Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Francouzský oříšek

Ressel, srpen 2009

autor: Pavel Říha , František Záhumenský  (publikováno: 26.09.2009)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

V druhé polovině letošního srpna se uskutečnila pod záštitou firmy FINN SUB speleopotápěčská akce ve známé francouzské jeskyni Émergence du Ressel. Cílů měla několik, a to jednak otestovat v reálném provozu na známé lokalitě modifikaci skútru Aquazepp ST-24, spočívající ve využití Li-ion zdroje pohonu. Dále provést kompletní zabezpečení první zatopené části jeskyně s ohledem na déletrvající akci, podrobit trimixový počítač SUUNTO HelO2 složitějším výpočetním podmínkám, a v neposlední řadě se pokusit o další postup přes suché i zatopené části systému za druhým sifonem.

Pavel Říha alias Chaluha
Pavel Říha alias Chaluha

Malý exkurz do minulosti

Poprvé jsem se v této jeskyni měl možnost potápět v létě roku 2004. Jednak velké rozměry chodeb, umožňující průjezd skútrem bez zpomalení, a dále letní čistá voda, na kterou zdejší potápěčský ruch nemá výrazný vliv, na mne zapůsobili výrazným dojmem. V soustavě prvního sifonu jsou odpovědí na bubliny jdoucí ke stropu přinejhorším drobné úlomky vápence, snášející se sporadicky průzračnou vodou, pouze po vydatnějším dešti se objeví bílý kalcitový opar snižující bezvadnou viditelnost. Dále nekalivé usazeniny štěrků a písků na dně, velmi malý či spíše žádný provoz v hlubší části sifonu, voda (teplá) 12-13°C a také velmi snadný přístup, to vše dělá z této lokality jedno z optimálních míst pro jeskynní potápění. V jiném ročním období nebo po vydatných srážkách se ovšem situace může změnit.

První ponor byl tenkrát pouze poznávací do ca poloviny celkové délky prvního sifonu, ale velká přívětivost jeskyně mi vůbec nebránila při druhém ponoru projet na druhou stranu do 1850 m vzdáleného jezírka, ve kterém se v roce 1990 vynořil Olivier Isler. Ponor jsem provedl jednoduchým alpským stylem "všechno s sebou", za použití rebreatheru Halcyon RB-80, třech 20 l lahví se vzduchem a trimixem, dvou 8 l lahví s dekompresními plyny na druhou stranu a dvou skútrů Aquazepp. Tedy bez jakéhokoliv vystrojování postupovými lahvemi, vyjma zanechání dekompresních lahví nedaleko vstupu pro zpáteční cestu.

Jedinou drobnou trhlinku měl můj plán v předpokladu, že malou potřebu vykonám až na druhé straně sifonu na suchu, jelikož P-ventil jsem tenkrát ještě nepoužíval. To jsem se tedy opravdu spletl v předpokládané délce ponoru. Po zanoření cestou zpátky jsem nemohl vyrovnat tlak v pravém uchu a čekal jsem na místě téměř hodinu, než jsem toho byl schopen. Představa protrženého bubínku na cestu zpět nebyla vůbec lákavá. Pobyt v jeskyni trval celkem 400 minut a jeho závěr v doslova promočeném podobleku už nebyl nijak výrazně příjemný. Až na tyto maličkosti ale ve mne zanechal silný dojem onen pocit naprostého klidu a odloučení na "odvrácené straně" i charakter celé této části jeskyně.

Při následné akci v létě 2005 jsem už pro překonání sifonu použil navíc i několik postupových lahví, které by zabezpečily návrat i "na ploutve" ze zhruba 1000 m vzdálenosti. Díky zdejším skvělým podmínkám bylo opět bez problému dosaženo konce sifonu, tentokráte však byla cílem jiná místa než poprvé.

Pro vysvětlení, sifon končí několika možnými výstupy z vody - Islerovým jezírkem nebo systémem bypassu. V něm se nachází Jezírko balvanů, Jezírko "T" jakožto začátek druhého sifonu za suchem směrem od Islerova jezírka, a tím pádem i konec druhého sifonu. Před ním se nachází rovněž odbočka na druhou stranu od Jezírka balvanů. To je sice nejkratší cesta ke konci druhého sifonu, bohužel však ne ta nejpohodlnější. Druhý sifon je tedy nedílnou součástí toho prvního, do nejvzdálenějšího místa odhaduji společnou délku na 2250m proplavatelnou trasou. Systémem těchto mělkých čistých chodbiček a jezírek bypassu, objevených v letech 1998-1999, byla radost proplavávat. A jestli jsem vzbudil dojem, že se jedná o takové menší bludiště, tak zcela oprávněně.

Pobyt ve vodě mi trval dohromady ca 7 hodin, včetně obou dekompresí a s novým P-ventilem v obleku už ani nebyla taková zima, jako minulý rok. Vodící linku bylo při obou ponorech na druhou stranu nutno zavést pouze lokálně ca od 1400 m, odkud chyběli některé úseky značení, viditelně vlivem zvýšeného průtoku vody.

Tím jsem se tehdy v podstatě ocitl na konci možností svého sólopotápění v této jeskyni. Případný plán postupu jednotlivce následnými suchými i zatopenými částmi narážel na řadu problémů. Při obou průjezdech prvním sifonem na druhou stranu se množství vezeného materiálu i odpor záložního skútru projevovali negativně na rychlosti postupu, tedy i na celkové délce ponoru. Ta se pohybovala něco přes dvě hodiny, a bylo by tedy vhodné počítat s delším časem v klidu nad hladinou, před transportem a opětovným zanořením do dalších mělkých sifonů. Skupiny potápěčů to řešili bivakem v této zadní části, ovšem myšlenka provézt další výstroj (jídlo, vařič, spacák atd.) a v klidu se zde sám vyspat na dvoudenní transport materiálu, více než kilometr přes tři kratší sifony, k ponoru do posledního sifonu délkou podobného prvnímu a to samé zpět, vzbuzovala spíše úsměv. Navíc veškerá vložená námaha by patrně nevedla k nějakému novému objevu a lépe by byla využita na jiné, ještě neprozkoumané lokalitě. Pojal jsem to tedy jako úkol nad mé síly a přestal úvahy o postupu zde dále rozvíjet.

K tomu jsem se vrátil až letos na jaře, když se povedlo po ročním vývoji nového Li-ion zdroje do skútrů Aquazepp tento odzkoušet, a vyladit zařízení k optimálnímu výkonu. Kapacita zdroje je v zátěži min. dvojnásobná oproti původním olověným článkům, což dovolilo i změnit převodový poměr na hnací hřídeli k vyšší dosahované rychlosti, vyvíjené po dostatečnou dobu. Už jen zbývalo vyzkoušet, do jaké míry to ovlivní možnosti přípravy a průběhu ponorů na lokalitě typu Ressel a zdali by to neusnadnilo jednotlivci alespoň částečný postup vpřed bez nutnosti bivaku.

Jal jsem se tedy na poslední chvíli shánět společníky na cestu do Francie. Naštěstí se alespoň jedna osoba uvolila jet také jako support, a tak jsme odjížděli 17. srpna ve složení Franta Záhumenský alias Fanál a já, napěchovanou dodávkou s vlekem plným tlakových lahví. Po obvykle úmorné cestě jsme rozbili hlavní stan v kempu v Saint Sulpice, doslova pár kilometrů od jeskyně, a hned následující den začali realizovat náš program.

Postup, založený na předpokladu rychlého překonání prvního sifonu, vyžadoval zabezpečit jej předem po celé délce plnými tlakovými lahvemi v odpovídajících vzdálenostech tak, aby i v případě nepravděpodobného defektu testovaného skútru i rebreatheru současně bylo možno doplavat odkudkoli bezpečně k východu z jeskyně. Dále dopravit do studny na 1550. metru výstroj potřebnou k dalšímu postupu jeskyní i dekompresní lahve. Tím pádem nemít žádnou potřebu vézt při hlavním ponoru cokoli, vyjma sestavy na zádech, hlubokou částí sifonu a dělat zde zbytečné zastávky. Během této činnosti jsem měl v plánu měřit časy potřebné pro průjezd jednotlivými úseky sifonu, jak s materiálem, tak i pouze s RB-80 a dvojmontáží 2x12 l, aby bylo možno přesněji pracovat na plánování ponorů v této jeskyni. Po dokončení přípravy pak provést rychlý průjezd sifonem, pouze připnout materiál připravený pod výstupovou částí na druhé straně. Využít krátký čas na dně znamenající i krátkou povinnost dekomprese, vynořit se na konci druhého sifonu, přestrojit se z RB setu na dovezený OC, a vyrazit takto nalehko bez skútru skrze další tři krátké, před dlouhý šestý sifon a zpět v tom samém dni. To bylo maximum, které jsem mohl očekávat při bezvadném průběhu. Získaná osobní zkušenost s charakterem zdejších chodeb a časovou náročností jejich překonávání, by pak mohla posloužit pro naplánování případné výpravy, brousící si zuby na dosažení možných konců sifonu, tvářícího se jako poslední v systému. Samozřejmě mluvím již o výpravě vícečlenné a několikadenním pobytu v jeskyni.

Závěrečné dva ponory pak měli být věnovány retransportu vystrojení prvního sifonu před odjezdem.

Realita

Podmínky v jeskyni byly skvělé, jako i při minulých letních návštěvách. Pouze kapánek teplo při oblékání a občas více potápěčů na břehu, což jsme obešli pozdně odpoledními ponory. Během prvního týdne jsem rozvážel materiál dle plánu, každých ca 150-180 m dle aktuální hloubky umístil plnou záložní lahev, a na konci hluboké části v -77 m pod studnou připravil komplet na další postup jeskyní.

Když Helium netvoří výraznou část obsahu, což se mi stává celkem pravidelně, plné lahve se obecně nevozí ve svazku nijak skvěle. Jedna elegantnější možnost, než je vláčet pomalu pod sebou, je položit za sebe na více nafouknuté nohy obleku při jízdě za skůtrem. Jelikož jsem si to chtěl užít, rozdělil jsem náklad na přiměřené dávky této technice vyhovující. Jakmile jsem jej odložil na místě určení, honil jsem se cestou zpět po chodbách s nestvůrami z filmu "The Cave" a vždy jim jen o vlásek unikl výkrutem v plné rychlosti do zúžení na 900. metru.

Mají asi opačné pocity než potápěči, a tedy strach plavat blíž k východu z jeskyně, kde by se jistě mnohem lépe nažrali, krávy :-)

Při této činnosti jsem měřil přesné časy a zadával měřící body do profilu ponorů za pomoci počítače HelO2 nastaveného do gauge módu. Ten zobrazuje čas v minutách i vteřinách jako stopky a po zadání měřícího bodu běží čas znovu a ukazuje současně poslední mezičas. Na mapování přesného časového rozvrhu ponorů nedostižná funkce.

Naměřené hodnoty splnili očekávání a ukázaly, že pro čistý průjezd sifonem k nejhlubšímu místu, odkud se již jen pomalu stoupá a popojíždí k hladině na druhé straně, stačí upraveným Aquazeppům necelých 30 minut se setem RB-80 s 2x12 l na zádech. To znamenalo potřebu strávit v hluboké části jeskyně max. 20 minut, mezi 45 a 77 metry hloubky, a tudíž docela krátký ponor na druhou stranu s celkovým časem odhadem 70-80 minut. Dřívější mnou dosahované hodnoty do těchto míst byli dvojnásobné, je ovšem také pravda, že logistika byla nyní odlišná a vyžadovala mnohem delší přípravu. Pokud bylo mým cílem pouze uskutečnit průjezd na druhou stranu, nebyl celkový čas ponoru tak důležitý v porovnání s tím, který byl přípustný pro následně vyvíjenou námahu spojenou s transportem a dalšími ponory. Nenáročnost tohoto prvního ponoru jsem tentokrát považoval za dominantní faktor.

Harmonogram vypadal pak takto: ponor skrze první sifon 80 min., výlet dále do systému na cca 3-5 hodin i s přestrojením, ponor zpět ven cca 90 min. znamená 6-8 hodin celkem. To je v podstatě stejný čas, jako u mých dřívějších výletů do konců prvního a druhého sifonu, a znamenal by tedy výrazné zlepšení ve využití času zde stráveného.

Doba, po kterou jsem se tento rok věnoval důkladné přípravě, ale projevila i svou stinnou stránkou. Bezvadný první týden se přehoupl do týdne vysloveně nepodařeného. Napřed se mi podařilo při banální opravě ovládání jednoho ze skútrů nešikovně zkratovat součástky na tištěném spoji elektronické regulace, což znamenalo ztrátu jednoho dne provizorní opravou a nutností skůtr řádně vyzkoušet v provozu před akcí. Poté se laskavě zapůjčený kompresor začal při plnění postupně rozpadat, a do toho přišel vytrvalý déšť.

Když nepřestávalo pršet druhý den, nenápadně se přihlásila starost o drahý materiál, jehož byla většina roztahána pod vodou v jeskyni. Začal jsem zvažovat jako reálnou možnost, že dva další ponory, které jsme do odjezdu mohli stihnout, věnuji záchraně výstroje a postup dalšími sifony počká na další příležitost v budoucnu. Dovolit si v dešti vyrazit do akce mne ani nenapadlo, jelikož proudem utvářené chodby na druhé straně sifonu toho vědí o velké vodě evidentně dost a já zatím bohudík téměř nic.

Počasí se třetí den umoudřilo a jeskyni zanechalo alespoň na pohled v klidu. A když už vše začínalo vypadat, že by se to přeci jen dalo ještě nějak stihnout i s plánovaným postupem, naznačil nám jasně při prvním možném pokusu o foukání náš milý kompresor, že končí jeho funkční období. Odhodil prasklé těsnění pod karburátorem a nenahraditelný atyp šroubek zmizel neznámo kam. Považovali jsme to oba za naprosto jasný pokyn shůry k závěrečnému ponoru pro vytažení výstroje. Franta opravil provizorně sání pod karburátorem a nafoukali jsme za tichého modlení 12 l dvojče k RB alespoň na 180 barů. Mít více zbývajícího času, začali bychom se shánět po plnění lahví někde v okolních vesnicích, ale za stávající situace na to popravdě neměl už nikdo z nás náladu.

Nicméně zábava ještě neskončila. V sifonu ležel materiál, viditelnost po deštích neznámá a pouze jeden ponor v zásobě. Potápěči lezoucí od vstupu do řeky Célé se na náš dotaz "visibility?" rozplývali chválou. Pomyslel jsem si "uvidíme" a připravoval se raději na jízdu 1,5 km řídkým mlékem, neboť jsem měl v paměti obdobnou situaci při srpnových deštích před čtyřmi lety. Ukázalo se však, že moje obavy byly liché a horší dohlednost byla pouze v mělké části, odkud se vraceli oni uchvácení potápěči. V zadní části klesla jen minimálně.

Dojel jsem velmi svižně, pro jistotu i se záložním skútrem, ke svazku postupových lahví ve studni na 1550. metru, které jsem zde měl připravené na smyci ve stěně. Začal jsem je upouštět na tlak pod 100 barů, abych snížil jejich negativní vztlak a zvedly "zadečky". Takto jsem postupoval zpět jeskyní, prováděl free-flow test svým automatikám a nabaloval cestou další lahve. Naštěstí to nikterak neovlivnilo viditelnost a strop byl stabilní "liťák", takže jsem neodolal, sundal zátku těžké postupové 20 l lahvi a upustil jsem ji naplno otevřeným ventilem, přičemž jsem se nechal proudem bublin postrkovat po chodbě, prostě jak malé děcko...

Jak jsem se blížil hlubokou částí sifonu směrem k východu, odpor zvětšujících se svazků lahví narůstal a nebýt výkonu skútru, moje sestava by se ani nijak výrazně nehýbala vpřed. Poslední lahve před studnou z -45m jsem už vláčel i ve volné ruce, jak nákupní tašky. V -24m jsem přešel na zanechaný dekoplyn, a za ca dalších 15 minut všechny lahve upustil na tlak 50 barů, srovnal vždy po pěti do svazků o jedné karabině a sunul se pomalu ven. Pokud bych je býval od začátku postupně neodlehčoval, měl bych značný problém je všechny dovézt ven.

Franta pak udělal dokumentační fotky při vynoření a pro tentokrát bylo po potápění.

Profil ponoru

Další den jsme zabalili, udělali si výlet do historického centra Cajarcu a jeli domů.

Bohužel se mi nepodařilo tentokrát vyplnit onen "průzkumný" záměr výpravy, jako potápěči jsme si tu ale přesto užili řadu nezapomenutelných ponorů a těšíme se na příště.

Při odjezdu nám paní v recepci kempu sdělila smutnou zprávu, že se zde letos utopil při ponoru jeden požárník z Toulouse. Bylo to takové malé připomenutí, že tahle "hra" má svá pevná pravidla.

Rád bych v závěru poděkoval Frantovi Záhumenskému za trpělivost s kolegou plně funkčním pouze pod vodou a pomoc s čímkoli, a Pepovi Vackovi za celkovou podporu projektu vývoje potápěčské techniky.

autor: Pavel Říha , František Záhumenský
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek