Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Dominica

Vánoční výprava 1996

autor: Ivan Hradecký  (publikováno: 25.05.1997)
redakčně zpracoval: Zdeněk Šraier
Dominica header

Naše vánoční potápěčská výprava začala jako obvykle surfováním po vlnách Internetu. Na jakémsi on-line scuba časopisu jsem se dočetl v rubrice TOP TEN o ostrově v Karibiku zvaném anglicky Dominica. Až do chvíle nalistování v atlasu světa jsem se domníval, že se jedná o Dominikánskou republiku proslulou spíše množstvím jedno až pěti* hotelů než popisovaným tropickým rájem pod i nad vodou. Leč podrobnějším zkoumáním jsem zjistil, že Dominika se nachází vklíněna do francouzské enklávy Návětrných ostrovů mezi Martinik a Guadeloupe. Když jsem ještě zjistil, že Dominika je opravdu dosud velmi málo turisticky exploatovaným místem s neporušenou přírodou, bylo rozhodnuto.

Dominiku objevil r. 1493 Kryštof Kolumbus. Bylo to jednou takhle v neděli, odtud má to jméno. Našel zde partičku lidojedů - karibských indiánů. Říká se, že kdyby Kolumbus znovu dneska připlul na všechny ostrovy, které kdy navštívil, poznal by jedině Dominiku. Lidojedi již sice pijou pivo z plechovek, ale nic moc toho se zde od té doby nezměnilo. O ostrov se postupem věků přetahovali Angličani a Francouzové, až to všichni vzdali a Dominika je dnes nezávislý stát. Ostrov je vulkanického původu o rozloze 45 x 25 km, hornatý s vrcholky ve výšce 1500m. Ostrov je celý, až na úzké pásy podél pobřeží, pokryt deštným pralesem, je na něm údajných 365 řek a vodopádů, které živí až 1m ročních srážek. Žije zde 80.000 obyvatel, všichni jsou až na pár výjimek černí a hovoří jazykem, který je v příručkách označován za angličtinu. Platí se zde východokaribskými dolary, kurz už jsem stačil zapomenout. Původně se ostrov jmenoval Witikubuli, což má znamenat: „ta, která je dlouhá"-tvrdil jeden domorodec. Místní pivo se jmenuje Kubuli, tak nevím jestli neměl dost.

Dostat se na Dominiku z Evropy není až tak jednoduché, na ostrově jsou dvě malinká letiště, kde si sedne letadlo s max. 30 pasažéry a lety jsou hodně dopředu plné.

Fort de France

Z Prahy je nejlépe letět s Air France přes Paříž na Martinik nebo Guadeloupe. My jsme zvolili první alternativu. Spojení bylo ale příšerné, Štedrý večer jsme strávili na útraty Air France v Paříži v tranzitním hotelu, neboť se nenašlo dost pošuků, kteří by chtěli cestovat na Hod Boží v 8 ráno, a tak byl na ten den let z Prahy do Paříže zrušen. Let na Martinik trvá asi 8 hodin, časový rozdíl je -5 hodin. Po příletu do Fort de France si připadáte jak někde u Saint Tropez, a ne v Karibském moři, tady bych dovolenou asi trávit nemusel.

Nám bylo ale souzeno ve Fort de France přenocovat. Na letišti jsme si vybrali ze seznamu místních hotelů ten nejlevnější - na jednu noc to musí stačit. Hotel se jmenoval Tortuga, více by mu ale odpovídal název Tortura. „Pokoj" byl vybaven sprchovým koutem uprostřed místnosti, záchodovu mísou v rohu, „klimatizací", která kromě randálu nic jiného nedělala, a postelí odsazenou od zdi, aby to švábi měli těžší. Do rána jsme nespali horkem, kraválem a pocitem, že nás co chvílo začne něco žrát. Myslím, že jsme byli první, co strávili celou noc v tomto hotelu. Když spát příště na Martiniku, tak raději v parku nebo na letišti na lavičce.

Houby

Přelet na Dominiku začal taky zajímavě. U odbavovací přepážky se nám snažili namluvit, že Češi potřebují vstupní vízum, odlet byl kvůli tomu o čtvrt hodiny opožděn, než si ověřili, že vízum na Dominiku nepotřebuje vůbec nikdo. Nevím, kde by ho taky mohli vydávat. Stačí mít zpáteční letenku. Let přes Martinický kanál trvá asi půl hodiny, v závěru se letadlo ponoří do mraků, které takřka trvale obklopují vrcholky ostrova, otočí se směrem k pobřeží a začne prudce klesat. Potom se objeví dráha, pilot s tím křápne o zem a už nás vítá dominická vlajka s papouchem. Na potápěčské bágly jsou zde zvyklí, odbavení proběhne bez problému a před letištní budovou na nás kupodivu čeká černoušek oslovený na dálku, jak jinak než prostřednictvím Internetu, s pronajatým offroadem.

Podle volantu by se dalo usuzovat, že se zde jezdí vlevo, posléze ale poznáme, že se jezdí prostředkem, neboť silnice jsou tak úzké, že to stejně jinak nejde. Cesta z letiště na jih ostrova prochází napříč vnitrozemskými horami s tropickým pralesem, občas malá vesnička, kde je silnice lemována keři, ve kterých poznáváme kytky, které nám doma živoří v květináči. U pobřeží pak jsou banánové plantáže, stačí zastavit a nasbírat ze země to, co při sklizni odsekli od trsu, aby se jim vešel do krabice.

Hlavní město Roseau je trochu větší vesnice s 10.000 obyvateli, bělocha takřka nepotkáte, všude je docela čisto a lidi jsou velmi příjemní. Moc toho na práci nemají, každý čtvrtek dojdou do banánového lesa, nasekají mačetami úrodu do krabic - ten den se po ostrově nedá jezdit, protože silnice ucpou svozové nákladáky - a pak si sednou na náves a klábosí. Z ničeho si hlavu nedělají, všechno roste samo, binec spláchne déšť, který i v době „sucha" přichází tak jednou za hodinu. Jednou za pár let jim obydlí rozebere hurikán, tak ty plechy z rozstříhaných barelů znovu stlučou dohromady. Uličky v pobřežních vsích jsou tak úzké, že když se auta vyhýbají, tak jedno z nich musí vjet na dvorek. Všechno je zde nesmírně malebné, zvláště jeden hřbitůvek s výhledem na moře moji ženu nadchnul. Všichni na Vás mávají, zubí se a jsou strašně milí, pozorní a starostliví. Když lezete do vody, tak mají obavy, jestli umíte plavat. Sobota se zde pozná podle toho, že všechny ženské mají na hlavě plastové červené natáčky. Nač, to jsem u černošek nepochopil.

Soufrierské houby

Naše potápěčská báze se nacházela na samém jihozápadním výběžku ostrova v zátoce, která se jmenuje Soufriere Bay. Diveshop vede Kanaďan Simon, má jednoho rovněž kanadského instruktora a partu domorodců, kteří dílem se starají o lodě, o výzbroj klientů, a dílem dělají podvodní průvodce. Potápění mají v krvi, na moři jsou vidět malí kluci jak se „na hubu" potápějí do hloubek nad 10 m k vrším na langusty. V diveshopu půjčují taky kajaky a kola.

Proslulá zátoka, tak jak jsem o ní četl na webové stránce, nás nezklamala. Jedná se vlastně o podmořský kráter s hloubkou kolem 300 m, jehož okraje vystupují k hladině. Na těchto místech jsou roztroušeny podmořské lávové homole přibližující se k hladině. Průměrná hloubka ponorů se zde pohybuje mezi 20 až 25m, jsou zde i mělčí místa, která jsou ideální pro šnorchlování. V jednom takovém místě zvaném Champagne se lze potápět v bublinkách plynů vystupujících z podmořského vývěru.

Zátoka Soufriere je význačná výskytem obrovských hub (barrel sponge), do nichž se člověk může i schovat. Kromě klasických druhů tropických ryb jsme měli možnost si dvakrát takřka sáhnout na elegantní rejnoky s rozpětím asi 2m. Baracudy měly taky ke 2 metrům.

Scott

V zátoce je pod bojkami připraveno asi 15 potápěčských lokalit, mezi nejhezčí patří místo při polostrovu Scott´s Head, kde je krásná stěna, (Scott´s Head drop off) - opisuji z ženina logbooku, ta jej vede nejpečlivěji. Ještě ve 30 m je díky perfektní videtelnosti co nalézt. Již popsané obrovské houby, vůbec houby všech barev převládají. Z ryb zde nalézáme veliké Scorpionfish a hejna drobných korálových rybek. V jeskyňkách čekají na noc nádherné langusty. Škoda jen, že při tomto ponoru jsem se dost trápil s dutinami (v čele - vlastním), když jsem si předtím uhnal ze studeného povětří nádchu. J.H. při školení na P** hovořil o autopunkci nosních dutin při vynoření, já to mohu popsat z vlastní zkušenosti dost plasticky. Ještě že to byl úplně poslední ponor.

V místě zvaném Mountain top jsem se dost natrápil, protože je v poloze odvrácené do Martinického průlivu, kde je velmi silný proud. Je nutné používat různé kryty za skalkami, kde si člověk alespoň na chvíli vorazí. Já obvykle v těchto případech rychle vysosnu flašku a pak visím na safety stopu s podobnými zoufalci, zatímco žena pak po hodinovém ponoru vrací flašku s osmdesátkou. Je zajímavé, jak se mění druhová skladba ryb na poměrně malém prostoru. Při druhém zmíněném ponoru se jednalo o vysloveně oceánské velké ryby, např. Cero (druh barakudy), chybí malé útesové rybky.

Sasanka

Obzvlášť pěkné jsou zde stěny, např. La Bim s již zmíněnými houbami a nádhernými pérovitými zlatými „Crinoids" a černými korály. Vzhledem k vulkanickému původu ostrova nejsou zde tolik rozšířeny korálové formace jako třeba v Rudém moři, ale ostatní fauna vše vynahradí.

Teplota vody na konci roku byla 26st, maximum prý bývá 28st. V 3mm shortu se to dá přežít. Vzduch nikdy nepřekročil 28st. V noci se hodil svetr, zejména pak v místě našeho ubytování ve 300m výšce.

Potápět se dá na Dominice i v jiných lokalitách. Severně od hlavního města je pěkný zachovalý vrak v hloubce 15 až 20 m, porostlý gorgoniemi a houbami. Dále na sever je nádherné místo Coral Garden. Vhodná místa k potápění jsou v místní literatuře popsána od jižní Scott´s Head až po severovýchodní zátoky ostrova. Východní pobřeží vzhledem k vysokému příboji je vhodné pouze k surfování na vlně a ani to není pro velmi silné proudy příliš doporučováno.

verlyby

Na Dominice působí asi 3 potápěčské báze, většinou spojené s malou vlastní ubytovací kapacitou. Nature Island Dive, jehož služby jsme použili my, se mi vzhledem k poloze a přímému e-mailovému spojení zdál nejpříhodnější a byli jsme spokojeni. Ani my nemáme rádi, když se pod vodou motáme se spoustou dalších potápěčů, kteří nebývají ani zkušenostmi vyrovnáni. Zde však se potápělo v průměru 6 až 8 lidí najednou. Vzhledem k tomu, že jednotlivá místa nejsou většinou dostupná z břehu, je asistence diveshopu nezbytná. A nemyslím si, že dobrý divemaster je prožitku z potápění na závadu.

Oblíbenou činností milovníků přírody přijíždějících na Dominiku je pozorování velryb a poslouchání jejich "zpěvu".

Victoria Falls

Jet na Dominiku a strávit celou dobu jenom pod vodou, to by byl hřích. Krásný deštný prales, horská jezera, z nichž jedno je význačné vařící se vodou (nebo bahnem), vodopády i malé vesničky po pobřeží nelze nechat bez povšimnutí. Na ostrově nežijí údajně žádné jedovaté potvory, hadi jsou jen škrtiči. Zato zde v horském pralese žije 50 ks endemických papouchů „Siserou", prý největší druh na světě. Jednoho má Dominika na vlajce. Ty se nám bohužel nepodařilo najít, viděli jsme jen menší druh Jacot, kterých je jen o něco málo víc.

K výletům do vnitrozemí je nezbytný domorodý průvodce. Cesty nejsou nijak značeny a co je dnes ušlapáno, zítra je znova zarostlé. Jednou jsme hrdě odmítli nabídku na doprovod k vodopádu Sari-Sari. Za posledním banánovým stvolem jsme narazili na naprosto neprůchodnou hradbu džungle. Bez mačety ani metr. Při druhém pokusu o průnik k jinému vodopádu, tentokrát se jednalo o 60m vysoký Victoria Falls, jsme již průvodce sami vyhledávali. V „hostinci" přilehlé vesnice jsme se snažili někoho přemluvit, ale nebylo zde nikoho, kdo by dostatečně artikuloval. Posléze se přeci jen objevil jeden ochotný mladík a k němu se přidal jeden z pivní společnosti, který jakžtakž stál na nohou. Při příchodu k řece nás průvodce přemluvil, že úplně nejlepší je jít řekou bosi. Neřekl ale, že takto půjdeme více než hodinu, částečně vodou, částečně po slizkých kamenech. Bos chodím doma akorát tak po koupelně, ale adidasek mi bylo líto. Cesta to byla opravdu drsná, několikrát hrozil pád z balvanů do bystřiny, jednou jsem se pádu nevyhnul.

Na safety stopu

Cestou jsme ještě museli dávat pozor na naše druhého průvodce, aby se nám neutopil. Odměnou za nohy odřené do krve byl úchvatný pohled na obrovský vodopád zasazený do nádherného prostředí tropického pralesa.

S jídlem je to na ostrově podle hesla: Kuře tisíckrát jinak, specialitou je pak místní „horské kuře" (mountain chicken). Když jsme ho v noci slyšeli poprvé kvokat, docela jsme na něj ještě měli chuť. Pak jsme ho ale s baterkou v ruce našli. Je to pěkná ropucha, velká skoro jak míč na házenou.

Ubytovacích kapacit na ostrově mnoho není, je zde pár malých hotýlků a pensionů. My jsme bydleli v chatě nad Soufrierskou zátokou ve výšce 300m nad mořem, kam se dalo dojet od moře po půlhodinovém drkotání v jeepu. Odměnou za to byl překrásný výhled na moře, s Martinikem v dálce a výrazně chladnější podnebí než na pobřeží.

Velmi pěkné ubytování v chatě nad vodou zátoky nabízí přímo Nature Island Dive. Ceny za ubytování se na ostrově pohybují od 20 US$ výš za dvoulůžák, oběd se dá pořídit již za 6 US$. Snad všechny ubytovací kapacity jsou vybaveny kuchyňkami na vlastní vaření. Nakoupit se dá - samozřejmě kuřecí. Pro důkladné prozkoumání ostrova je nezbytný offroad, nejmenší a nejlevnější Daihatsu Feroza přijde na 35 US$ denně včetně pojištění. Benzín i při velké spotřebě auta trápícího se většinu dne na jedničku není podstatnou položkou.

Cestu na Dominiku lze kombinovat s pobytem na dalších karibských ostrovech. Kromě Martiniku a Guadeloupu existuje letecké spojení s Antigou, St. Maartenem a Barbadosem. Letenky ale nelze z Prahy rezervovat. Ještě lze použít lodního spojení z Fort de France přes Rosaeu na Guadeloupe, ale jezdí to jen některé dny.

autor: Ivan Hradecký
redakčně zpracoval: Zdeněk Šraier