Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Když jaro zabuší

předjarní cesta do Německa, 2000

autor: Vladimír Krejsa  (publikováno: 21.01.2001)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

Je jaro, příroda vábí a co by to bylo za potápěče, aby nesondoval, zda již slezl led na lokalitách, kde se pod led smí jen obtížně. Když se dozví, že Mnichov je už bez ledu, nelze jinak, než že sbalí do batůžku kompresor, vercajk, půlku prasete (přílohy se kvůli úspoře váhy o objemu vynechávají) a pár lahví pro případ naprosté nepohody či ztráty nálady a vyráží.

Tak nějak to bylo i s námi. V pátek, 25. března L.P.2000 jsme si dali rande v 19 00, že jako bude odjezd. Známe se, organizační potíže s kompresorem atd... a bylo půl deváté, když jsme měli Tranzita naloženého. Odjezd! Bouchnutí dveří v kabině i vzadu, spojka, jednička, plyn, spojka,dvojka,plyn... Po asi pětistech metrech Igor od volantu pronáší buřičská slova:
"Máme vše?"
Na to nemohu odpovědět jinak, než:
"Nemáme - ono se vždycky něco najde....,tak to hlavní - pasy, všichni do ruky a ukázat"

V kabině jsme si ukázali všichni a Igor volá dozadu:
"A co vy, máte?"
Tomáš odpovídá bleskově:
"Mám"
Chvíle ticha, a potom urgující Igor:
"Franto, co ty, máš..?"
Opět chvíle ticha a Tomáš zahlásí:
"Tady Franta není, já myslel, že sedí s vámi vepředu...!"

Bleskové pohledy a ještě bleskovější myšlenky vyhodnocují situaci. Už víme co jsme při odjezdu zapomněli - našeho kamaráda Frantu, a to přímo na parkovišti. Nějak jsme odstartovali bez něj. Otáčíme a nahlas přemýšlíme, co že se to stalo a jak a hlavně, co asi Franta, jak na to zareagoval. Odhady se různily, od trpného pláče na místě po opuštění kamarády až po nasrání, nasednutí do auta a odjezdu domů.

Při návratu na místo startu situace spíš nahrává poslední variantě - Franta tu není, ani jeho auto. Zastavujeme, nejistě vystupujeme a provinile obcházíme místo činu. Najednou kviknou gumy, zaduní diesel a Franta je opět tady! Ta radost! Není ani moc nasranej, spíš takovej nesvůj, cože se to vlastně stalo...

Mnoho slov a nepříliš užitku, ale dáváme dohromady, že jsme naložili a Fanda si šel přeparkovat a jak bouchly dvěře Forda, prostě jsme vyjeli a nějakých 20% výpravy nám vcelku nechybělo. Na naší omluvu musíme podotknout, že Fanda je takový menší, italského snědého typu a v té noci ho proto nebylo moc vidět...

Další úzké hrdlo naší výpravy už bylo plánované. Protože Tranzit má jen tři místa, lidé z nákladového prostoru musejí přes hranice pěšky, aby zákonu bylo učiněno zadost. Takže před čárou ve Strážném kluci vysedli jako na stopa, přešli hranici, kde si Frantu s jeho vizáží přes jeho již značně kristova léta pletli se studentem a mobilem nám pípli, že už je tedy můžeme za čárou opět nalodit. Nebylo by to nic mimořádného, ale v pozdních nočních hodinách je okolo hranic Unie obvykle taková jiná nálada..., no, vyšlo to.

Okolo jedné v noci stavíme na nějakém parkovišti na dálnici asi 80 km před Mnichovem. Celkem nám to odsejpalo. Hbitě jsme překopali Forda na spaní a uléháme. To překopání znamená, že máme desku z dřevotřísky přes celý zadek, která se dá nad bagáž a je letiště pro čtyři lidi. Já, protože spím poněkud nahlas, mám místo v kabině.

Ráno vstáváme časně, před sedmou. Je dost zima, možná i trochu pod nulou. Nasnídat a vyrážíme na Ilsesee k Augsburgu, kam je to už opravdu kousek, okolo sta km, a to po dálnici.

Tohle jezero se vyznačuje najmě tím, že jsou v něm RYBY. Psáno takto, protože vidět kapra nad 15 kg, a to během ponoru třeba desetkrát, si velká písmena zaslouží. Viděli jsme tu i jesetera (malého), candáti tak okolo 10 kg, štiky zcela běžně přes metr.... Má to jednu vadu. Je to v Německu. V německém Německu. Na vstupu je tabule jako hrom, co se tu nesmí. Foukat vlastním kompresorem, lovit ryby, nenechat srát psy všude - to se dá pochopit, neřkuli schválit, ale zákaz krmit ryby a ptáky, vstup do vody jen v určité hodiny a jen na určitých místech... Městské zastupitelstvo uvažuje dokonce o zákazu potápění. Důvod - rekreační oblast. A pak, že se mentalitou od našich sousedů moc nelišíme.

Po obědě foukáme na z dřívějška ozkoušeném místě a přejíždíme se podívat na Pullingersee, novou lokalitu, vzdálenou cca 50 km.

Nakonec tu pod vodu nejdeme, protože voda nám už z břehu nepřipadá nic moc. Na internetu se posléze dozvídám, že zde se za vstup platí obligátních 15,- DM. Večer se uchylujeme k pár desítek kilometrů vzdálenému Echingersee, kde se dá dobře přespat. Nakonec se dokopáváme ještě k nočnímu ponoru, což v místní křištálové vodě, plné ryb, je docela zážitek. A pak také, takhle v noci tu skoro nikdo není a nehrozí vymáhání vstupního poplatku 15,-DM, který tu totálně civilizovaný člověk obdrží oproti v mincích vložené hodnotě od automatu, navlas podobného normálnímu parkovacímu. To vše v olšoví u jezírka uprostřed zemědělské krajiny s nejbližší zástavbou cca kilometr daleko. Jo, to je soukromý majetek a úcta k němu. My, pakáž potápěčská česká, bychom něco takového u nás asi velmi rychle umístnili na patřičné místo - na dno oné lokality. Ale jiný kraj, jiný mrav, podle toho se chovej a nebuď v cizině cizincem, potažmo barbarem, neboť zákonná moc a její ramena v cizině obvykle fungují mnohem dokonaleji, než u nás.

V neděli ráno je pěkně pod nulou, typoval bych tak -5 °C. Jsme všichni docela zdrchaní. Jednak spaní není nic moc, jednak jsme včera likvidovali přebytečné zásoby asi do dvou do rána a byla to těžká práce, chlapi, to mi věřte! Navíc nevelká vzdálenost od Mnichova se projevuje tím, že okolo desáté tu je už kolem dvaceti aut s potápěči, což na lokalitu téhle velikosti je poněkud mnoho a navíc v tomhhle chumlu se pravděpodobnost kontroly vstupenky značně zvyšuje. Vyrážíme domů.

Návrat je bez problémů, i přechod hranice. Jedinou trochu výraznější chvilkou na cestě je, když předjíždíme letadlo. Jednalo se o old-timer z třicátých let, starý jednomotorový Junkers, celý z vlnitého plechu. On letěl tak 100, my měli 120.

Tož, tak za za dva týdny, zas naplánujem nějaký výlet, jo?!

autor: Vladimír Krejsa
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek