Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Graf Zeppelin objeven

Vrak nalezen asi 80 km od polského pobřeží

autor: Jan Gašpárek  (publikováno: 22.11.2006)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

Dne 12. června 2006 objevila průzkumná loď Santa Barbara, patřící polské ropné společnosti Petrobaltic, v Baltském moři poblíž Gdaňsku vrak neznámé lodi. Vzhledem k velikosti vraku a jeho poloze vzniklo podezření, že jde o původně německou druhoválečnou letadlovou loď Graf Zeppelin.

Již 25. června se na místo vypravila hydrografická loď polského vojenského námořnictva ORP Arctowski, vybavená potřebnými přístroji (včetně dálkově ovládaného robota - viz video) pro identifikaci vraku. Po návratu do přístavu mohl kapitán ORP Arctowski s jistotou prohlásit, že objeveným vrakem, ležícím v hloubce asi 86 metrů, je opravdu Graf Zeppelin. Porovnání sonarového snímku s nákresem lodi dle historických pramenů mluví za vše. Vrak lze nalézt na souřadnicích 55° 31' 03" N a 018° 17' 09" E, jeden a půl námořní míle severovýchodně od ochranného pásma ropné plošiny B3 společnosti Petrobaltic.

Dne 7. srpna vydal ředitel Úřadu Mořského v Gdyni předpis č.18, kterým se prozatím zakazuje potápění v okruhu 500 m od vraku. Hlavním důvodem je bezpečnost, protože zatím není známo v jakém stavu se vrak, případně jeho náklad, nalézá.

Než se tedy dozvíme více o skutečném osudu Graf Zeppelinu, pojďme si zrekapitulovat jeho "válečnou" kariéru.

Dle Versailleské smlouvy nesmělo Německo vlastnit ani vyvíjet vojenská letadla, a samozřejmě ani letadlové lodě. Již v roce 1934 však začaly v tajnosti práce na projektu letadlové lodě, s jejíž stavbou se počítalo v rámci tzv. plánu Z, podle nějž mělo mít Německo v roce 1948 vyváženou flotilu těžkých lodí, teoreticky schopnou postavit se v námořní bitvě flotile britské. V roce 1935 vstoupila v platnost německo-britská námořní dohoda, podle níž mohlo Německo (mimo jiné) postavit dvě letadlové lodě o výtlaku 23000 tun. První z nich se měla stát Graf Zeppelin, pro druhou, která se nikdy nedočkala spuštění na vodu, bylo připraveno jméno Peter Strasser. Stavba Graf Zeppelinu byla zahájena 28. prosince 1936 v kielské loděnici.

O dva roky později, 8. prosince 1938, byl hotový trup lodě slavnostně spuštěn na vodu. Kmotrou lodi se stala dcera samotného konstruktéra vzducholodí barona von Zeppelina. Další práce však komplikovaly nečekané technické problémy (potíže s katapulty, přistávacím systémem aj.), pravděpodobně se zde také podepsal nedostatek zkušeností s konstrukcí tohoto typu lodě. V červnu 1940 byla stavba zcela zastavena, v momentě kdy byla loď z 85 % dokončena a do jejího zařazení do služby zbývaly řádově měsíce. Dokončovací práce byly znovu zahájeny na přelomu let 1941 a 1942, kdy bylo stále více zřejmé, že letectvo začíná hrát v námořní válce stále významnější roli. Patrně také zapůsobily úspěchy spojenců při nasazení letounů z letadlových lodí - při náletu na Tarent a hlavně potopení bitevní lodi Bismarck, stejně jako vývoj války v Tichomoří.

Tempo dostavby však bylo pomalé a po nějaké době se práce, nyní již definitivně, zastavily. Z 90 % hotová letadlová loď se pomocí remorkérů (vlastní silou ještě plout nemohla) několikrát přesunovala mezi německými a polskými přístavy, konec války v podobě Rudé armády ji zastihl v polském Štětínu. Postup sovětských vojsk byl tak rychlý, že se Němcům nepodařilo loď zničit a tak padla do rukou Rusů v relativně dobrém stavu. Ti ji následně jako válečnou kořist přemístili do Svinoústí. Další osud Graf Zeppelinu je zahalen tajemstvím.

Uvádí se několik verzí, podle jedné se loď převrátila při cestě do Sovětského svazu v důsledku přetížení letové paluby kořistí, čímž značně utrpěla stabilita lodě, podle jiné se loď potopila po najetí na minu ve Finském zálivu, jako pravděpodobná se jeví verze, že loď byla potopena jako cvičný cíl. Podle zatím dostupných informací byla loď potopena za účelem výzkumu působení různých zbraní na konstrukci lodě. Zkoušky byly zahájeny explozemi leteckých pum a dělostřeleckých granátů ráže 180 mm umístěných v různých místech plavidla, poté přišlo na řadu letecké bombardování (s mizivým účinkem) a nakonec se Graf Zeppelin potopil po zásahu dvou torpéd.

Nyní se podíváme na takticko technická data Graf Zeppelinu. Maximální délka lodě byla 251,5 metru, šířka dosahovala 31,3 m a ponor 18,3 m. Velikost letové paluby byla 240×27 m. Oficiálně udávaný výtlak byl 19250 tun, skutečný však, jako u všech německých lodí, byl značně vyšší a přesahoval 23000 tun. Výtlak plně vystrojené lodi se měl pohybovat kolem 28000 tun. Jen pro srovnání, rozměry posledních jednotek amerických útočných letadlových lodí třídy Nimitz jsou 333 m délka, 76 m šířka přes letovou palubu a výtlak přesahuje 100000 tun. Graf Zeppelin měl dosahovat rychlosti kolem 32 uzlů (asi 60 km/h), což mu zajišťovaly čtyři šrouby poháněné turbínami s výkonem 200000 koňských sil, parou zásobované 16 kotli Schulz. Rychlost lodě tedy byla srovnatelná s nejmodernějšími loděmi stejného typu tehdejší (a v podstatě i dnešní) doby. Poměrně skromná pancéřová ochrana sestávala z bočního pancéře o síle 60 až 100 mm, muniční sklady a zásobníky paliva kryl pancíř 40 až 60 mm silný.

Mapa
Mapa polohy vraku

Dělostřeleckou výzbroj lodě tvořilo 16 středních děl ráže 150 mm, montovaných po dvou v kasematech umístěných na bocích lodě pod úrovní letové paluby. Tato výzbroj se jeví jako zcela nesmyslná, protože šance lehce pancéřované a zranitelné letadlové lodě v dělostřeleckém souboji se jeví jako mizivé, stejně jako využitelnost těchto děl proti letounům. Je možné že se zde němečtí inženýři nechali ovlivnit japonskými letadlovými loděmi třídy Akagi, jejichž plány měli k dispozici. Tato děla byla později demontována a použita v pobřežní obraně v Norsku, kde nakonec sloužila až do roku 1990.

Těžkou protiletadlovou výzbroj tvořilo dvanáct kanónů ráže 105 mm, umístěných rovněž po dvojicích před a za ostrovem (palubní nástavbou). Střední a lehkou výzbroj reprezentovaly rychlopalné kanóny ráže 37 a 20 mm, jejich počet se uvádí různý a pravděpodobně by se v průběhu války dále zvyšoval, jako odezva na stále větší hrozbu, kterou hladinovým lodím představovala letadla.

Hlavní výzbrojí letadlové lodě jsou však letouny. Jak by si tedy Graf Zeppelin stál ve srovnání se svými soupeři? Stíhacím typem se měl stát upravený pozemní Messerschmitt BF-109E4/N, v námořní verzi označovaný BF-109T-1. Úprava spočívala v přidání úchytů pro katapult, přistávacího háku a křídla s větší plochou. Těchto letounů vzniklo asi 60 kusů, místo služby na palubě Graf Zeppelinu byly později nasazovány (už bez námořního vybavení) v Norsku, kde na zdejších malých letištích mohli uplatnit svoji schopnost zkráceného startu. BF109-T byl ve své době špičkovým stíhacím strojem, a pokud by se dočkal svého plánovaného nasazení již koncem roku 1940, jako palubní stíhač by ve vzduchu těžko hledal konkurenci. Je otázkou, jak by se konstrukce pozemního letounu (hlavně podvozek) vypořádala s těžkou službou na palubě letadlové lodi, podobně jako později navalizovaný britský Spitfire, který trpěl nehodami při přistání díky křehkému podvozku. Jedinými slabinami stodevítky byla nesklopná křídla, která značně ztěžovala manipulaci na palubě a na námořní stíhačku malý dolet. Po obnovení prací v roce 1942 byl vyvíjen i nový typ palubní stíhačky. Měl jím být Messerschmitt Me 155. Po konečném zastavení stavby lodě byl dále vyvíjen jako rychlý bombardér, později jako výškový záchytný stíhač, ovšem do konce války se podařilo dokončit jen několik prototypů.

Ofenzivní složkou letového kontingentu se měl stát osvědčený Junkers Ju-87C, opět odvozený od pozemního Ju-87B. Úprava známé Štuky zahrnovala kromě přistávacího háku a úchytů pro katapult i montáž sklopného křídla. Pro případ nouzového přistání na vodu mohl být pevný podvozek "odstřelen" pomocí malých náloží umístěných v podvozkových nohách. Jako hlavní nevýhodu Štuky v roli námořního střemhlavého bombardéru bych spatřoval zejména její malý dolet (cca 600 km, pro srovnání britský Blackburn Skua 1300 km, japonský Aiči D3A Val až 1500 km). Jak se také Němci přesvědčili v průběhu bitvy o Británii, Štuka byla velice zranitelná při nasazení v oblasti mimo vlastní vzdušnou nadvládu. Další verzí se měl stát Ju-87E (navalizovaná verze Ju-87D), ale dokončení se nedočkal ani jeden letoun tohoto typu.

Ačkoli se Luftwaffe zpočátku při útocích na námořní cíle spoléhala výhradně na pumy, byl pro Graf Zeppelin vyvíjen i speciální torpédový bombardér. Měl se jím stát dvouplošník Fieseler Fi 167. Tento letoun byl, podobně jako Fi 156 Storch, schopný startu a přistání při extrémně nízkých rychlostech, při silném protivětru by na palubě plující letadlové lodě mohl přistávat v podstatě vertikálně. Bylo vyrobeno dvanáct strojů, několik z nich bylo později použito pro testování různých konfigurací podvozku v Německém leteckém výzkumném středisku v Českých Budějovicích. Zajímavostí je, že v rámci výcviku přistání na letové palubě bylo několik našich předválečných stíhaček Avia Bk-534 vybaveno přistávacím hákem. Pro službu ze skutečné letadlové lodě se s nimi samozřejmě nepočítalo.

Udávané počty letounů jednotlivých typů, které měla loď nést, se liší. Je pravděpodobné, že skladba letecké skupiny by se lišila dle druhu akce, které by se letadlová loď účastnila. Většinou se uvádí, že Graf Zeppelin měl nést 42 letadel (což není moc, těžké americké letadlové lodě třídy Essex nosily kolem 90 strojů, britské lodě třídy Illustrious zhruba 60 letadel), z toho 4 až 10 stíhaček a 12 až 20 bombardérů od každého typu.

Do dnešních dnů je diskutována otázka možností nasazení lodě v případě jejího uvedení do služby. Mohla být použita jako doprovod například Bismarcka nebo jiných těžkých lodí při jejich výpadech do Atlantiku. Zde by jistě její letadla mohla významně pomoci přinejmenším při oslepení britského leteckého průzkumu, popřípadě i při odražení leteckého útoku. V druhém případě by však značným handicapem byla absence protileteckého radaru pro včasné varování a navedení stíhaček proti útočícím letadlům, stejně jako nedostatek zkušeností Němců při řízení letového provozu.

Nevýhodou letadlové lodě oproti klasickým hladinovým lodím je fakt, že letadlová loď pro zajištění svého provozu potřebuje značně rozsáhlejší logistickou podporu. Kromě vlastního paliva a potravin potřebuje doplňovat zásoby leteckého benzínu, munice, náhradních dílů i celých letounů, což lze navíc provádět jen za klidného počasí, které je zejména v severním Atlantiku nedostatkovým zbožím. Nasazení Graf Zeppelinu v této roli se jeví jako jakžtakž realistické v letech 1940/41. V případě jeho dokončení v roce 1942 je to již čirá utopie, protože v tomto období už nebylo na oceánech pro německé válečné lodě místo (samozřejmě s výjimkou ponorek a několika málo pomocných křižníků).

Dle mého názoru, pokud by Graf Zeppelin nebyl potopen na moři hned při jedné z prvních akcí, což je velice pravděpodobné, protože by dozajista představoval velice atraktivní cíl jak pro RAF tak pro Royal Navy, čekal by ho osud většiny těžkých německých lodí - zničení leteckými útoky v některém z přístavů na Němci okupovaném území.

autor: Jan Gašpárek
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek