Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Lanzarote - ostrov ohně, vína a moře

červen 2007

autor: Jan Hájek  (publikováno: 05.04.2008)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

Kanárský ostrov Lanzarote zformoval oheň ukrytý v zemské kůře. Roku 1730 se země opět probudila a započaly ohromné sopečné erupce. Po dobu šesti let chrlily sopky lávu, která pokryla část ostrova o rozloze dvou set kilometrů čtverečních a vytvořila fantaskní měsíční krajinu. K posledním erupcím došlo na ostrově v roce 1824, vulkanické síly zde však stále dřímají. Barvami zdejší krajiny jsou cihlová, žlutá, fialová, šedivá a černá - to všechno jsou barvy lávy, místy se však objevuje i zelená - barva palem a vinné révy. A to všechno je zarámováno modrou, která se rozprostírá všude kolem - Atlantickým oceánem.

Rejnok
Náš průvodce s rejnokem

Přistáváme po pětihodinovém pohodovém letu se společností Canaria Travel poblíž hlavního města Lanzarote, Arrecife. Na letišti na nás čeká zakladatelka sdružení Lanzarote Active Club, paní Carmen Portella, prostřednictvím které jsme dopředu emailem domluvili náš program. Pozoruhodné ovšem bylo, že naše komunikace probíhala v perfektní češtině. Po cestě do místa našeho pobytu, městečka Costa Teguise, nám na sebe paní Carmen prozradila, že je po mamince Češkou a po otci Peruánkou, a že na dovolené na Lanzarote se jí zalíbilo tak, že zde již zůstala. Po ubytování v rodinném hotelu jsme se vydali do zátoky Playa de las Cucharas na potápěčskou základnu Aquatis Diving Center, abychom si se šéfem základny Němcem Joachimem domluvili potápění. Na zpáteční procházce jsme se přesvědčili, že obchody jsou tu zásobeny vším, co můžeme na své dovolené potřebovat.

Vrak za Puerto Carmen
Jeden z vraků za Puerto Carmen

Ráno nás vyzvedává Joachim u hotelu a vyrážíme směrem na jih za městečko Puerto del Carmen. Čeká nás ponor na tři vraky, které se zde nacházejí. Po briefingu skáčeme do vody a náš průvodce nás vede na nejvzdálenější vrak. Jedná se o velkou dřevěnou loď, jejíž příď je roztržena. Dno se zde nachází v hloubce 29 metrů, naše dvanáctilitrové lahve nám nedovolí setrvat tu příliš dlouho a tak se obloukem vracíme k pobřeží. Po cestě navštěvujeme dva menší vraky, pravděpodobně rybářských lodí. Překvapuje mě absence termokliny, teplota vody v hloubce činí devatenáct stupňů, při hladině je kolem jednadvaceti, voda se tak zdá být velice teplá.

Dnes večer jedeme do domu, který geniální architekt César Manrique, místní rodák, postavil v sedmdesátých létech pro egyptského herce Omara Sharifa. V současnosti je v domě rozprostřeném v lávových bublinách restaurace a noční bar. Místo má doslova magickou atmosféru, přesouvám se v duchu v čase a představuji si, jak toto místo asi působilo na hosty Omara Sharifa...

A je to tu, sobota 9. června. Na dnešek je vyhlášen Cleaner Ocean Beach Day. Úderem desáté se na molu v zátoce Playa de las Cucharas v Costa Teguise shromažďují mikrobusy s potápěči z celého ostrova. Následuje briefing a po signálu už všichni skáčou do vody a začínají postupovat vpřed. Úsek, který máme s kolegou na starosti, je nějak podezřele čistý. Potápěči vlevo vedle nás našli starou pneumatiku a koulí ji po dně, potápěči vpravo už mají pytel nacpaný odpadky a my stále nic. Ale pak nacházíme plážové lehátko, které tu už odpočívá nějaký ten pátek. Asi vyhrajeme soutěž o největší odpadek. Dosahujeme břehu a hrdě neseme lehátko jako Bivoj divočáka. Těsně před dosažením shromaždiště odpadků jsme přepadeni správcem půjčovny lehátek. Lstivým hmatem se lehátka zmocňuje a peláší s ním do své boudičky, aby je po renovaci mohl zase půjčovat turistům. Váha výstroje nám brání v jeho účinném pronásledování.

Odpoledne nás oslovil Joachim, zda si nechceme udělat výlet na sever ostrova. Samozřejmě souhlasíme a za necelou půlhodinku už stojíme na vyhlídce Mirador del Rio ve výšce 475 m nad mořskou úžinou, kde se nabízí úchvatný výhled na ostrovy La Graciosa, Montaňa Clara a Alegranza. Večer se s kolegou střídavě natíráme panthenolem, zdejší sluníčko maskované stálým větříkem je poměrně zrádné.

Následující den vstupujeme v Puerto del Carmen k našemu překvapení do vody z hlavní městské pláže. Za zónou pro plavce se objevuje stěna a my klesáme podél ní až ke dnu v hloubce dvaceti devíti metrů. Pak se obracíme ke stoupajícím písečným terasám, kde se prohání poměrně dost ryb. Joachim objevuje v písku andělského žraloka. Opatrně jej odhrabává, až žralokovi nakonec dojde trpělivost odplachtí důstojně do dáli. U horního okraje stěny spatřuji velikého kanice a tak následuje fotografování. Tak tohle bylo hezké.

Dáváme si přestávku od potápění a vyrážíme na celodenní výlet, který pro nás zorganizovala Carmen. Navštěvujeme architektonická díla Césara Manriqua - Jardín de Cactus, kaktusovou zahradu a kulturní místo Jameos del Agua zbudované v jeskyni s jezerem, ve kterém žije unikátní endemický druh slepých ráčků. V poledne nás čeká reprezentativní oběd pod širým nebem na nejkrásnější pláži Lanzarote, Playa de Famara. Díky skvělému místnímu vínu se nám oběd protahuje. Odpoledne se přesouváme přes celý ostrov na do národního parku Timanfaya, jehož srdcem je seskupení sopek Montaňas del Fuego. Na vrcholu sopky Timanfaya v restauraci El Diabolo, kterou nenavrhnul nikdo jiný, než César Manrique, se připravuje jídlo přímo nad sopečným komínem, ze kterého sálá zemské nitro teplotou tří set stupňů Celsia. Kam oko dohlédne, všude se nalézá černočervená pórovitá láva, od níž se odráží jen málo světla. Celý kraj působí, jako by byl ve stálém přítmí, kulisa jako z vědeckofantastického filmu. Už jen tenhle pohled stojí za návštěvu Lanzarote.

Noční ponor, na který jdeme dnes sami, nemá chybu. Následující den ráno se nás Joachim ptá: "Tak co, bylo včera na nočním ponoru něco zajímavého?" a předjímá: "Asi nic, co?". Odpovídám, že nic moc, snad jen ten rejnok co měl metr dvacet v průměru, ten menší nestál za nic, neměl ani celý metr. A Joachimovi poklesává čelist…

Jedna z krásných lokalit u městečka Mala
Jedna z krásných lokalit u městečka Mala

Je úterý a my se vydáváme poprvé za potápěním na sever. Přijíždíme do městečka Mala, kde nás vítá scenérie lávových útesů, spadajících z výšky k moři. Oblékáme se a po schodech vysekaných v lávě scházíme k moři. Vstup do vody nám usnadňují nerezové zábradlí a instalované žebříky. Po překonání pásu zeleného porostu a pásu lávových kamenů se dostáváme nad písečné svahy, po kterých se rozlily lávové proudy, které se ochlazením vodou zastavily. Tohle divadlo korunuje viditelnost nejméně třicet pět metrů. Všude nás doprovázejí hejna ryb a co chvílí se setkáme s rejnokem odpočívajícím v písku. Jeden rejnok dosahuje takové velikosti, že se mi chvíli zdá, že z písku vykukuje kabina špionážního letounu SR-71 Blackbird. Špičkový ponor.

Alegranza a Montaňa Clara
Ostrov Alegranza nabízí nevšední scenérie, vpravo ostrov Montaňa Clara

V den odletu vstáváme brzy, abychom stačili zabalit, hned po snídani totiž odjíždíme s Carmen a s Joachimem na poslední výlet. Naším cílem je dům Césara Manriquea (1919 - 1992), u městečka Tahíche. Někdy kolem roku 1966, když se Manrique už jako významný malíř, sochař a architekt vrátil ze zahraničí, se začalo uvažovat o tom, že největším přínosem pro ostrov by mohl být turistický ruch. Manriquemu se tato vize líbila, ale když viděl turistickou výstavbu na sousedních ostrovech, byl šokován. Využil proto svých schopností a pro Lanzarote navrhnul architekturu, která nenarušovala ráz ostrova a harmonizovala s místní kulturou. Jeho záměrem bylo vytvořit z Lanzarote velmi specifické místo, které nebude cílem masového turismu. Celý ostrov měl působit jako přírodní muzeum, ve kterém by byla krajina s uměním v symbióze. Jako prototyp této vize měl posloužit jeho vlastní dům, který si Manrique postavil v roce 1968.

Jeho dům je artefaktem vytvořeným v pěti vulkanických bublinách na lávovém poli, je rozdělen do několika podlaží - navzájem propojených lávových jeskyní, ve kterých se nachází pokoje. Každá místnost má svou specifickou atmosféru, kterou zvýrazňuje její barevnost a zařízení. Součástí domu je kaktusová zahrada, bazén a uměle vybudované jezírko. Architektura domu je v dokonalém souznění s přírodou. V současnosti dům slouží jako galerie, jsou zde vystaveny malby Manriquea a také díla z jeho soukromé sbírky, mezi jinými Picasso, Miró a Tápies. V domě dnes sídlí nadace Fundación César Manrique. Dovršení svého snu, kterým se stalo v roce 1993 vyhlášení ostrova "Biosférickou rezervací UNESCO", se již geniální architekt nedožil, zemřel na následky autonehody rok předtím.

Nereidka U městečka Mala lze v moři narazit na nezvyklé barevné kombinace Ostence známe spíše z tropických moří

Na tomto místě mohu udělat symbolickou tečku. Prožili jsme dovolenou, na kterou se nezapomíná, dojmy z potápění, krajiny a kultury se spojily v nádherný zážitek. Zdá se, že současné Lanzarote naplňuje odkaz Césara Manriquea přinejmenším v tom ohledu, že si uvědomuje krátkozrakost zaprodání se masovému turismu. Jde jinou cestou, snaží se oslovit ty, kteří hledají aktivní dovolenou s kulturním rozměrem.

Chromis chromis
Hejna chromisů u ostrova Alegranza
autor: Jan Hájek
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek