Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Expedice Fera

potápění (i) s Ferou, 24.4. - 2.5. 1999

autor: Křepelová Jana, Milan Říha  (publikováno: 12.12.1999)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

Někdy na podzim přišel Mirek s nápadem, že bychom si mohli půjčit jachtu. Nápad se ujal, a tak se nás šestnáct lidí rozdělených na dvě posádky vydalo na moře.

Naloďování

Naše posádka:

KapitánMirek
Strojní důstojníkPepíno
KormidelníkJarda
RadiotelegrafistaPavel
KuchařkyJanička a Marcelka
PlavčíciMartin a Dáška
NavigátorMilan (já)

Sobota 24.4.1999

Vyjeli jsme v pátek 23.4. asi ve 23.00 hod. Naši hlavní kočí, Píno a Jarda, osedlali své ocelové oře Renaulta a Citroena a vyrazili jsme vstříc lákavému neznámu. Cesta probíhala celkem dobře až na dvě zácpy ve Slovinsku. V průběhu plavby asfaltovým mořem jsme byli skoro celou dobu v úzkém spojení pomocí radio vysílaček CB, které na naší cestu obstaral Pavel. Do Novigradu jsme dorazili asi v poledne. Po chvilce hledání jsme našli "naši" Feru i s kapitánem. Po řádném přivítání jsme se vrhli na průzkum lodi. První dojmy byly opravdu zajímavé : " ty kóje, to je jako rakev ", " tady se nemůžeme vejít", " na tý lodi to strašně houpá", přesto jsme začali vybalovat vše co jsme přivezli a začali jsme to stěhovat do lodě. Já a Jarda jsme se vydali k lučce kapitána pro povolení k potápění. To jsme sice dostali, ale asi až po třech hodinách přemlouvání a vyplňování dokumentů. Na lodi jsme něco pojedli, nahodili jsme motor a vyrazili na moře vstříc novému dobrodružství. Asi míli od přístavu jsme vypnuli motor a pak to začalo : "odvažte lano od vazáku, napněte hlavní plachtu, napněte kosatku, přetáhněte otěže", a tak dál, a tak dál. Měli jsme štěstí, že moc nefoukalo a dalo se to zvládnout. Rozdělili jsme si hlídky a většina posádky šla spát. Já jsem u kormidla s Mirkem do půl jedné a pak jdu spát taky.

t = 15°C
p = 1015 hPa
rychlost lodě na plachty= 2 uzl.
rychlost větru = 2°Bf

Neděle 25.4.

Ráno bylo zajímavý. Přes noc jsme totiž dopluli až k Pule, kde je vojenský prostor, do kterého jsme mylnou navigací (ne mou) vjeli. Nic se nestalo jen nás z něj vyprovodili policisté. Dojeli jsme tedy až do Puly - Stoji a zde zakotvili. Udělali jsme výsadek na pevninu, vykonali důležité tělesné potřeby a vrátili se na loď.

Kuchyně

Dopoledne jsme se chtěli ponořit ze břehu, ale než jsme hupli do vody, tak přijela policie a začala nám prohlížet doklady. Všechno bylo až na crew list (seznam posádky), který jsme neměli, v pořádku, ale trvalo to hodinu. Ponor jsme tedy uskutečnili až odpoledne. Jelikož zde byl kemp, nebylo moře tak živé, jak bych si přál. Dno zde bylo jinak celkem zajímavé, tak velký výskyt ježovek, slávek jedlých a malých korálů jsme už nikde neviděli. Viditelnost však nic moc, asi 8 m. Asi v 18.00 hod jsme vytáhli kotvy a pluli směrem k ostrovům Unie, kde jsme se chtěli ponořit k vraku Tihani.

Pro navigaci používáme GPS. To je systém satelitní navigace. Ještě jsem nepsal o zvláštnostech na lodi. Ty byly znatelné hlavně v kuchyni, kde muselo být vše pevně přiděláno k palubě, plynový vařič je upevněn ke kovovému závěsu tak, aby byl při jakémkoli náklonu lodi vždy ve vodorovné poloze, středem stolu je jakási polička, stejně jako nad dřezem, ve které jsou otvory na sklenice, aby při plavbě necestovaly po stole. Vodovod u dřezu byl podobný jako v každé jiné domácnosti, jenom s tím rozdílem, že doma nám teče voda teplá a studená a na lodi tekla sladká a slaná. Kohoutky tady taky nebyly, voda se pumpovala sešlapáváním nožní pumpy. Veškerý biologický odpad byl odváděn do moře stejně jako výkaly z WC, které bylo v chodbičce mezi přední a zadní částí lodi, a fungovalo také jako pumpa. Byla zde malá páčka, kterou se reguloval výtlak buď ven, nebo dovnitř.Páčka musela zůstávat vždy směrem k pravoboku, tj. výtlak ven, protože v opačné poloze by mohlo dojít zaplavení lodi.

P = 1020 hPa
Počasí - jasno
T = 20°C
rych. na plachty = 2 uzl.
vítr = 1°Bf

Pondělí 26.4

Noc nestála s větrem za nic. Vítr nefoukal a my jsme popojeli jen o pár mil, proto jsme ráno nahodili motory a dopluli na Unii. Zde jsme si asi v 11.30 hod. zabojkovali vrak, jehož přesnou polohu jsme zaměřili pomocí oné kouzelné mašinky GPS podle souřadnic z materiálů které stáhl Mirek z Internetu ještě před odjezdem na naši dobrodružnou výpravu. Vrak Tihany byl potopen minou 12.12.1917 a jednalo se o rakousko - uherskou ocelovou obchodní loď. Dlouhá je 60 a široká 12 m a měla by být potopena ve 37 metrech záď a ve 29 metrech příď. Vrak leží pod pěknou stěnou ve 30° náklonu na pravobok. Nakonec jsme se rozhodli, že se tam potápět nebudeme, protože sonar skutečně ukazoval hloubku kolem čtyřiceti metrů a tam se nám lézt nechtělo.

Americký old-timer

Ještě před obědem Dáša s Martinem krmili racky a musím uznat, že se jich slétlo pěkné hejno. V nedalekém přístavu zakotvila krásná americká loď (old timer-staré časy) s potápěči, a když jsme se rozhodli, že se nebudeme k vraku potápět a stáhli naši bojku, Američané se přestěhovali nad vrak a zřejmě se tam i ponořili.

My jsme se ponořili asi ve čtyři hodiny odpoledne. Píno s Marcelou to zkoušeli ze břehu, táta tam chvilku doprovázel Dášku, protože se taky chtěla ponořit a vše potřebné včetně odvahy měla s sebou, ale vzdala to po 10-15 minutách. Mirek se vydal pod vodu sám a já jsem šel s Jardou a tátou. Nejdříve jsme plavali v malé hloubce kde byla samá tráva a najednou krásná stěna asi do 30 m. Sjeli jsme dolů a Jarda objevil perfektní síť a začali jí s tátou tahat na hladinu. Dotáhli ji až k lodi a přivázali. S tátou jsme ještě jednou sjeli do těch třiceti a rozhlíželi se po krásách mořského dna.

V 19.00 hod jsme se rozhodli dojet do asi míli vzdáleného přístavu, kde jsme chtěli koupit víno a zavolat si domů. Domů jsme si zavolali, tedy jen někteří, ale víno jsme nekoupili, ne že by nebylo, ale ty ceny nebyly pro nás. Jinak se nám tam líbilo, protože jsme zde viděli jak rostou olivy a fíky a taky spousta jiných rostlin a keřů nám známých i cizích.

Posádka

Ve 20.00 hod. vyplouváme směr Susak.

t = 20°C
p = 1020 hPa
počasí = jasno
rychlost na plachty = 0
vítr = 0-1°Bf

Úterý 27.4.

Noc byla dokonalá. Vstával jsem s Mirkem asi o půl třetí a asi o hodinu později to foukalo 5° beauforta. Vlny byly 1-1,5 m a náklon lodi 15-20°.Naše rychlost byla asi 4-5 uzlů. Vítr ale foukal trochu jinak, než bychom chtěli a tak jsme křižovali. Je to krása, loď vám houpá pod nohama, vítr fučí jak o závod. Musím sledovat plachty kvůli směru větru a směr plavby, přitom jsem koukal jak to krásně houpá s Janou v kóji. V 7.00 hod. jsme vzbudili ostatní, byli jsme totiž v Susaku a bylo potřeba stáhnout plachty. Na motor jsme už dojeli do přístavu. Bylo zde však plno, proto jsme zakotvili v mělké zátoce vedle. Po zakotvení jdu spát a ostatní "foukaj", abychom mohli jít na ponor. V 10.00 hod. jsem se probudil a jel s Pínem a děckama na pevninu. Ukázali mi tam mrtvou velkou mořskou želvu, které někdo ukradl krunýř. Celkem mně překvapuje, co tady dělá? Zatím co my jsme byli na břehu Jarda šel pod vodu. Po vynoření se vyjádřil: "nic moc tu není, samej písek a tráva." Po obědě jsme chtěli přejet na druhou, návětrnou, stranu ostrova a tam se ponořit. Bohužel moc foukal vítr, tak jsme se museli vrátit zpět do zátoky. S tátou jsme se proto nechali zavést trochu za zátoku, ale motor u Zodiaca vypověděl službu, tak jsme se zanořili tam, kde jsme zrovna byli a Jana s Mirkem a Dášou zůstali na nemobilním člunu s tím, že se nějak zpátky dostanou, ale nakonec to dopadlo tak, že Jarda, který zůstal na Feře nahodil motor a dojel pro ně, neboť je vítr a vlny unášely do moře. Píno s Marcelou čekali jak to dopadne a pak se v klidu ponořili.

My s tátou se tedy potápíme v zátoce, ale je to tady jak říkal Jarda, samej písek a tráva, a ještě k tomu jsem půjčil Mackovi svůj neopren a mám Mirkův pětkovej a je mi zima. Viděl jsem tady jednu kyjovku. Po vynoření (38 min.) jsem se zahřál alkoholem, jinak to nešlo. Mirek s Janou to vzdali protože jim byla zima a Píno s Marcelou tam byli chvilku.

Po úklidu odjíždíme na Čikat. Vítr je stále dobrý (5°Bf) a chvíle sedění na přídi je lepší než Matějská. Do zátoky Čikat, která je chráněna, jsme dorazili a zakotvili ve 21.30 hod.

p = 1014 hPa
počasí = polojasno
v = 4-5
vítr = 5°Bf

Středa 28.4.

Ráno jsme vstávali v 9.00 hod. Po snídani jsme jeli na břeh a šli se podívat do Malého Lošinju. Mali Lošinj se dle informací z internetu stal oblíbenou destilací českých potápěčů. Jsou zde pěkné lokality a významnou výhodou je též přítomnost několika českých potápěčských základen. Ty jsme však nenavštívili, ani je nevyhledávali. Ostrov leží v Riječském zálivu a je součástí Kvarnerských ostrovů. Spojení s pevninou je trajektem, nebo přes ostrov Krk.

Prošli jsme město a koupili 4 l bielo stolno. Po příjezdu na loď jsme nahodili motor a vyrazili do kempu Čikat. Na neštěstí jsme vyjeli, chybou v určení polohy kempu, na druhou stranu než jsme chtěli. Zde jsme našli celkem pěknou zátoku a taky se v ní ponořili. Ponor byl pěkný. Nejdříve jsme s tátou jeli na druhou stranu zátoky asi v 18-ti metrech. Zde byl písek a tráva, tak jsme to vzali více ke břehu a to bylo to správné akvárko. Byly zde skalky a pěkných ryb habaděj. Píno s Jardou jeli na druhou stranu a zde viděli pěknou chobotnici.

Západ slunce

Mirek s Janou sjeli pod 15 metrů, nebylo to nadarmo, protože viděli úhoře, ale nelovili, protože potravin máme skutečně dost. Vynořili jsme se všichni, nikdo se nerozhodl zůstat v této podvodní krajině. Uklidili jsme věci a hupky dupky na motor, tentokrát snad už správně, na Čikat. Většina posádky, kromě Jardy a mně, jeli na Lošin. My jsme hlídali s Jardou loď a chytali ryby. Ryby nebraly a my jen tak čučeli kolem sebe, kde co lítá. Zaujala nás loď, která se k nám blížila a někdo tam uvazoval fendry, Jarda jen tak prohodil, "pěkná loď, to by mohli být policajti", " jo, molo tu žádné není, tak jedou k nám", odpovídám a dívám se jak se blíží. Naštěstí to byli solidní chlapíci a kromě toho, že nám chyběl ower list, nic nenamítali. Po jejich odjezdu jsme s Jardou seznali, že se to musí zapít a jak řekli, tak taky udělali. Bielo stolno přišlo tedy na řadu. Asi v devět přijeli ostatní. Ve 23.00 hod. jsme zahájili noční ponor, kterého se zúčastnili jen silné povahy - Píno, Jarda, Já a ty ještě silnější nás jistili z lodě. Pravda, pro některé jedince jsme se stali celkem zajímavým divadlem a jezdili se na nás dívat ze člunu, jako na zvířátka do ZOO. Ponor byl velmi úspěšný, nejen že to byla nádherná podívaná, ale potkali jsme tři chobotnice a párek úhořů.

Narazili jsme i na parmici nachovou a nějaký ropušnice, ale ty byly celkem malé. Po ponoru jsme šli spát, protože ta hodina a kousek co jsme strávili pod vodou nás vyčerpala natolik, že jsme ani nedoposlouchali pohádku na dobrou noc, kterou nám vyprávěla Marcelka.

t = 16°C
p = 1017 hPa
rychlost na plachty= 2 uz.
rychlost větru=1°Bf

Čtvrtek 29.5.

Při nočním ponoru jsem špatně vyrovnal tlak v uších a ráno mi hlava jen třeštila. Ostatní byli v pohodě. Jak jsme se postupně probouzeli, tak jsme se po skupinách jezdili do kempu sprchovat. Kdo nezažil, nepochopí jak krásná je teplá sprcha. Já jsem si šel lehnout, tedy až po té sprše.Ostatní se postarali o přejezd asi o dvě míle SZ, na malý ostrůvek Zabodalski. Je to maličký kulatý ostrůvek, jehož dominantou je na jižní straně malý bílý kamenný maják s červenou stříškou. Proto se mezi potápěči vžilo spíše označení "Ostrov s majákem".

Z jihu je stěna která začíná asi 50 m od břehu a jde do hloubky asi 45m. Někteří z nás, vlastně skoro všichni jsme se rozhodli tu stěnu vyzkoušet a udělat si zde své osobní rekordy. Já jsem to chtěl původně vzdát kvůli bolestem hlavy, ale když se vynořili Jana s Mirkem, kteří si zde střihli dvacítku, a začali básnit o tom jaká je to nádhera, že tolik života ještě neviděli, tak jsme s Mackem skočili do gumy a šli se potápět hlava, nehlava. Byl to opravdu super ponor až na to, že jsem měl jenom padesátku vzduchu ve flašce a tak jsme jeli asi od polovičky s Mackem na jednu flašku, proto jsme po vynoření nešli hned z vody, ale ještě jsme si při břehu jen tak šnorchlovali. Macek sebrala co uviděla a protože neměla žádnou brašničku na své nálezy, tak si je házela za neopren.

Poznali jsme, že zmínky o nebezpečných spodních proudech jsou pravdivé, protože jsme se dostali do úseku, kde jsme museli skutečně zabrat, aby nás voda nenesla nazpátek. Možná proto zde bylo tolik života, protože proudy sem přinášely mnoho potravy. Dno bylo skalnaté a plné různých živočichů, no a ryby se zde počítaly na hejna. Píno, Jarda a táta to vzali okolo celého ostrova, je to záležitost asi na hodinu.

Údajně jsou někde poblíž dva vraky, ale ty jsme nehledali, protože se mají nacházet v hloubce asi 50 m. Další plavba byla směřovaná k zátoce Zanja na ostrově Cres. Zde jsme se cchtěli podívat do jeskyně Plava Grota (Modrá jeskyně). Asi do půl jedenácté jsem stál u kormidla a ostatní hráli hru otázky a odpovědi. Čekala nás zase jízda přes celou noc, ale myslím, že to nikomu nevadilo.


p =1015 hPa
t = 15°C, přes den 23°C
rychlost na plachty = 1 uzl.
rychlost větru = 1,8 - 2°Bf

Pátek 30.4.

Poslední den naší výpravy.

Ráno jsme dojeli k jeskyni Plava Grota a zakotvili jsme u malé pláže asi půl míle vedle, kde jsme podnikli výsadek na pevninu. Holkám se zde tolik zalíbilo, hlavně malé barevné kamínky, které hned začaly sbírat a nutno říci, že někteří z nás (Macek) je sbírali na kila, že odmítly i vařit, tak to zbylo na mužské části posádky.

Nutno podotknout, že to byl znamenitý oběd na kamenité pláži, kam jsme naše kuchařské dílo převezli a kde jsme v klidu poobědvali. Po obědě jsme zvedli kotvy a přejeli na pláž u jeskyně, kde jsme se začali chystat k našemu poslednímu ponoru. Každý se těšil, že se podívá do jeskyně, což se nám všem splnilo a bylo to o to krásnější, že jsme zde viděli velikého humra bez klepeta, několik ropušnic a také odtud Jarda vynesl na volné moře parejnoka elektrického. Byla to zvláštní podívaná, hlavně když se začal vztekat, protože jsme byli v kruhu okolo něho a on nemohl odplout pryč aby se před námi ukryl. Jeskyně měla víc místností, já jsem viděl jen dvě, ale Jarda jich objevil víc. My s tátou jsme to pak napálili do hloubky a tam jsme potkali asi půlmetrového mořského ďasa - je to celkem ošklivá ryba.

Když jsme vylezli z vody, bylo už dost pozdě a všichni chtěli na večer něco, čím by se naše výprava dala zapít a vodu zrovna nemysleli. A tak jsme se s Jardou obětovali a odjeli na člunu shánět občerstvení pro naší posádku asi do pět mil vzdáleného Martinščiše. Již od začátku jsem se rozhlížel po delfínech, protože jsme je dnes už jednou viděli, když jsme přejížděli z jedné pláže na druhou, ale to bylo z velké dálky. Teď se objevili asi sto metrů od nás, se začali převalovat a skákat na hladině, páni, to byla podívaná. Neměli jsme bohužel čas a jeli dále. V Martinščiši jsme od místního rybáře vyzvěděli, kde se tady dá koupit víno. Místní obchodník měl víno dobré, tak jsme nakoupili 7 l a vraceli se zpět. Delfíni tam pořád byli. Přijeli jsme k nim blíž a vypnuli motor. To je zřejmě vyplašilo, ale jeden delfín ještě než se ponořil, tak se nadechl asi deset metrů před námi a pak už se neukázal. Nastartovali jsme a odjížděli. Na obzoru jsem uviděl skákat ještě jiné delfíny. Nejkrásnější ze všech akrobatických kousků byl výskok mláděte. Byly to nádherné okamžiky, vidět tyto inteligentní tvory na vlastní oči a ne jenom ve filmech. Nejvíc mě mrzí, že jsem s sebou neměl foťák.

Po návratu na loď začal každodenní úklid před nocí, vše co nebylo přikováno k palubě muselo zmizet, protože by to mohl vzít vítr při naší tryskové plavbě jarní nocí. Asi do půl jedné se konala královská večeře - obalované housky - teď jste určitě čekali co to bylo asi za žranici, ale to nejlepší jsem vám zatím utajil. Dneska jsme totiž spořádali naše úlovky - chobotnice. No a k dobrému masu nesmí chybět dobré víno a tak se začalo i popíjet. Kolem půl jedné jsme zvedli kotvy a dali směr Pula.

T = přes den 20°C, v noci 14°C
p = 1014 hPa
rychlost větru= 1-2°Bf
v = na motor, později začalo foukat, ale to už jsem spal, tak nevím kolik
Moře - klidné jako hladina rybníka

Sobota 1.5.

Noc byla moc zajímavá. Mirek, Jarda a Jana zapíjeli asi do pěti. Já jsem vydržel asi do půl třetí a pak jsem šel spát. V pět začal foukat vítr, vypnuli jsme motor a táta šel ke kormidlu.

Ráno jsem vstal asi v sedm a vzhůru byl jenom táta, který řídi loď. Právě jsme dojížděli k cíli. Všichni byli však z minulé noci společensky unaveni, tak jsme stahovali plachty ve dvou, ale kvůli zakotvení jsme si vzbudili Pína a Marcelku.

Pohled do kokpitu

Dopoledne jsme chtěli jít s Janou ještě do vody, ale ve vysílačce se nám ohlásila druhá posádka, tak jsme to sbalili a čekali, kdy se objeví na oko. Přijeli asi kolem poledne, tak jsme začali převážet naše věci na břeh a jejich na loď. V pět hodin jsme vyráželi, tentokrát už po souši, směrem k domovu. Kromě krásných úlovků jsme si s sebou vezli i houpání z moře. S každým z nás se houpala celá země.

Tato dovolená byla opravdu super. Poznali jsme moře z té klidnější stránky, krásné houpání vln, které jsme si odvezli aspoň na týden domů, i když jsme se ho všichni obávali, přesto se nám všem, až na Pepína, líbilo. Holky nám dokonale vařily a byla pohoda. Ponory se všechny zdařily, bylo se na co dívat, i co lovit.

Jediným nedostatkem byl čas, ten se nám nepodařilo zastavit, přestože jsme si to všichni přáli. Po tomhle krásným týdnu nám zůstane pár škebliček, fotek, ale hlavně spousta nádherných vzpomínek. A přání nás všech? Dva roky prázdnin na jachtě jménem FERA.

Poznámka redakce: Lov a sběr čekokoli pod vodou není zrovna moc následováníhodná aktivita. V některých zemích (u nás v ČR i v Chorvatsku) se tím dopouštíte porušení zákonů a můžete z toho mít velké nepříjemnosti. Přiznávám, i já dříve sbíral škebličky. Už to nedělám.
autor: Křepelová Jana, Milan Říha
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek