Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Ponory ve staré dobré Anglii

Poslal Pavel Malý - dopisovatel Stran potápěčských


Vzhůru dolů aneb ve stopách našich předků

08.04.2013

V době kdy jsem byl v Kanadě se Žáby vydaly do Skotska na Scapa Flow. Několik z nich tam využilo možnosti potápění v originálním skafandru z počátku 19. století, s bronzovou přilbou a hadicí napojenou na ruční pumpu. Od té doby jsme museli každou chvíli poslouchat hrdinské příběhy našich "dobrodruhů".

Po mém návratu do Anglie jsme několikrát plánovali jet znovu, ale buď se nesešlo dost lidí na zaplnění míst nebo nebylo dost dovolené. Konečně se v roce 2012 ozval Hlavní Žába že je k dispozici několik míst na lodi Valkyrie, 170 tunovém konvertovaném rybářském trawleru v městě Stromness. Cena byla slušná, nevratnou zálohu za nás zaplatil někdo jiný, kdo musel odříct. Jediní zájemci z našeho klubu jsme byli já a Hlavní Žába, takže i přes vyšší náklady (benzín na 1800 km cestu) jsme se rozhodli, že vyrazíme ve dvou.

Všichni si samozřejmě začali okamžitě dělat srandu, jestli jsem chlap a půjdu do skafandru.Chtěl jsem, i když jsem měl trochu obavy, přiživované hrůzostrašnými historkami kamarádů. Olověné boty váží 15 kilo, stejně tak prsní a zádový plát a helma. Dohromady asi 80 kilo. To přece nemůžu unést, říkal jsem si. Na helmě je jen malé okýnko se sklem, jak ze dna zavařovačky, nebudu mít klaustrofobii? Jak budu vyvažovat tlak v uších? Přišroubovat helmu k límci  obrovskými šrouby trvá pěkných pár minut, co když se něco stane a nedostanou mě ven včas? Ale nebylo úniku, takže jsem několik týdnů před výjezdem zavolal Andymu, provozovateli atrakce do Stromness a domluvil si termín.

Potápění k vrakům bylo super a nezadržitelně se blížil osudný den, kdy na mě při návratu do přístavu (sice jsme spali a jedli na lodi, ale večer jsme se vždy vraceli) čekal Andy s "nádobíčkem". V méně rušné části stal pickup, který měl za sebou zapřažený vozík s ruční pumpou a okolo pár zvědavců obhlíželo vyskládané části skafandru. Po úvodním bezpečnostním školení a historické exkurzi - pracovní potápěči bývali v ranných dobách trestanci, jelikož dekompresní nemoc ještě nebyla prozkoumaná a úmrtnost byla vysoká; nosili typické červené pletené čepice proti chladu a pro rychlé odlišení od normálních zaměstnanců - na mě Andy se svou ženou začali soukat skafandr. Do nejstarších se horko těžko lezlo skrz otvor pro hlavu, já měl pokrokovější model se zipem napříč přes prsa. I když jsem spíš menší postavy všichni jsme celkem zapotili než jsem se do těžké pogumované kombinézy dostal. Opět jsem mohl ocenit pokrokovost "svého" modelu, protože na konci rukávu byly sice neforemné, ale palčáky. Většina dřívějších skafandrů prý měla jen manžetu a potápěč pracoval i několik hodin ve studené vodě holýma rukama. Po dvou více než hodinových ponorech se mě tato představa vůbec nezamlouvala a musel jsem smeknout před našimi předky.

Poté přišly na řadu boty. Andy mě postupně navlékl na nohy jakésy olověné bagančata, které utáhl tak, že jsem si rázem připadal jak ve svěráku a které mě spolehlivě přikovaly k zemi. Další bylo prsní a zádové závaží. Během okamžiku mě začala gravitace drtit obratle do sebe a představa, že za chvíli mám vstát a sejít asi 8 schodů do vody vypadala jako holé šílenství. Mohutná bronzová helma, zatím bez předního skla, jen završila pocit marnosti. Koutkem oka v malém okénku helmy jsem zahlédl, jak Andymu jeho žena podává dvě matice velikosti dětské pěsti a klíč, který by se spíš hodil k údržbáři parní lokomotivy. Po chvíli zápolení byla helma přišroubovaná, já ještě dostal kolíček na nos a poté jsem byl odříznut od světa palcem silnou čočkou, kterou Andy našrouboval do závitů v helmě. Bez těsnění, jen tak. Nastalo ticho, rušené jen pufáním vzduchu, kteří dva dobrovolníci vháněli hadicí z kolem poháněné ruční pumpy. Doufal jsem jen, že si neodskočí na cigaretku..

Na obavy ale nebyl čas, Andy mě vytáhl na nohy a pomohl mě do vody. Instrukce zněly plavat na hladině (zdálo se mě to zhola nemožné, ne s množstvím závaží co jsem na sobě měl) a až budu připravený, tak upustit ventil a ponořit se. A opravdu, já plaval! Zátylkem hlavy jsem začal pátrat po dotyčném ventilu a skutečně jsem ho za malou chvíli ucítil, nedaleko pravého ucha, velký knoflík. Prudké trhnutí hlavou a už jsem se snášel ke dnu. V asi osmi metrech (jak mě bylo řečeno) jsem narazil do dna, nejdříve nohama a pak i helmou. Plácal jsem se, naštěstí na kamenitém dně, jako nějaký opilec nemohoucí vstát. Tajemství pohybu v tomto typu skafandru je totiž najít optimální množství vzduchu, kterým ho naplnit. Příliš málo a potápěč přepadává dopředu a lehá si na dno, příliš moc a vznáší se k hladině. Po pár chvílích se mě podařilo najít potřebnou rovnováhu, bohužel pumpaři pumpovali příliš rychle, a tak místo občasného upuštění přebytečného vzduchu jsem měl téměř neustále vyvrácenou hlavu dozadu a ventil otevřený. Sice jsem byl spojený interkomem s povrchem, ale nějak mě ho nenapadlo použít.

Původně jsem si na základě popisu Žab představoval, že se budu ladně vznášet přískoky, něco jako kosmonauti na Měsíci, ale nakonec jsem byl spíš jak Přemysl Oráč, táhnoucí v předklonu přes rameno vzduchovou hadici a lano které jsem měl uvázané kolem pasu. Asi po dvaceti metrech se odpor zvětšil natolik, že jsem se musel otočit a začít se pomalu vracet. Okolo mě se malebně válel přístavní nepořádek - rozbité láhve, pneumatiky, bedýnky, zbytky lastur vyhozených rybáři.. Co mě ale znepokojovalo nejvíc byly "šrapnely", jak je nazývá Václav Trachta, policejní inspektor. V uplynulých dnech jsem si všiml, že odpad z palubní toalety nekončí ve sběrném tanku, jak jsem se naivně domníval, ale ještě nějakou chvíli se jím mohu kochat z paluby. Představa desítek lodí kotvících v přístavu a mě kličkujícího mezi jejich dárečky mě ani trochu netěšila. Naštěstí žádné nadělení nebylo v dohledu, nebo jsem si ho aspoň nevšiml.

Celou dobu jsem se kolem sebe rozhlížel po nějakém suvenýru na památku, korálem obrostlé láhvi nebo lastuře. Bohužel všechen nepořádek v dohledu byl příliš nový. Nakonec jsem ukořistil láhev od piva částečně pokrytou fialovou řasou. Pomale byl čas na návrat. S úlevou jsem pustil ventil, do krku už mě pomalu začala chytat křeč a cítil, jak se skafandr plní vzduchem. Náhlé trhnutí a už jsem letěl k hladině jak raketa. Za okamžik jsem opět viděl nebe. Zůstal jsem ležet na hladině, mírně zakloněný, což nebyl nejlepší pocit. Nebyl jsem schopen pohybu, protože oblek byl na maximum naplněný vzduchem stále vháněným pumpou. S vypětím jsem v konečcích nafouklých palčáků držel svůj suvenýr. Ze břehu mě přitáhli za lano ke schodům, Andy ve vysokých rybářských kalhotách do půl pasu ve vodě mě převrátil na nohy a já ztěžka vystoupal těch pár schodů. Relativní lehkost pohybu pod hladinou dala snadno zapomenout, jak těžké to je být potápěčem na suchu. Po odstrojení jsem ještě plný euforie dostal nabídku na odkoupení červené čepice s logem, kterou jsem na začátku dostal "zapůjčenou" na ponor. Samozřejmě jsem neodmítl, Andy to má dobře vymyšlené a 7 liber není zas až tak mnoho. Pivní láhev už na břehu tak zajímavé nevypadala, tak aspoň tenhle suvenýr mě zůstane.

A jestli bych šel zase? Bez váhání!

Krátké video z ponoru