejmodernějším mlýnem na střední Vltavě. Měl dokonce nevídanou vymoženost dynamo a elektřinu.

Otava - jez Jistec

Otava - jez Jistec

Také hrad Zvíkov, který dnes působí trochu osaměle, přišel kvůli orlické přehradě o své podhradí. Dnes leží celé pod vodou. "Pod Zvíkovem bývala celá vesnice, kostel svatého Mikuláše a u něj staletý hřbitov," popisuje další z vltavských pamětníků Josef Zoch. Jeho otec kdysi zakládal na Orlíku lodní dopravu. Syn dnes vozí zájemce po přehradě a vypráví o tom, jak se žilo kolem staré Vltavy.

"Před čtrnácti dny, kdy bylo nejméně vody, byla pod Zvíkovem vidět první kamenná terasa hřbitova. Kdyby voda klesla ještě níž, asi by se objevily i nějaké stavby," soudí Josef Zoch. Pamatuje, kdy tomu tak i bylo: "V roce 1976 byla hladina ještě o deset metrů níž. Tehdy to tady pod Zvíkovem připomínalo starou řeku ve svém původním korytě."

Podobný úkaz objevujeme při cestě proti proudu staré Otavy. Tam, kde je jindy jen jakýsi záliv přehrady, teď opět teče řeka. U obce Jistec se z vody dokonce vyloupl prastarý jez a v okolí se objevily další dva.

Kdy byla hladina nejníž

Ačkoliv letos některá média kolem poklesu orlické hladiny rozpoutala málem šílenství, není to na zdejší přehradě nic neobvyklého. "Tentokrát za nízkou hladinu může dlouhé sucho. A to kvůli opravám nepracuje elektrárna. Kdyby byla spuštěná i ta, bude Orlík ještě pět šest metrů níž," odhaduje vedoucí hrázný Zdeněk Zídek. "Teď upouštíme alespoň nejnutnější minimum, aby řeka pod námi neshnila v bahně, a také aby bylo odpad, co přitéká do Vltavy, čím ředit."

Hladina snížená o 11 metrů

Hladina snížená o 11 metrů

Humbuku kolem "vyschlého" Orlíku se hrázný jen směje. Od roku 1962 prý zažil stejnou nebo dokonce nižší hladinu nejméně osmkrát. "Orlík je stavěný na kolísání hladiny o 21,6 metru a teď jsme teprve v polovině tohoto limitu. Kdysi se tohoto kolísání hladiny využívalo hlavně v zimě. Přehrada se odpouštěla a elektrárna vyráběla proud pro odběry ve špičkách. Protože ale nastal útlum těžkého průmyslu, už to není tolik potřeba, a tak Orlík nekolísá jako kdysi," trpělivě vysvětluje hrázný.

Jiné zdroje tvrdí, že podobně nařizovali komunističtí plánovači malé snižování hladiny v létě. Potřebovali totiž "vyrobit" pláže pro desítky tisíc rekreantů z Československa, NDR či Polska, kteří každoročně okupovali břehy nádrže.

Pro vycházku po dně přehrady je nejvyšší čas, přestože na dotaz, zda bude Orlík ještě klesat, hrázný odpověď nemá. "To byste se měli zeptat tam nahoře," směje se. Voda se ale nad oschlými místy zřejmě brzy zavře. "Končí totiž ,rekreační' hladina na Slapech. Znamená to, že Slapy mohou teď klesat a odlehčí Orlíku, který se začne plnit. Dokonce by snad mělo i trošku zapršet," slibuje hrázný Zídek.

autor: David Garkisch
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek