Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Záchrana obrazu z přehrady Orlík

Žďákovský most, 9.11.2006

autor: Ondřej Franěk  (publikováno: 27.11.2006)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

Začátkem října si "umělecká skupina" Rafani zapůjčila z Národní galerie v Praze jeden z obrazů a v rámci umělecké "performance" jej zaletovali do kovové schránky a - s patřičnou publicitou - svrhli ze Žďákovského mostu do Vltavy. Ponechme stranou smysl a logiku takového aktu, nicméně z potápěčského hlediska samozřejmě představuje nalezení ztraceného obrazu velkou výzvu.

Navíc místo "utopení" - Žďákovský most - má svoji historii spojenou s potápěním - v roce 1995 na témž místě probíhala velká policejní pátrací akce v rámci vyšetřování případu "Orlických vrahů". Podmínky pro hledání tehdy profesionální potápěči označovali za extrémně obtížné.

V rámci přípravy na vyzvednutí obraz jsme kontaktovali jednoho z Rafanů, který nám poskytl video z celé akce. Podle něj se podařilo přesně určit, z jakého místa na mostě byl obraz svržen do koryta řeky. Dno řeky je zde podle dostupných informací v hloubce 52 metrů. Velmi významné bylo, že pouzdro s obrazem šlo do vody s asi dvaceti metry šňůry, na níž je Rafani nejprve částečně spustili a pak až odhodili.

Po zralé úvaze jsme se rozhodli pro ponor se vzduchem jako základní směsí a EAN50 jako směsí dekompresní, čas na dně 20 minut. Z hlediska vzduchu je tato hloubka na hranici jeho bezpečného použití, ale máme s touto kombinací - na rozdíl od trimixu - odpotápěných mnoho ponorů v podobných podmínkách.

Prvního ponoru se zúčastnil tříčlenný tým. Bylo jasné, že při prvním ponoru musíme hlavně rekognoskovat terén, abychom mohli vymyslet tu správnou metodiku hledání. Plán byl následující: z mostu spustíme vodící sestupové lano v místě, odkud byl svržen obraz. Podle lana se zanoříme a v rojnici prohlédneme dno s důrazem na jeho profil, překážky atd. K akci jsme se půjčili také dva detektory kovu, od kterých jsme si slibovali pomoc při hledání v očekávané velmi špatné viditelnosti. Kvůli ní jsme i předpokládali, že bude velmi obtížné udržet skupinu pohromadě.

Ponor proběhl v podstatě podle plánu, viditelnost byla zpočátku kolem 50 cm, ale rychle poklesla vlivem naší činnosti na nulu a skupina se poměrně záhy a vlastně podle očekávání rozpadla. Ukázalo se, že dno je bez závažných překážek, v předpokládané hloubce, tj. kolem 52 metrů, ale obraz se najít nepodařilo. Nakonec ale k úspěchu chybělo jen málo: krátce po rozdělení skupiny našel jeden z potápěčů konec lana, přivázaného na pouzdro. Pokusil se na něj vyvázat osobní cívku, což se sice podařilo, ale cívka mu bohužel vypadla z ruky a s ohledem na vypršení času na dně již cívku nehledal a zahájil výstup. Celá skupina se opět sešla na dekompresní zastávce a v pořádku dokončila ponor.

O týden později se pokus opakoval. Skupina potápěčů byla tentokrát jen dvoučlenná. Věděli jsme už, že obraz během cesty na dno "neodplachtil" nikam daleko, že je v dosahu, a také že na dně zřejmě nejsou zásadní překážky. Po sestupu jsme proto na dno zakotvili sondu, od ní natáhli vodicí šňůru a začali systematicky prohledávat okolí. V 16 minutě ponoru se skutečně pouzdro podařilo najít. Na pouzdro jsme připevnili náš zvedací vak o výtlaku 200 litrů, nafoukli ho a odeslali k hladině, kde čekal podpůrný tým na člunu, a sami jsme zahájili urychlený "ústup" pro případ, že by se břemeno z jakéhokoliv důvodu uvolnilo a padalo zpět. Po dokončení dekomprese jsem se vítězoslavně vynořili - ale úsměvy nám rychle zmrzly na rtech: ukázalo se, že vak s pouzdrem na hladinu vůbec nedorazil (a mimochodem dodnes nevíme, proč vlastně). Nálada byla na bodu mrazu, byli jsme znova na začátku...

Tentokrát jsme nečekali ani týden, hnala nás zvědavost a také "nas..." - nejen že jsme neměli obraz, ale přišli jsme i o zvedací vak. Přesto jsme věřili, že celá soustava, ať už se stalo cokoliv, nespadla moc daleko. Postupovali jsme opět podle osvědčeného plánu a tajně doufali v zázrak. Ten se kupodivu skutečně dostavil a po chvíli hledání osvědčenou metodou kolem sondy jsme skutečně znova našli pouzdro i s téměř vyprázdněným vakem. Vak sice na první pohled nejevil žádné vady, nicméně tentokrát jsme postupovali trochu opatrněji: pouzdro jsme nechali na dně, navázali k němu šňůru a vystoupali do 20 metrů. Zde jsme na konec šňůry připevnili vak a nafoukli ho. Tím jsme dostali proces zvedání pod kontrolu až do chvíle, kdy bylo jasné, že tentokrát vak v pořádku dorazil na hladinu. Dokončili jsme dekompresi a výstup a pak s pomocí posádky člunu za stálého zvedání pouzdro dotáhli ke břehu.

Na třetí pokus se tak obraz octl zpátky na božím světle a za pár dní za asistence televizních kamer i zpátky u majitele - Národní galerie v Praze. A jen pro zajímavost - předání neproběhlo až tak hladce jak jsme si představovali, galeristé byli velmi opatrní: nejprve nechtěli obraz převzít s tím, že jej máme odevzdat na policii. Až později - patrně pod tlakem přítomných médií - souhlasili s převzetím, ovšem jen pod podmínkou důkladné prohlídky restaurátorkou. Ta byla naštěstí spokojena, a pak už zástupce galerie obraz oficiálně převzal.

Po čistě potápěčské stránce proběhla akce bez jakýchkoliv závažnějších komplikací. Z hlediska logistiky už se to samé říct nedá, ale dnes na tyto "drobné potíže" vzpomínáme už jen s humorem, viz článek na Willywebu.

Poznámka: nechtěli bychom, aby byla tato akce srovnávána s hledáním zaletovaných sudů v roce 1995, a to zejména ne v tom smyslu, že jsme "snadno a rychle" dokázali to, co trvalo policejním a báňským profíkům několik týdnů. Uvědomme si, že na rozdíl od nich byly naše podmínky relativně ideální - věděli jsme, co přesně hledáme, kde přesně byl obraz do vody vhozen, nejsme omezeni přísnými předpisy a upřímně řečeno, ze zpětného pohledu vzato jsme měli především obrovské štěstí. Kdyby obraz během pádu na dno odplachtil o pár desítek metrů dál stranou, jistě bychom jej nenašli tak rychle, pokud vůbec. Prostě jsme to zkusili a ono to vyšlo - a nás hřeje, že štěstí sice občas přeje, ale jen připraveným...

Na vylovení se aktivně podíleli

Potápěči: Václav Urbanec (Úžasňák) - metodik a vedoucí skupiny, Jiří Urbanec (Rozruch) a Milan Benc (Willy)
Pozemní tým: Franta Vondrák, Mates Kazda
Zapůjčení detektoru kovů: Mirek Kratochvíl, XP detektory

Související odkazy

Obraz: iDNES - vylovení, reportáž v TV NOVA

Orlické vraždy: Muzeum zla, iDNES 1. díl, iDNES 2. díl, Instinkt

Historické fotky: Ždákov pod Orlíkem, Stavba mostu 1, Stavba mostu 2

Žďákovský most: fotky

autor: Ondřej Franěk
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek