Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Malta a Gozo

červen 1998, popis akce z roku 1996

autor: Ivan Hradecký  (publikováno: 19.06.1998)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

Na Maltě jsme se potápěli jako úplná potápěčská ucha před dvěma roky. Byly to naše skoro první samostatné ponory mimo kurz, a tak vše bylo pro nás úplně super. I tak mohu s odstupem času s možností porovnání jiných lokalit ve Středomoří i po světě potápění na Maltě jen doporučit.

Vzhledem k velikosti ostrova lze za týden potápění objet všechny hlavní podvodní atrakce jak na Maltě, tak na Gozu. Ostrov Malta je jedno veliké město, kde jen tu a tam se objeví slunečním žárem upražené políčko. Při severovýchodní straně se táhne pás letovisek – hotel na hotelu. Když jsme přistávali na Valletském letišti, tak všude kolem nás vybuchovali ohňostroje. Skromně jsme si říkali, že je to nám na uvítanou. Posléze jsme zjistili, že to patří k místnímu koloritu. Každá vesnice má svého svatého patrona, na jehož oslavu je nutno vypálit alespoň pár rachejtlí. Kromě vodních radovánek určitě stojí za vidění památky, které jsou zde různého stáří od megalitických staveb po novodobé. K zajímavostem ostrova patří pestré víkendové trhy, historické silně zmalované autobusy s dvoumetrovou šaltpákou i vynikající rybí restaurace.

V létě 96 bylo na Maltě nesnesitelné vedro, prý to není nic mimořádného. Rozhodně se vyplatí mít ubytování s klimatizací. Z úsporných důvodů jsme spali v pokoji, kde v noci bylo 38 st. Spíš tedy nespali. Voda počátkem srpna měla 28 st. na povrchu, v hloubce nikde neklesla pod 20 st.

První ponory jsme absolvovali s diveshopem SPORT DIVING na jihovýchodním cípu ostrova v městě Marsascala. Základna byla vedena malťanem Ciancem pod hlavičkou CMASu. Jaký rozdíl s později navštíveným PADI diveshopem na severu Malty! V garáži přilehlé k nóbl hotelu Jerma Palace se každé ráno scházeli potápěči z celého okolí, aby když rovnou nejdou pod vodu, si alespoň při kafi a pivu potlachali. Příjemné osazenstvo diveshopu se bez velkého kalupu posléze vydalo na ponor buď malým motorovým člunem na blízké lokality, nebo rozkřápaným minibusem, u kterého bylo nutno co chvíli dofouknout z flašky pravé přední kolo. Než by to zalepili, tak si raději vyrobili ventil s koncovkou na kola. Určitě tu gumu dofukují do dneška. Ani z potápění si zde velkou hlavu nečinili. Naprosto bez zaváhání nás vzali hned na druhý ponor na vrak. Kanaďan Roby navigoval člun podle nějakých význačných bodů na pobřeží až usoudil, že jo to správný výchozí bod. Provedli jsme výsadek do dost silného proudu a shromáždili se do houfu, člun už byl od nás tak 30m. Dopředu nám toho moc neřekli, jen že se máme držet pohromadě. Začali jsme zešikma sestupovat. Když čísla na hloubkoměru ukázala přes 42, objevila se přímo před námi zohýbaná vrtule. Krásně zachovalý vrak lehkého bombardéru v anglických barvách ležel na písčitém dně. Přístroje již byly z palubní desky vykuchány, knipl tam ale ještě zůstal. Když si na něj každý sáhnul, zahájili jsme výstup. To už mi ale Aladin ukazoval dekompresi. Nekonečně dlouhý výstup v silném proudu na širém moři, kde se dá orientovat jen podle hloubkoměru určitě není to pravé pro začátečníka s několika logovanými ponory. To ale člověku dochází až s odstupem času.

Další dny jsme se Sport Divingem objeli celou jihovýchodní část ostrova Malta. Zde jsme poprvé vlezli do podmořské jeskyně v místě zvaném Blue Grotto. Přiznám se, že pro mě to byl pocit dost skličující. Nejsem zrovna drobeček a vchod byl dost těsný. Byl jsem docela rád, že jsem v pořádku proplaval horním výstupním otvorem zpět do volného moře. Jinak to byl nádherný ponor v hloubce okolo 20m za báječné viditelnosti. Do vody se vstupuje v malém přístavu za asistence mnoha koupajících mezi lodičkami s motorem, je třeba dávat pozor.

Jako další ponor náhoda vybrala vrak anglické bitevní lodi, která byla potopena ve Valletském přístavu během německého útoku za II. svět. války. V zátoce přímo v centru historické části hlavního města Malty leží v hloubce asi 14m napolo zasypán pískem vrak válečné lodi, kde jsou k vidění zbytky vojenské výstroje i části vnitřního vybavení. Vrak lze poměrně snadno proplouvat v doprovodu hejna krotkých ryb.

Druhý ponor toho dne byl naplánován do jeskyně v zátoce Marsascala pod rozhlasovým vysílačem. Nejenom proto, že jsem při něm ztratil půjčenou baterku, ale i v porovnání s ostatními maltskými lokalitami jej hodnotím nejníže.

Na další den jsme vyrazili do jeskyně Ghar Lapsi na jižní části ostrova. V místě je malá zátoka, kde se cachtají jen děti. Když nám báječný divemaster Antonio (nebyl to profík, ale tak vynikajícího průvodce jsem od té doby nepotkal) ukazoval, kde že se máme zanořit, tak jsem myslel, že si z nás dělá legraci. V koutě zátoky, pár metrů od schůdků do vody jsme se zanořili do 3 m hloubky, kde začínala chodba, tak akorát stavěná na moje tělo. Tou jsme propluli do polootevřené jeskyně prosluněné od volného moře. Ani mi pak už nevadilo, když jsme se další chodbou, v níž bych se určitě neobrátil, dostali do další jeskyňky s volnou hladinou, kde prý je jen vzduch přinesený sem potápěči. Hloubkoměr ukazoval nad hladinou snad tři metry. Byl to nádherný ponor přes hodinu dlouhý, s opětným vynořením tunelem mezi hrající si děti. Až venku jsem zjistil, že jsem si někde cestou rozbil čelo o skálu.

Na další den jsme vyrazili k severozápadnímu cípu Malty, do městečka Cirkewa, kde těsně vedle přístaviště trajektu na Gozo byla potápěčům na hraní odložena na dno vysloužilá rybářská loď. Neleží zde v hloubce 35m dlouho, ale stala se již útočištěm velkých hejn ryb. Ani zde jsme se nevyhnuli dekompresi.

Odpoledne jsme popojeli jen kousek do zátoky Anchor bay, kde je vesnička Pepka námořníka (Popey village), sloužící kdysi jako kulisy pro natáčení, dnes hojně navštěvována turisty. Do vody mezi humus pocházející od návštěvníků tohoto místa se mi zprvu moc nechtělo. Dobře, že jsem se ale přemohl. Jen několik desítek metrů za ostrohem začíná nádherný jeskynní systém. Opět jsme vyplavali v hloubi ostrova v jeskyni s mírným přetlakem, kde jsme k našemu překvapení našli živé komáry. V nižších patrech jeskynního systému došlo bohužel krátce před naší návštěvou k tragédii. Kousek před jeskyní jako důkaz, že zdejší lokalitu navštěvují jen opravdoví potápěči, jsme našli velikou nedotčenou kolonii kyjovek. Ponor trvající bez dvou minut hodinu a půl považuji za jeden ze svých nejhezčích.

Všechna místa, kam Sport diving z Marsascaly jezdí, byla asi vyčerpána, protože na závěr se sám majitel diveshopu Cianco rozhodl nám předvést něco ze svých kousků. Vypravil se s námi kamsi na širé moře, kde z ničeho nic pod světelnou bojí bylo v hloubce okolo 25 m skalisko zvané Munxarr reef. V mžiku jsme našli chobotnici, kterou si Cianco nacpal do pusy tak, aby mu chapadla obrostla hlavu, poté snědl pod vodou mořského ježka, pak se "nechal" klofnout sépií (slyšel jsem, jak pod vodou zařval, ještě se mu to prý nikdy nestalo), navštívili jsme langustu Franciscu a vše jsme na závěr zalili několika pivy v garáži.


Rozloučili jsme se a na další den zvolili v touze poznat krásy ostrova Gozo a Comino diveshop Aqua Venture, tentokrát PADI, v zátoce Mellieha na severozápadním cípu Malty. Cesta autem sem přes celou Maltu netrvá více než 45 minut, a to se musí při tom řadit levou rukou a blinkry dávat stěrači. Rozdíl v pojetí obou diveshopů byl markantní. Počínaje vyrovnanými řadami potápěčské výzbroje až po chladný profesionálně komerční přístup anglických majitelů. Posezení a poklábosení zde nepadá v úvahu. Zaplať a jdi.

První ponor s touto partou byl silně zbodaný. Divemaster zřejmě neodhadl příliv, protože jsme celou cestu makali jak vzteklí proti dost silnému proudu v místě se slibným názvem Paradise bay. Za 40 minut jsme vyfuněli flašky a pro rudé kruhy před očima ani nic neviděli. Po návratu na základnu se nás majitel zeptal, jak že se nám ponor líbil. Snažil jsem se odpovědět co nejzdvořileji, jak jen to anglicky umím. Výsledkem bylo to, že divemaster zbytek týdne seděl v kompresorovně, plnil flašky a koukal se na mě sveřepě.

Během následujících dnů jsme projeli nejbližší lokality jako Dragonara Cave, kde v hloubce 20 m začíná tunel, jímž lze proplout do vnitrozemského jezera, nebo místo zvané Arch s podmořským kamenným obloukem.

Vyrazili jsme rovněž na sousední ostrůvek Comino, kde je z celého Maltského "souostroví" nejprůzračnější voda. Tentokrát nás doprovázel profesionální kameraman, který natočil podle mého soudu velmi zdařilý videoklip, jenž následující týden sloužil v diveshopu jako reklama jejich činnosti.

Konečně došlo i na vytoužené Gozo. Trajekt jede přes úžinu skoro hodinu, na břehu musíte být včas, aby na Vás vyšlo místo na palubě. I když vstanete brzo, nezanoříte se dříve než v poledne. Oproti Maltě je Gozo mnohem méně osídlené a vypadá daleko klidněji. Mezi vinicemi jsme projeli napříč celým ostrovem až k Dwejra Point, známému potápěčskému místu. Malta i Gozo je o potápění v jeskyních, i zde je najdete. V lokalitě zvané Blue Hole je jezírko oddělené od moře skalisky. Zde jsme se zanořili a podél sklaní stěny v hloubce okolo 25 m traverzovali až k obrovské sluji Coral Cave. Zpět jsme se vrátili jinou cestou a vpluli do "louže" Blue Hole, jejíž jméno ji jednoznačně charakterizuje.

Odpolední ponor se uskutečnil v nepříliš vzdáleném Inland Sea. Jak již sám název napovídá, je zde vnitrozemské jezero propojené tunelem s volným mořem. Při proplouvání tunelem je třeba dát pozor na motorové čluny, které mají stejný cíl a jsou nepříjemně blízko nad Vámi. Po pár metrech celkem mělkého tunelu najednou dno klesne ke 30 m a před vámi se otevře nádhera supermodrého volného moře. Tu a tam se mihne tuňák, v jeskyňkách podél podmořského kaňonu čekají na noc chobotnice, připadáte si jak v severním Pacifiku. Nic lepšího už vás na Maltě a Gozu nemůže potkat.

autor: Ivan Hradecký
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek