Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Cayman Islands

Kajmanské ostrovy 1997

autor: Jan Gritzbach  (publikováno: 10.05.1997)
redakčně zpracoval: Zdeněk Šraier

Úvod

Takhle na začátku léta 1996 jsem se rozhodl, že by nebyl úplně špatný nápad vyrazit za potápěním někam, kde to neznám. A abych to vzal zcela od podlahy, vybral jsem si Kajmanské ostrovy. Nevím přesně proč zrovna "Caymany", snad proto, že v každém SKIN DIVERU je plno fotek, které vypadají moc pěkně. Snad taky proto, že jsem neměl žádná doporučení, kde to je hezké a kde ne, a tak mě Kajmanské ostrovy se svou pověstí přišly jako jistá záruka, že to nebude úplná hrůza.

První vážný problém byl, vybrat firmu - dive centrum, kterému se svěřím. Nechtěl jsem ani luxusní hotel, ani výhled na moře, chtěl jsem potápění - co možná nejvíc, na co nejvíce lokalitách, a pokud možno neomezované doprovázejícím instruktorem, který by mi říkal, kam se bude plavat, jak hluboko a jak dlouho. Bylo mi trošku jasné, že se to asi zas tak moc nepovede, a že se stanu obětí rozvinutého bussinesu rekreačního potápění - otázkou pouze bude jak moc. Asi měsíc jsem faxoval požadavky na informace na všechny možná i nemožná čísla, která jsem vyhrabal ze SKIN DIVERU. Vracely se mi tuny faxů - všechny odpovědi slibovaly hory, doly, modré z nebe.

Nakonec mi z toho všeho vyplula jako nejzajímavější nabídka od AGGRESSOR FLEET. Mají obytnou loď CAYMAN AGGRESSOR III, na které jste celý týden - týden s vámi jezdí, potápíte se. Jejich nabídka nebyla cenově zrovna nejvýhodnější, pohybovala se kolem dvojnásobku cen ostatních. Co bylo ale hodně zajímavé (a nakonec to rozhodlo) byla informace, že v ceně je vše: 3 jídla, pití, neomezené potápění (tehdy jsem to bral s rezervou) a omezený počet lidí - 18 potápěčů. Loď během týdne navíc objede všechny 3 ostrovy, což jinak nemáte nárok zvládnout.

Prohledal jsem celý Internet, všechny potápěčské konference a hledal zmínky o Cayman Aggressoru. Našel jsem jen velmi kladné odezvy. To mě uklidnilo, ale ne zas moc. Nicméně jsem si objednal týden na Cayman Aggresoru (cena $1500). Problémem byl také výběr termínu. Aggressor jezdí celý rok a nikdo vám neřekne, které období roku je nejlepší. Každý tvrdí něco jiného. Nakonec jsem získal dojem, že nejjistější bude jaro - konec léta je prý "boží", ale hrozí hurikány a musí se tam jezdit podle aktuálního stavu - tedy nic pro rezervaci skoro rok dopředu.

Jeden týden se mi ale zdál málo - berte ohled na cenu letenky. Takže jsem k tomu připojil ještě dalších 5 dní potápění. Vybral jsem si EAST END, tedy východní stranu Grand Caymanu, kde se velmi málo potápí (Aggressor tam nejezdí) a terény mají být úžasné, divoké, neporušené (citát ze SKIN DIVERU). Výběr dive centra byl jednoduchý - jsou tam jen 3 - Cayman Diving Lodge mi přišla jako rozumné řešení, měli hezké fotky v časopisech (cena za 5 dní cca $800).

Druhý problém byl sehnat nějaké další šílence, abych tam nejel sám. Agitoval jsem jako najatý agent cestovní společnosti. Podařilo se mi zlomit jednoho kamaráda. Ostatním se to sice líbilo taky, ale narazili buď na problém peněz, nebo na problém manželek, hlídajících domácí rozpočet. Nicméně možnost se připojit byla stále otevřena - jediným rizikem bylo, že by už nebylo místo na lodi - stejně se ale nikdo nepřipojil. Takže jsme na to nakonec zůstali dva - moje osoba a Radek Jančar.

Tak se nám to blíží

Kolem poloviny února jsme si uvědomili, že se nám termín odjezdu (19. duben) pomalu blíží. Protože jsme měli místa zamluvena (a zaplacené zálohy) dost dlouho dopředu, už se to začínalo trošku vytrácet. Začali jsme shánět další potřebné náležitosti:

Letenky
Kontaktoval jsem firmu Dušek Tours s požadavkem zjistit, jak se na Kajmanské ostrovy dostat. Přišla mi nabídka dvou možností - Air France a ještě něco. Air France dělá kuřácké lety - výjimka v dnešní době, která rozhodla (jsem kuřák a představa 9 hodin letu bez jediné cigarety mě děsila). Cena letenky (zpáteční) pro Brno-Praha (bus), Praha-Paříž (Air France), Paříž-Miami (Air France), Miami-Caymans (Caymans Airlines) vyšla na 28 tisíc  + něco Kč. (Až na ostrovech jsme zjistili, že existuje linka British Airways Londýn-Caymans přímo - byla by asi rychlejší a míň přestupů - byla ale vyprodána a navíc byla určitě nekuřácká).
Víza
Protože jsme letěli přes Miami, s hrůzou jsme zjistili, že potřebujeme víza do USA - sice jen tranzit, ale VÍZA. Na Kajmanské ostrovy je vízum potřeba taky - vydává ho Britský konzulát. Tohleto zařídil můj společník - Radek Jančar. Vyrazil do Prahy a za dva dny přivezl obě potřebná razítka.
Vybavení
Začal jsem pomalu probírat potápěčský vercajk a zjistil další problém - všechny nabíječky, co jsem měl, uměly pouze 220V (jedinou výjimkou byla videokamera, která uměla 100-250V). Na lodi, stejně jako na celých "Caymanech" je pouze 110V. Světla jsem vyřešil tak, že jsem vyndal NiCd akumulátory s tím, že si na místě koupím normální baterky. Problém nastal s bleskem pro UW-foťák. Přestože je z USA (Ikelite), nabíječka k němu byla jen 220V. Začal jsem shánět jinou nabíječku a zjistil jsem, že existuje lepší (místo 8 hodin pouze 2.5 hodiny nabíjení) pro 100-250V s výměnným konektorem. Problém byl, že do odjezdu zbývaly cca 3 týdny a nabíječka byla k mání pouze v USA. Díky pochopení a ochotě lidí z firmy Escad Trade (zástupce firmy Ikelite) se ji podařilo sehnat včas. V podstatě ji vezli z Ameriky samotnou. Moc dobrý obchod to pro ně asi nebyl, ale zvládli to.
Sponzoři
Začal jsem taky shánět sponzory - navrhoval jsem Jirkovi Štětinovi, že když mi dá komplet celou novou výbavu a zaplatí letenku, nastříkám si na tričko - "Moji cestu sponzoruje Jiří Štětina, prodej potápěčské techniky" a všude budu lepit jeho samolepky. Odpověděl mi, že jsem debil. Takže sponzoři se nekonali (možná příště). Dneska toho určitě lituje :-)))
Zavazadla
Posledním problémem to bylo všechno zabalit - tak aby se to vešlo do potápěčské tašky, aby to bylo všechno, aby to nevážilo o moc víc než smí (měli jsme ale dost přes 30 kg povolené váhy) a aby to nerozmlátili po cestě. Nakonec to vyřešil "kýbl" - plastový kýbl, do kterého jsem dal automatiky, masky, budíky. Celý kýbl jsem pak strčil do potápěčské kabely - neměli nárok to rozbít (kýbl pak moc dobře posloužil na lodi. Napustí se do něj sladká voda, a máte vlastní místo, kam můžete dávat odslanit automatiky, Aladina atd. Američani na to zírali, jakoby kýbl nikdy neviděli).
Do další tašky jsem nastrkal trička, šortky, nějakou lepčejší košili. CHYBA - bral jsem si toho málo, ale stejně jsem toho vzal asi tak 5x víc než jsem opravdu potřeboval. Jestli někam takhle pojedete, doporučuji - 2 slipy, 2 ponožky, 2-3 trička, dvoje šortky a jednu teplou mikinu. Tohle bych nacpal ještě do potápěčské tašky a měl bych o jednu tašku (a starost) míň.
NIKONOS s bleskem a objektivy si trůnil ve svém kufru a videokamera ve své vlastní brašně, kam jsem strčil i Aladina. Výsledkem byly dvě tašky, které cestovaly zvlášť, a jeden kufr a jedna větší brašna, které jsem tahal jako spoluzavazadla. Přestože spoluzavazadlo má být jen jedno, neměl jsem s tím problém, kromě toho, že jsem se s tím tahal jak kočka s koťaty a s tím, že v letadle jsem měl problém, kam je dát. Úložných schránek je tam málo, a všichni cestující mají víc spoluzavazadel než má správně být.
(Dneska bych se asi vyprdl na videokameru - nebo - viděl jsem tam fotokufr obřích rozměrů, do kterého se vejde foťák, 2 blesky, milión objektivů a drobnosti a video k tomu. Kufr má kolečka a je tak pevný, že se dá poslat jako zavazadlo. Nic se v něm nerozbije a nemusíte se s ním osobně tahat. Snad příště.)
Pojištění
Jo a ještě jsem sehnal potápěčské pojištěni - bylo by asi silně nerozumné, vyrážet na podobnou cestu bez něčeho takového. Nedovedu si představit cenu za leteckou dopravu z lodi do komory na Grand Caymanu, případně do Miami. Vybral jsem si DAN Europe - kartu sice nedokázali poslat včas, ale odfaxovali mi prohlášení ve 3 jazycích (!), že jsem jejich ovečka, včetně všech údajů.

Cesta tam

Cesta proběhla bez větších malérů. Autobus Brno-Praha byl jako vždy děsivý. Skoro 3 hodiny pomalé jízdy. Odbavení v Ruzyni OK, až na vysvětlovaní, co to mám v báglu za hady - byly to automatiky stočené v kýblu. Cesta do Paříže pěkná, akorát také dlouhá - cca 2 hodiny.

V Paříži jsme se trošku proběhli - z jednoho terminálu na jiný - a stáli jsme před vstupem do Jumbo Jetu, který nás měl odvézt přes oceán. Nevím jak vy, ale já v Jumbu ještě neletěl. Udělal na mě dojem - nic tak velkého jsem ještě neviděl. Pokud jste to neviděli taky, nemá cenu to příliš líčit - až tím poletíte, bude užaslí také - je dlouhý, široký, pohodlný. Jídla bylo dost (dobré), pití co chcete. Promítají nějaké filmy, střídají to s mapkou, kde už jste, jak rychle letíte apod. Přes veškerou snahu té zábavy není na těch 9 hodin dost - trosku se nudíte. Ještě že se dalo kouřit.

Vypadli jsme v Miami. Odbyli si frontu na imigračního úředníka - zajímavý exponát, zodpověděli pár dotazů, a bez větších problémů dostali razítko do pasu a šup - byli jsme v Americe.

V Miami jsme si odbyli jedinou komplikaci po cestě tam. Když jsme letenky kupovali, řekli nám, že v Miami si budeme muset sami přeložit zavazadla, protože měníme dopravce. V Praze na letišti nám ale řekli, že zavazadla se přeloží automaticky. Těch 9 hodin letu nám to vrtalo hlavou. Protože jsme měli čas, čekali jsme u pásu, zda se naše bágly neobjeví. Čekali jsme asi 20 minut a nic - to ale nic neznamenalo - pak jsem našel takovou bábu s tričkem Air France a šel se jí optat. Nedělala na mě příliš dojem že ví o čem mluvím, ale řekla že vše bude OK. Že se nemáme starat.

Už jsem odcházel, když jsem zaslechl hlášení z rozhlasu - něco o pasažérech z ČR a jejich zavazadlech - bohužel jenom kousek. Vyrazil jsem směrem do kanceláře letištní policie s dotazem, zda to byli oni, kdo to četli - nebyli, ale vzali mě někam, kde to prý budou vědět. Vzali mě k té bábě. Ta řekla že to bude OK.

Tak jsme šli pryč - už jsme byli skoro z terminálu venku, když se za námi přiřítil černoch s tím, že pokud jsme z Česka, tak tam máme zavazadla. Šel jsem s ním - došli jsme k té bábě. Bába vypadala, že ji raní mrtvice - pak se to vysvětlilo - ta zavazadla byla jiného Čecha, co odešel, aniž by si je vzal.

Takže jsem babu definitivně opustil a vydali jsme se hledat terminál, odkud létají Cayman Airlines. Našli jsme ho a začali si vyřizovat palubní lístky. Slečna se podivila, že když jsme potápěči, tak jak to, že nemáme žádné bágly. To už bylo moc. Donutil jsem ji zvednout zadek a vytelefonovat, zda je skutečně automaticky přeložily nebo ne. Ve skutečnosti byla velmi ochotná a vrátila se za 5 minut s tím, že je vše OK, že je už mají naloženy.

Takové ponaučení: Poslouchejte, co vám říká letištní personál a ne ten, kdo vám letenky prodává. Dívejte se taky, co vám při odbavování zavazadel lepí na kufry za samolepku - z ní lze vyčíst kudy a kam to půjde. A stejně jim nevěřte - je to zázrak, že to nedošlo někam to Tokia :-)))

Tady jedno upozornění: zapomeňte na takovouhle cestu, pokud neumíte anglicky. Ať chcete nebo ne, musíte po cestě komunikovat s řadou lidí - letušky, odbavení při mezipřistáních, imigrační úřady. Všichni předpokládají že umíte anglicky a taky tak s vámi jednají. Neznalost jazyka neznamená, že by vám něco odpustili, spíš by vás vrátili. Neumím anglicky nijak úžasně dobře (když Američan nebude chtít abych mu rozuměl, tak mu taky rozumět nebudu), ale tohle jsme zvládli.

Miami není Amerika - všichni mluví španělsky a černoši strašně povykují. Fakt, nekecám. Nedalo mi to, a vylezl jsem před letiště - poprvé v Americe, i když jen na krátko. Málem mě zajelo asi 50 nosičů zavazadel se svýma vozejkama.

Let z Miami na Grand Cayman trvá asi 1.5 hodiny. Těšil jsem se, až poprvé uvidím světla (byla už noc) na ostrově, ale nepodařilo se. Usnul jsem a vzbudilo mě až drcnutí, jak jsme přistáli. Naše bágly fakt dorazily. Všichni mi to říkali, ale já tomu stejně nevěřil. Zvládli jsme ještě jednoho imigračního úředníka - tentokrát to byla tlustá černoška a stáli jsme venku před letištěm (celá cesta z Brna až sem trvala něco málo přes 24 hodin). První dojem - horko, dusno, tma. Vzali jsme si taxík a mazali jsme do hotelu, kde jsme měli zajištěno ubytování do druhého dne, kdy jsme měli nastoupit na loď.

Všechno je jinak - všechno však naštěstí ne

V Americe je všechno jiné, než to vypadá na fotkách. "Caymany" jsou také Amerika. Když jsem zajišťoval ubytovaní v hotelu, měl jsem výběr - pokoj s dvěma lůžky nebo s jedním. Měl jsem k dispozici fotku - jedna postel byla široká asi tak 5-6 m. Přišlo mi škoda utrácet dalších $40 za dvě postele, když na jednu se pohodlně vejdeme. Až na místě jsem zjistil, že postel je široká tak 2 m a bylo mi jasný, proč si nás paní recepční tak divně měřila. 2 m nejsou zrovna 6 m, ale vyspali jsme se tam oba dva, aniž bychom se nějak zvlášť tlačili. Všechny fotky jsou dělány širokým objektivem - všechno to vypadá asi 2x až 3x větší než to je - fakt !!!

Protože na Aggressora jsme měli nastupovat až odpoledne, vyrazili jsme druhý den ráno na obhlídku okolí:

Hezké
tropický ostrov, krásné hotely, krásné počasí, teplo, slunce.
Méně hezké
všechny pláže jsou privat. NO TRESPASSING a hotovo.
Americké
postupně jsem našel ta dive centra, která jsem znával ze SKIN DIVERU - na fotkách vypadají obrovská, jako by jim patřila půlka ostrova, v reálu úplně normální - budka, strojovna, 2 lodě, obchod s potápěčskou technikou.
Divné
všechny ceny v restauracích jsou bez tips a gratuities - tedy bez spropitného. Nicméně spropitné ve výši 15% si tam narazí automaticky - je to dokonce psáno na jídelním lístku. Taky ceny mi přišly vyšší než bych čekal - oběd (velký, dobrý) cca $16, snídaně (nic moc) $6, pivo (hnusný 0,33 litru) $4 až $5.

Konečně přišlo odpoledne a my vyrazili hledat Aggressora. Věděl jsem, že stojí v Turist portu, nevěděl jsem ale, kde to přesně je a nevěděl jsem ani to, že to neví ani nikdo jiný.

Jeli jsme taxíkem s černoškou, která se furt ptala, kam to bude. Já na to " ... to turist port, somewhere in downtown ...", ona na to " ... OK ..." a za chvíli se ptala znova. Divný. Naštěstí takhle jedeme asi 5 minut a najednou Radek volá, že tamhle stojí naše loď.

Na lodi

Cayman Aggressor vypadal americky - přestože jsem věděl, že má 110 feets, čekal jsem něco velkého. Vypadal ale spíš jako parník na brněnské přehradě. Byl taky trosku oprýskanější než na fotkách, ale zas ne moc.

Vlezli jsme na loď, už tam byli nějací Amíci, a koukali jsme. Amíci si začali vybalovat potápěčské věci, tak my taky. Za chvilku dojel zbytek posádky. Byli na letišti pro další cestující a to už nám ukázali, kde budeme dalších 7 dní bydlet.

Ložnice byly v podpalubí - taková chodbička a z ní vstup do ložnic. Ložnice pro 2 lidi, postele nad sebou, skříň, umývadlo. Klimatizované, pěkné, menší než na fotkách, ale hezčí. Neměli okénko - škoda.
Nad ložnicemi byla jídelna, sloužící zároveň jako společenská místnost. V ní video, televize, prohlížecí stoly na diáky, knihovna (taky klimatizované).
Venku na lodi byl stůl na foťáky a kamery, a 4 řady lavic. Každý měl své místo. Tam stála jeho flaška (12 litrů), pod lavicí byl odkládací prostor na nejrůznější cajky.

Odtud se dalo vylézt na horní palubu. Tam byla lehátka na opalování, bazén s vířivkou (nikoho jsem tam za celou dobou neviděl), gril a velká lednička, kde byla hromada plechovek s pitím.

Ze spodní paluby byl vchod ještě do dvou komůrek. V jedné byla videostřižna, v druhé zařízení na vyvolávání diapozitivů. Původně to sice byla nějaká komora a záchod, ale to nijak neubíralo nic na tom, že obě zařízení fungovala bezchybně.

Postupně během odpoledne a večera dorazil zbytek cestujících - samí Američané. Bylo nás tam asi 14, v posádce pak bylo 5 lidí: kuchař, kapitán a tři divemasteři. Všichni byli strašně milí, jen se divili, kde jsme se tam vzali. Zdá se, že jsme byli první Češi, co sem dorazili. Neustále se pak starali, zda se nám tam líbí.

Večer byl první briefing, kde kapitán vykládal, co a jak funguje. Kapitánovi jsem obecně rozuměl ze všech nejhůř - huhlal a neustále dělal nějaké vtípky, takže jsem měl co dělat, abych se vůbec chytal. Nicméně jsem něco pochytil, ale odmítal jsem tomu věřit. Tak jsem se šel později optat, kolik že to sestupů tak lidé průměrně za den dělají. Bál jsem se, aby to nebyl jeden. Říkal jsem si, ať to jsou aspoň dva (a tiše doufal ve tři). Odpověď mě málem zabila. Průměrně tak 5. Vypadal jsem asi dost zděšeně, protože se mi dostalo ujištění, že pokud nechci, tak fakt nemusím. Tak jsem to slyšel podruhé, ale stále jsem tomu nevěřil.

První noc jsme prostáli u břehu v přístavišti. Trošku mě zarazilo, že loď byla tak 20 m od hlavní silnice, volně přístupná a přímo proti vstupu ze břehu byl stůl s foťáky a kamerami - tipl bych to tak přes milión (skoro všichni cestující byli jedna skupina, všichni se znali a věnovali se focení). Když jsem se na to ptal, řekli mi, že je zbytečné to sklízet, že se tam nekrade. Nechal jsem to být - svůj NIKONOS také - kdyby tam chtěl někdo něco krást, měl na vyběr jiné hračky.

Ráno se vstávalo v 7 hodin - my, co jsme měli stále o 7 hodin víc (to je rozdíl mezi ČR a "Caymany") jsme vstávali už ve 4. Byl pěkný východ slunce.

Hned při snídani vyrazila loď od břehu na první lokalitu. Ještě předtím proběhla kontrola C-cards, tedy průkazek potápěče. Nevím jak moc často vidívají CMASovou kartu, ale neměli jsme s tím žádný problém. První lokalita byla trošku jednodušší - prý abychom se rozpotápěli. Stáli jsme nad písečným dnem - hloubka asi 20 m, přímo nad vrakem lodi DOC POLSUM.

Vždycky na nové lokalitě byl briefing. Nakreslili nádhernou mapku (fakt si s tím vyhráli), kde bylo vše, co bylo pod námi - kde začíná stěna, kde jsou jaké průlezy, prolézačky, co se kde dá vidět atd. Po briefingu - volno. Žádný vedený sestup, žádné omezování času, hloubek (jediné omezení, vychází z nařízení Caymanských ostrovů, že maximální hloubka nemá být větší než cca 35 m - nikdo to nekontroloval, všichni to podle mě v podstatě dodržovali - vezmete-li v úvahu 5 sestupů denně, stejně do těch hloubek moc nemůžete - navíc nebylo tam nic, co by nebylo ve 20 nebo 30 m - to byste museli tak přes 100 m).

Prostě jsme na sebe naházeli cajky a padli do vody. Vydrželo nám to asi hodinu - vylezli jsme ven, postavili flašku na své místo a sundali automatiky - okamžitě tam byl někdo z posádky, přitáhl si dlouhou hadici a flašku naplnil. Mohli jste se do vody vrátit třeba okamžitě (ve skutečnosti nikdy nebyla flaška naplněna okamžitě, většinou jste měli plno tak do hodiny, pokud jste si však řekli, tak to okamžitě bylo).

Na zádi lodi byla plošina, na kterou vedly z vody schůdky - vždycky tam čekal divemaster, aby vám vzal foťák (než jsem vylezl na loď, už byl opláchnutý sladkou vodou a uložený na stole). Na plošině byla sprcha, takže se dalo opláchnout. Loď si sama vyrábí sladkou vodu, není tedy problém s tím, že by došla. Čím mě definitivně dostali, byly ručníky - jakmile jsme se osprchovali, dostali jsme ručník - osuška o rozměru X na Y metru. Po jednom použití se házela do špíny a po dalším sestupu byla zase nová - tedy na každého 5 osušek denně. Hrůza, zpočátku jsem se snažil bránit tu jednu, co mi dali ráno, ale pak jsem kapituloval. Někde v podpalubí byla prádelna, ale kdo a jak to pral, na to se mě neptejte.

Asi hodinu jsme se motali po palubě, a zjistili jsme, že pokud chceme být zpátky včas na oběd, měli bychom padnout do vody znova. Stále jsme stáli nad vrakem. Znovu jsme si smýkli asi hodinový sestup, zajeli se podívat taky na útes. Pomalu padal do hloubky.

Jen co jsme vylezli a vysvlékli se, už troubili na mušli - znamení k obědu. Během oběda se loď přesunula na novou lokalitu. Přiznám se, že když zacinkali na zvon - znamení začátku briefingu - trošku jsem se vyděsil. Měl jsem náladu na všechno, jen ne na potápění. Naříkal jsem, že to není dovolená, ale práce v dolech. Nicméně jsem se překonal.

Lokalita RUM POINT DROP OFF - byla pěkná stěna, šikmo padající z mělčiny do hloubky. Znovu jsme si střihli sestup tak kolem 50 minut, hloubka přes 30 m, zpátky potom po mělčině. Vylezli jsme, chvilku si odpočinuli a zjistili, že pokud se chceme na tomto místě zapotápět ještě podruhé, máme nejvyšší čas, abychom to stihli do večeře.

Já už jsem svoji krizi překonal, na Radka však padla teď. Nicméně sestup to byl opravdu krásný. Zase kolem 50 min, zase stejný profil - tam hloubka, zpátky mělčina.

Aladin se mohl upočítat. Opravdu - bez počítače by takovéto potápěni dělat nešlo. Už jsem chápal význam otázky, kterou kapitán kladl jako jednu z prvních - "Máte všichni počítače ? Jo , tak OK...". Musím konstatovat, že Aladin zvládal svůj úkol dokonale. Trošku mě děsilo, když jsem viděl údaje jako NO FLY - 27 hod, DESATURATION - 39 hod 50 min.

Po večeři se naštěstí nekonal jinak obvyklý noční sestup. Loď vyrazila od Grand Caymanu směrem na Little Cayman. Cesta asi 6-8 hodinová, podle vln a počasí. Moře bylo jako rybník, takže jsme usnuli a vůbec to nehoupalo.

Ještě jsem se chtěl zmínit o jídle:

snídaně
bufet - vajíčka, toasty, lupínky, mléko, uzenina, kafe, čaj, ovoce.
oběd
zase bufet - obvykle něco "lehčího" - nějaké těstoviny, hamburgry, mexické placky (kuchař byl portorikánec - vařil ďábelsky dobře), zeleninové saláty.
večeře
většinou drastická - kusy masa, ryby, kuřata, obrovské porce, k tomu těstoviny, brambory, zel. saláty. Jsem dost rozežranej, ale proti běžnému Američanovi jsem poustevník - oni fakt žerou jako stroje - děsivý porce.

Během dalších dní jsem se naučil do jídelny chodit i mezi dopoledními a odpoledními sestupy - vždycky tam bylo něco k jídlu - pomazánky a chleba, kukuřičné lupínky a mexická omáčka. Po nočním sestupu se tam zase daly najít čerstvě upečené zákusky - vůbec nechápu, kdy a jak to vařili. Na horní palubě byl taky gril - asi 3x se tam dělaly steaky a hamburgry.

Druhý den jsme se probudili už na Little Caymanu - přiznám se, že jakákoliv nechuť k potápění mě od toho dne přešla a už bez větších potíží jsem sekal 5 sestupů denně - jde asi opravdu o zvyk (začal jsem konečně chápat, jak je možné, že někdo má 5.000 nebo 10.000 sestupů a víc).

Většinou byl denní program takový: Ráno přejezd na nové místo, dopoledne dva sestupy. Během oběda přesun na nové místo, odpoledne dva sestupy, noční sestup většinou na stejném fleku. Někdy přejeli mezi 1 a 2 odpoledním sestupem. Bylo potřeba si akorát hlídat plánovaný čas odjezdu z lokality - někde se dalo zdržet, někde ne - na některé lokality mají přístup současně pouze dvě lodi - takže jde o to, aby se tam vystřídalo více lodí z více dive center.

Na Little Caymanu jsme stáli přímo v jedné z nejznámějších lokalit celých Kajmanských ostrovů - BLOODY BAY WALL. Přiznám se, že jsem už nějaké stěny pod vodou viděl, ale tohleto ne. Mělčina v hloubce cca 14-17 m, byla jako zahrada - korály, houby, mraky rybek. Najednou se zalomila a padala téměř kolmo do hloubky přes 400 m. Celá stěna byla porostlá jak ve snu - barelovité houby o výšce dospělého chlapa a o průměru více než 1 m, korálové záclony. Okolo toho plavete a vznášíte se nad tou propastí.

Nemá cenu příliš popisovat jednotlivé lokality na Little Caymanu - všechny byly v rámci Bloody Bay Wall. Všechny si byly podobné a každá byla jiná. Stěna byla stejná, pokud se něco lišilo, byla to podoba mělčiny, někde byly prolézačky, někde byl písek a na něm rejnoci, někde šutry. Jedno dopoledne jsme přejeli na Cayman Brac (nejmenší ostrůvek z trojice).

Mají tam jednu zajímavost - ruský torpédoborec, používaný na Kubě, koupený Američany a úmyslně potopený na Caymanech jako umělá schovka pro ryby. Vrak nese jméno CPT. KEITH TIBBITS, má na sobě americkou hvězdu a pod vodou není dlouho - je prozatím velmi zachovalý. Dá se nejen pěkně prohlédnout zvenku - za pohled stojí protiletadlové kanóny, ale také slušně projet vnitřkem - voda je křišťálová, nic na zakalení.

Po vraku jsme se znovu vrátili na Little Cayman a tam setrvali až do čtvrtka. Pomalinku se kazilo počasí. To znamenalo, že se honili mraky (ale ne zas tak moc), začal foukat trochu vítr a rozbouřilo se moře. V noci ze čtvrtka na pátek se přejíždělo zpět na Grand Cayman - na otevřeném moři byl tentokrát přejezd díky vlnám (přes 2 metry) trochu divočejší, ale dalo se to vydržet.

V pátek jsme absolvovali jednu stěnu a odpoledne vyrazili na velkolepou atrakci - STINGRAY CITY. Pro neznalé - je to mělčina (hloubka 3-4 m), písečné dno. Žijí tam velmi oražení rejnoci. Čekal jsem ledacos, ale tohle ne.

Vlezete do vody (vybaveni kousky kalmarů). V tu ránu je u vás hejno rejnoků. Velikost - přes 1 m až po mimina. Jsou všude. Vezmete kalmara a vnadíte. V tu ránu se na vás sesypou. Lezou vám po hlavě, po zádech, obličeji, srazí vás na zem a valchujou tak dlouho, dokud jim toho kalmara nedáte.

Postupem času se to přitvrzuje - ti menší začínají být nervózní a koušou. Fakt - rejnok nemá zuby - jen takové kosti, přesto mě jeden zezadu chňapl do ruky. Lekl jsem se a měl tam modráka. Nicméně stále vás to baví, vytahujete další kusy kalmarů, krmíte a fotíte a furt dokola. Měli jsme trosku smůlu - byl odliv a tedy dost zkažená voda. Viditelnost kolem 5 m, voda do zelena, písek od odlivu se během toho celého cirkusu ještě vice zviřuje.

Kromě rejnoků se tam najednou objevila neuvěřitelná barakuda - dobře přes 1.5 m, tlustá jako 18 litrová flaška. Pomalinku projížděla mezi motajícími se potápěči. Přiznám se, že málokdo z turistů si asi uvědomil, že s takto velkou čudlou by už asi nebyla sranda. Jediný, kdo velmi rychle vykrotl, byly profíci - divemastři a průvodci - podle nich (a jsou tam každý týden) tady barakudu ještě neviděli - tak nevím. Každopádně jsem si ji prohlédl tak z půl metru a zážitek z ní trošku zastínil rejnoky. Jinak - jakmile vám dojde žrádlo, rejnoci střelhbitě vyrazí jinam - na place jsou skoro vždy aspoň tři lodě a turistů tedy dostatek.

Ještě ten den jsme přejeli na další vrak. Trošku mě to děsilo - loď stála téměř v přístavu, odkud jsme vyráželi - asi 100 m od břehu. Vrak se jmenoval BALBOA (nejstarší, co tam mají - leží tam tak od roku 1940, kdy ho potopil hurikán) a všichni si ho pochvalovali, jak je pěkný. No nevím - hloubka kolem 12 m, dost silně byly cítit vlny, vrak rozmlácený na kusy plechu, co se válely všude kolem - Radek říkal, že to vypadalo jak na lomu v Srní, kdyby tam byla čistá voda. Taky ryby běžné, nic moc. Švihl jsem si tam ještě noční sestup - šel jsem mlátit makra, k ničemu jinému to nebylo.

Poslední den jsme se posunuli kousek dál - asi 500 m, stáli jsme zase asi 100 m od břehu. Už sem viděl zase tu hrůzu. Nicméně jméno ohlášené lokality mě překvapilo - DEVIL'S GROTTO. Znal jsem to z fotek - bomba - děravá skála, díra nahoře, přes ní paprsky slunce, výška jeskyně aspoň 20 m, plná malých rybek. Koukli jsme na mapku, co nakreslil divemaster a vyrazili. Plavali jsme jak kreténi - dno stále stejné, hloubka kolem 17 m, furt skála, občas průrva, ne hlubší jak dva metry. Říkám si, to je síla ... přesto mě to vrtalo hlavou. Je to dost známé, tohleto by přece ani Američani neoslavovali (oni jinak o všem prohlašují, že je to GREAT!, i když je to hrůza - viz Balboa).

Otočili jsme to a vraceli se k lodi. Radek to u ní zapíchl, já se vydal na druhou stranu. Uplaval jsem asi tak 50 m a vjel přímo před vchod do jeskyně. Oni na tu mapku špatně zakreslili pozici naší lodě! Devil's Grotto je moc pěkné - je to skála, proděravělá jak ementál, jeskyňky, navzájem propojené, díry doleva, doprava , nahoru, některé jeskyňky jsou slepé, jiné jen tak vypadají a na konci se rozvětví na několik cest.

Najednou jsme si uvědomil, že to tady znám - jó bylo to přesně to místo z těch fotek - zase bylo všechno jinak - celá ta krása byla vysoká tak 3-4 m. Všechno ostatní zařídil pravděpodobně 12 nebo 15 mm objektiv. Rybky tam byly, hejno ovšem výrazně menší. Co tam ale bylo a stálo za to, byli tarponi - pěkní kluci - tak od půl do 1 m, chodby jich byly plné. Pomalu se rozestupovali a zase se za mnou vraceli.

Vylétl jsem na loď a oznámil to Radkovi. Asi za hodinu jsme tam byli oba zpátky. Vydrželi jsme se tam motat dobře hodinu - stálo to za to. Plaval jsem ještě o kousek dál - byla tam další skála a další jeskyně...

No a to byl konec - tedy konec výletu s Aggressorem. Odpoledne jsme ještě nakoupili. Na lodi je butik, kde prodávají trička s Aggressorem, docela hezká - někdy vám je ukážu, a já si koupil videokazetu. Během naší plavby a potápění jeden z posádky filmoval - nad vodou, pod vodou. Během čtvrtka a pátku to sestříhal, domixoval muziku. Je to docela povedené. Bylo vidět, že to nedělal poprvé.

Večer jsme ještě vyrazili na společnou večeři, sbalili věci a druhý den ráno hodně brzo vstávali (loď se musí opustit do 8 hodin - musí se uklidit, protože kolem 12 už začnou chodit noví zájemci).

My ale měli pokračovat - plánovali jsme cestu na EAST END. Trošku jsme se báli ceny za taxíka - je to přeci jen kolem 40 km. Ráno ale dorazil takový divný taxík - prý že mají vyzvednout dva trotly a dopravit je do Cayman Diving Lodge (CDL). Doprava že je v ceně. To mě překvapilo, sice jsem do CDL psal, že budeme na Aggressorovi, ale že se mezi sebou domluví, kdy budeme k dispozici a sami si nás vyzvednou, to jsem nečekal. Cena dopravy byla v ceně pobytu. OK - milé překvapení.

Na břehu

Do CDL jsme dorazili hodně brzo ráno - všichni chrápali. Ještě jsme ani neměli volný pokoj. Seděli jsme na terase u moře a koukali. Byl silný vítr, dost silný. V moři byla mělčina - laguna, pak skalnatá stěna, lezoucí nad hladinu a za ní už trošku hloubka. O stěnu se tříštily vlny tak kolem 2-3 m. To bylo blbé. V CDL jsme měli v ceně pouze dva sestupy denně, zbytek jsem spoléhal na ulimited shore diving. Možná to nabízí proto, že to nejde využít - nedokážu si představit, že bych se s flaškami dral přes tu hromadu skal, ostrých jako břitva - notabene ty vlny.

Během dopoledne jsme se ubytovali a šli spát - měli jsme co dospávat. Jinak CDL bylo americké - to znamená - pěkné, moc pěkné, ale ani zdaleka ne tak, jako na fotkách. Bylo velké, ale na fotkách vypadalo, jako by zabíralo 2/3 ostrova. Opět vítězství širokoúhlého objektivu. Jídlo jsme měli opět v ceně. Bylo jiné než na lodi, řekl bych horší o třídu. Možná, že nebylo tak špatné, ale my jsme z té lodi byli zmlsaní. Pití (kromě nějaké limonády k jídlu) už bylo za peníze. Fungoval tam ale hezký systém - vzali jste si, co chtěli, a napsali to na kartičku.

Navečer jsme vyrazili na obhlídku okolí. Že CDL je na East Endu jsem věděl, že ale na East Endu jinak nic není, to už ne. Tedy je - normální dědina černochů, sedících před barákem, hrajících domino, povykujících jeden na druhého. A taky kostely - tolik kostelů na tak malém place jsem v životě neviděl. Ale jinak nic - žádná hospoda, žádný obchod - tedy kromě malé sámošky (tak 3 na 4 m, patřící tlusté černošce).

Druhý den ráno potápění. Mají pěkné dvě lodě - jeli jsme na jedné - asi 8 lidí + 2 divemasteři. A nastal šok - první sestup je hluboký, ale guided - tedy pěkně ve skupině, doprovázený instruktorem, který říká kam se bude plavat, v jaké hloubce, kdy se to otočí. V reklamách sice mají psáno computer diver welcome - jo jste vítáni, ale to je asi tak vše. Většina ostatních computery neměla, tak se jelo podle standardní metody pro skupinu trotlů (to už znám z Malorky). Tam pěkně v hloubce kolem 30 m, asi tak 10 minut, pak se to otočí a po mělčině zpět. Celý sestup tak 30-35 minut. Mají to spočítané, že je to sichr a k tomu ještě rezervu.

Něco takového jsem podvědomě čekal, ale po Aggressoru to byla hrůza. Z vody jsem lezl a ve flaškách měl přes 100. Navíc, ve skupině se vám někdo neustále někde motal. Měl jsem široký objektiv - konec. Neustále jsem měl v záběru aspoň tři prdele. Protože na East Endu byly vlny, jelo se na severní stěnu. Lokalitu jsme poznali - BABYLON. Byli jsme tam s Aggressorem.

Vylezli jsme na loď a byli otráveni. Druhý sestup byl asi za hodinu. Na mělčině a tentokrát neřízený, pouze byl stanovený čas - 45 minut. I druhý sestup nebyl nic moc - byli jsme stále otráveni, pod vodou skoro nic zajímavého nebylo - typická mělčina, kterých už jsme viděli mraky. Po návratu na bázi oběd a pak - nic.

Odpolední sestup byl za prachy - $45 a bylo jasné, že půjde o mělký dive. V naší otrávené náladě nás to ani nenapadlo. Jít taky nebylo kam, tak jsme leželi, spali, nudili se a čekali na večeři. Po večeři jsme se nudili a čekali až usneme a bude druhý den a půjdeme se potápět.

Druhý den to stejné - ještě horší - lokalita opět na severní stěně - hezká by byla, ale ve skupině noví, ještě větší trotli. 5 minut jsme čekali, než se chlap zanoří a vyřídí si své problémy. Létal mezi 10 m a hladinou, instruktor za ním. Ležel jsem na dně a podřimoval. Pak 10 minut v hloubce a zpátky - doba sestupu asi 30 minut. To už jsem vylezl a běsnil. Volal jsem Aggressor a sliboval ".. vemte mě zpátky, já už budu hodný ...".

Druhý sestup stejný jako předtím - ani jsme se nezajímali, jak se to tam vlastně jmenuje - dali jsme tomu vlastní jméno UM2 - univerzální mělčina 2. Co mě překvapilo byl proud - silný jako kráva, fakt nechápu, že do něčeho podobného vyhodili smečku debilů, o které se jinak tak strachovali. Tam jsme se dřeli jak zvěř, zpátky to byla zábava - jak na toboganu - skoro jsem si ani nekopl ploutví. Odpolední a večerní program stejný jako den předtím.

Další den se už vítr začal uklidňovat, vlny však ne. Opět jsme jeli někam k severní straně. Sestup začal krásně - z mělčiny prolézačka, která vyústila ve stěně v hloubce kolem 34 m. Opět silný proud, v hloubce krátce, po mělčině zpátky po proudu, jak na toboganu. Jo, zapomněl jsem, že už ráno jsme začali remcat na řízené sestupy - nezmohli jsme nic - dostalo se nám dlouhého vysvětlovaní, kterých asociací jsou členi a to bylo asi vše. Kdybychom to neměli už zaplacené, tak bych se na to v téhle chvíli vysr** a odjel někam jinam.

Odpolední sestup se už odehrál na East Endu - jmenovalo se to SNAPPER HOLE. Bylo to jak zázrak - skalní masiv, provrtaný systémem prolézaček, jeskyní, chodeb. Troufám si říct, že Devil's Grotto byl slabší odvar. Všude mraky tarponů. Podstatně nám to zvedlo náladu.

Další den se už jelo zase na East End. Slibovali nám žraloky - to ale skoro všichni a všude. Tentokrát ale měli pravdu. Kousek od lodí se promenovali dva kousky útesového žraloka - kolem 2 m. Zpočátku se drželi na distanc, při cestě zpátky jsem si toho většího prohlédl tak z 5 m. Bylo to moje první setkání se žralokem v životě - pocity jsem měl smíšené, převažující bylo nadšení a občasná nejistota. Za ty žraloky jsme jim odpustili většinu příkoří.

Odpolední sestup byl velmi podobný Snapper Hole - navíc, barakudí škola - asi milión barakud kolem 50 cm a několik urostlých exemplářů. Tentokrát jsme si domluvili odpoledni sestup - protože se nám líbilo Snapper Hole, jeli jsme na CHOP HOLE - moc pěkné. Hluboké kaňony, občas díky převisům přecházející do jeskyní. Opět mraky tarponů a pěkný eagle ray - rejnok. Jak mě uviděl, zdrhal pryč. Vzpomněl jsem si na radu z Aggressora a zůstal stát. Opravdu se za chvilku vrátil a okukoval mě tak z 10 m. Jak jsem se k němu pohnul, zmizel znova, tentokrát definitivně.

Poslední den jsme vyrazili na MAZE - opět jsme trefili na žraloka - tentokrát se držel na distanc celou dobu. Ve stěně byla nádherná prolézačka - uzoučký kaňon, vysoký tak 30 m, široký kolem 1 m, klikatící se sem a tam v masivu. Velikánská paráda, škoda jen, že jsme museli stále poslouchat - dalo by se tam šmejdit aspoň jednou tak dlouho. Druhý sestup opět pěkný - zase prolézačky. Vypadá to, že celé pobřeží kolem East Endu bude podobného charakteru - díky vlnám a větru.

Jo a ještě zajímavý zážitek - tenhle den dorazila nová skupina turistů - potápěčů. Mezi nimi chlápek tak přes 50 s postarší dámou (minimálně 70 let) - tedy asi synek s mámou. Babka se hnala na loď - říkám si "chce se kouknout na mladého, jak mu to jde .." a vsázel jsem se, že jí bude blbě a budeme se kvůli ní vracet. Najednou bába leze do obleku, bere si flašku a šup do vody - pánové - to jsem zíral. Vypadala, že už má něco napotápěno a to v době, kdy my byli na "houbách".

A to bylo vše. Další den jsme se přesunuli do George Townu, ještě něco nakoupili, přespali ve stejném hotelu jako první noc, úspěšně se odsytili i s rezervou a ve 12:10 vyrazili směr Miami.

Cesta zpět

Na letišti v Miami jsme překládali naše bágly. Chtěl jsem si je přetáhnout na vozíku, ale ty se nesmí vytahovat mimo terminál. Všude tam čekají černoši s vozíčky, že to převezou - za prachy. Zpychl jsem, odmítl je a táhl jsem všechny ty bágly a kufry v tom horku asi půl hodiny přes celé letiště - málem jsem změnil skupenství na kapalné. Dorazil jsem k přepážce Air France úplně mokrý, brunátný a polomrtvý - práskl jsem tam s tím vším se zachroptěním a nadávkami. Pak jsem se rozhlédl a zjistil jsem, že jsem právě předběhl frontu asi 30 Francouzů. Vypadal jsem ale tak šíleně, že si mě nikdo neodvážil zastavit. Pýcha je špatný rádce, měl jsem těm tmavým těch 20 babek dát - mohl jsem si jít jako král a buzerovat nosiče, ať tlačí vozík rychleji :-))).

Pominu-li skutečnost, že jsme v Miami čekali 6 hodin a v Paříži 4 na další spoje, uběhla cesta bez větších událostí. Nejhorší byla zase cesta busem z Prahy do Brna.

Závěr

Mám-li to celé nějak zhodnotit - měli jsme z pekla štěstí. Jediné informace, které jsme měli k dispozici byly ze SKIN DIVERU. Tam nikdy neřeknou, že něco stojí za starou belu. Vše je great, a pokud není, tak o tom nenapíšou.

Cayman Aggressor: v podstatě náhodou jsme si ho vybrali - to není zařízení pro běžného turistu - potápěče - to je zařízení pro magory. Jediné o co tam jde, je potápění - čím víc, tím líp. Nic jiného se tam dělat nedá. To bylo přesně to, co jsme chtěli. Kvalita služeb neuvěřitelná - buď jsme fakt měli štěstí, nebo jsou to profíci o jakých se nám ani nezdá. Mohu doporučit komukoliv, kdykoliv, pokud mu půjde o potápění. Řekněte mi, a já tam vyrazím znova třeba zítra. Na lodi je k dispozici půjčovna vercajku, foťáků. K dispozici je NITROX a rebreather UWATEC Atlantis. Dá se tam sjet kurs Nitroxu a rebreatheru - oba po $150 - nechali jsme si to ujít - možná škoda.

Cayman Diving Lodge: CDL prostě neměla v konkurenci s Aggressorem nárok - je to dive báze pro běžné turisty - přijede tam rodina, tatínek se dopoledne potopí, při obědě vylíčí mamince a dětem hrdinské skutky a odpoledne jdou na procházku, válí se na pláži a odpočívají. Tito lidi by naopak na Aggressoru byli nešťastní. My jsme bohužel chtěli něco trošku jiného. Bylo to pěkné, ale znovu bych tam asi nejel. Škoda jen těch terénů - ty jsou opravdu boží - kromě Bloody Bay Wall asi nejlepší na ostrovech - na East Endu nic jiného nefunguje - ještě akorát Ocean Frontiers (ti byli hned vedle nás a budou to stejné v modrém) a Tortuga Club a to vypadalo ještě víc rekreantsky (tam by se ale dalo možná ze břehu).

Problém je, že to bez zkušeností, ze článků a reklam v časopisech první pohled nepoznáte - všichni jsou great, familly atmosphere, diving oriented. Jo, ale jde o to, co si pod tím kdo představuje. CDL bylo prostě bezva, akorát pro někoho jiného. Pokud vám mohu poradit - vykašlete se na všechno ostatní a hledejte unlimited diving - pozor na slůvka guided dives a PADI, safe, our professional instructors a podobně.

Já jen doufám, že i ostatní Aggressoři (je jich aspoň 8 a jezdí všude možně - Belize, Turks&Caicos, Galapagy, Costa Rica, Bay Island, Palau, Fiji) budou ze stejného těsta jako jejich brácha z Kajmanských ostrovů. Pokud ano, nemám sebemenší důvod při dalším výletu přemýšlet o tom, s kým pojedu - Aggressor Fleet má o jednoho fix-zákazníka navíc.

Pokud byste chtěli vědět něco navíc, něco, na co jsem zapomněl, tak se ptejte. Pokud to budu vědět a vzpomenu si na to, tak řeknu co vím (kromě toho, kde jsou partyzáni...).

Technicko-taktická data nakonec

Termín akce
19.4 - 2.5 1997
Počet sestupů
36
Teplota vody
27 stupňů Celsia
Použitý oblek
kombinéza Spiro 3 mm - během používání se mi zdálo, že se nějak ztenčila. Dalo by se tam snad chodit s tričkem
Viditelnost
od 5 m (Stingray) do 30-50m (většinou)
Teplota vzduchu
kolem 28-30 °Celsia
Proudy
jak kde, někde silné, někde vůbec
Život
snad všechno, jediné co jsme mohli vidět a neviděli, byla manta a delfíni.

Ponory

Lokalita Hloubka [metrů] Čas [minut] S kým
Doc Polusm / GC 32 52 CA
Doc Polusm / GC 16 50 CA
Rum Point Drop Off / GC 30 47 CA
Rum Point Drop Off / GC 29 50 CA
Lea Leas Lookout / LC 27 71 CA
Lea Leas Lookout / LC 25 52 CA
3 Fathom Wall / LC 24 77 CA
3 Fathom Wall / LC 20 60 CA
3 Fathom Wall / LC 19 60 CA
Cpt. Keith Tibbits / CB 33 52 CA
Cpt. Keith Tibbits / CB 18 57 CA
Jackson Wall / LC 23 69 CA
Jackson Wall / LC 25 50 CA
Jackson Wall / LC 11 69 CA
Randy's Gazebo / LC 40 57 CA
Randy's Gazebo / LC 30 55 CA
Joy's Joy / LC 30 63 CA
Joy's Joy / LC 26 65 CA
Joy's Joy / LC 19 70 CA
Babylon / GC 30 54 CA
Stingray City /GC 4 41 CA
Balboa / GC 11 48 CA
Balboa / GC 12 63 CA
Devil's Grotto / GC 13 75 CA
Devil's Grotto / GC 11 62 CA
Babylon / GC 29 41 CDL
UM 1 / GC 25 47 CDL
Black Rock Wall / GC 33 36 CDL
UM 2 / GC 21 50 CDL
Turtle pass / GC 34 34 CDL
Snapper Hole / GC 19 50 CDL
Jack McInnys Canyon / GC 30 31 CDL
Groupper Grotto / GC 16 47 CDL
Chop Hole / GC 17 61 CDL
Maze / GC 31 43 CDL
Iron Shore Garden / GC 17 48 CDL

GC - Grand Cayman
LC - Little Cayman
CB - Cayman Brac
CA - Cayman Aggressor
CDL - Cayman Diving Lodge

autor: Jan Gritzbach
redakčně zpracoval: Zdeněk Šraier