Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Ponory za velkou louží

Poslal Pavel Malý - dopisovatel Stran potápěčských


Konec dobrý, všechno dobré..

28.10.2009

Po probuzení telefonuji do Tobermory a dozvídám se, že druhý den ráno jedou na mou vytouženou Arabii a dokonce mají volné místo. Vše je jasné, večer balím stále vlhký sucháč a už celkem suchý podoblek a vyrážím známou cestou na sever. Tentokrát musím kličkovat mezi skupinkami mývalů, stahujících se v chladné noci na stále teplý asfalt. Daří se mi je všechny minout, ale ne každý si dává takovou práci, což dokazují četné mrtvolky v příkopech. Tentokrát přespávám až těsně před městečkem a ráno mám na autě vrstvičku ledu. Paní v obchodě mi potvrzuje, že dneškem začal podzim, protože poprvé vytáhla elektrickou přikrývku.

Přichází můj starý známý kapitán Dave, tentokrát zachmuřený, a přináší špatné zprávy. Svižný větřík způsobuje mimo chráněný přístav velké vlny a pokud se vůbec někam pojede, Arabia to rozhodně nebude. Na zkoušku vyjíždí z přístavu s prázdnou lodí a vrací se celý mokrý. Vlny se přelévají přes loď a dnes se prostě nikam nejede. Zkouším ještě konkurenci, ale i tam pro dnešek padla. Takhle jsem si svůj poslední ponor v Kanadě rozhodně nepředstavoval. Podle námořní meteorologické služby by se ale vítr měl přes noc utišit, takže se zapisuji na raní ponor druhý den. Ač je víkend a loď má objednanou skupinka potápěčů z jihu Ontaria, je jich jen 5, a pokud by se prý někdo chtěl přidat, je vítán. A jedou na Arabii. Štěstí v neštěstí. Ještě dávám vědět Lukášovi, že zůstávám o den dýl, moc nadšený není, ale co může dělat.

Jedu se zaregistrovat do infocentra a při té příležitosti si prohlížím i jejich expozici o místních námořnících, vracích a počátcích národního parku. Kromě nezbytného potápěčského obleku z 30. let a artefaktů vyzdvižených z vraků je tu i podomácku vyrobený (a úspěšně používáný) rebreather nebo ze dřeva vyrobený podvodní skútr. Po návštěvě centra se jedu pro jistotu podívat na lokality přístupné ze břehu, co kdyby náhodou. U majáku a kotvy se mohutné vlny rozbíjejí o skalnaté pobřeží a dostat se do vody je nemožné. U remorkérů je to trochu lepší, ale nejslibnější situace je v zátoce Big Tub Harbor. Na jejím konci u vraků je hladina téměř bez vln, jediný problém je, jak se dostat do vody. Zkouším se zeptat v restauraci asi v polovině délky zálivu, ale vstřícný číšník mě zklame. On sám by s tím neměl problém, ale kdyby ho nahlásil někdo z chatařů nebo viděl někdo ze stanice Pobřežní stráže, která je hned vedle, přišel by o práci a podnik by dostal pokutu.

Nechci se ale vzdát, je to teď nebo nikdy a navíc fotky na internetu slibovaly parádní zážitek a tak jdu prudit majitele chat. Sice jsem od místních slyšel, že mají potápěčů tak akorát, ale já "jsem až z Evropy a nic nevím". Chaty nejsou za hradbou stromů ze silnice vidět, takže musím ke každé zajít a podívat se, jestli je u ní auto. Potápění se z opuštěného pozemku nechci riskovat, na rozdíl od svých jižních sousedů sice Kanaďané na narušitele nestřílí, ale policii zavolají. U třetí chaty mám štěstí, majitelé jsou doma a dokonce mě dovolují použít jejich molo. To je hned vedle vraku, takže moje radost je dokonalá.

Sweepstakes je, navzdory své malé hloubce a dosažitelnosti pro kohokoliv, v lepším stavu, než mnoho vraků v parku. Teď, na konci sezóny a obzvláště v dnešním počasí, jsem na vraku sám. Voda je bazénově čistá a krásně prosvětlená podvečerním sluncem. Prozkoumávám i nedaleký vrak City of Grand Rapids, který je téměř na mělčině a v mnohem horším stavu. Když se po hodině a půl vracím zpět k molu, narážím na výstavního kapra (kapři byli do jezer zavlečení z Evropy na konci 19. století a dnes působí velké škody), ale než jsem stihl nastartovat foťák, byl fuč. Při plnění v obchodě jsem se dozvídám, že jsem s největší pravděpodobností využil pohostinosti doktora z Toronta a že se nestává často, aby byli chataři takhe chápaví.

Další studená noc v autě. Ráno nakládám výbavu do lodě, tentokrát ke kolegovi kapitána Davea. Postupně se sjíždí i ostatní potápěči a můžeme vyrazit. Hladina se oproti včerejšku zázračně uklidnila, sluníčko svítí, ideální počasí. Rozdělujeme se do buddy týmů, tahle skupina jede podle pravidel. Protože mě nikdo nezná, připadám na nejzkušenějšího ze skupiny a jen doufám, že se neukážu jako (jak říkají paintballisté) tukan.

Kapitán kotví u Arábie, dostáváme rychlé školení o historii lodě a varování před proudem a jdem do vody. Po zanoření opravdu pociťujeme znatelný tah, ale naštěstí jsme zakotvili ideálně, vrak máme proti proudu. Hned po dosažení dna zamrzá kolegovi z vedlejšího páru automatika a on spolu se svým parťákem mizí zpět k hladině v oblaku bublin. Děkuji bohu, že se to nestalo mému buddymu, na rozdíl od něj se sem už nejspíš nikdy nevrátím.. Vrak je parádní, ne nadarmo považovaný za jeden z nejlepších vraků škuneru v Ontariu. Po 20 minutách mě můj buddy naznačuje, že je čas ukončit ponor. Moc se mě nechce, u výstupového lana mám stále poloplnou láhev (a 7 minut deco) ale poslouchám zkušenějšího.

Následuje přejezd za hranice parku kde skupina nadšenců z místní Námořní asociace v květnu 1999 potopila Niagaru II. Vrak je vděčnou destinací, připadám si jak na Václaváku. Na Arábii jsme byli jako druhá loď, tady jsme dokonce třetí. Všude se motá plno potápěčů, voda je mírně zakalená, naštěstí se na vraku zatím nestačila usadit silnější vrstva usazenin. Děláme túru po lodi - kormidlo, strojovna, kapitánský můstek s kormidelním kolem, komínem do strojovny a nákladový prostor. Jen lodní šroub chybí, posledních několik let sloužila Niagara jako vlečný člun. Po půlhodině se vracíme k výstupovému lanu. Mám "natočeno" 11 minut deco, můj kolega se mnou drží basu, i když s nitroxem by nemusel. Vracíme se do přístavu, ostatní si jdou naplnit láhve a vyráží na King a Wetmore, já už tam byl a znovu nemusím a vyrážím k domovu. Pro změnu si užívám okolní krajiny, poprvé tudy jedu za světla.

Po příjezdu domů dávám hned na internet inzerát, že prodám láhve a závaží. Ještě to jistím nabídkami v supermarketech a v okolních potápěčských obchodech. 30 liber olova (13,5 kg) se v obchodě ve slevě prodává za nejméně 100 dolarů, já zkouším 50. Mé 2 láhve s atestem na další 4 roky, koupené nové na jaře za 450, bych rád prodal za 300. V obchodě, kam jsem jezdíval plnit, mi potvrdí, že je to slušná cena, se kterou mám celkem velkou šanci, že se v těch třech týdnech, co mě zbývají do odjezdu, někdo ozve. A taky že ano - někdo má zájem jen o jednu láhev, někdo by vzal vše, ale maximálně za 200. Už celkem propadám panice, ale nakonec se domluvím s potápěčem z Oshawy, města asi 100 km na sever. Má sice zájem jen o láhve, ale já už nemám náladu ani čas zabývat se olovem, a tak mu dávám neodolatelnou nabídku - za 20.

Stejně dopadáme i s autem. Deset let starou dodávku s najetými 199 tisíci km (jen my jsme za 6 měsíců najeli 30 tisíc), kterou jsme začali nabízet za 1900, nakonec 3 dny před odletem prodáváme mexickému páru za 1200. Ještě jsme měli v záloze dealera, který posílá auta do Afganistánu, ale to bychom našemu autíčku nemohli udělat. Takže už jen zabalit a rozloučit se. Sice mi nevyšly všechny plány - nepotápěl jsem se pod ledem a vraky v moři jsem taky nenavštívil, ale přesto jsem spokojený. A Kanada nikam neuteče, stačí jen našetřit...

Na závěr snad jen, že Kanaďané říkají, že kdo se umí potápět tady, ten se umí potápět všude. Studenou vodu máme na jaře a na podzim také, o viditelnosti, jakou jsem tu zažil v létě ve sladké vodě, si můžeme nechat jen zdát a v zimě se u nás pod ledem také potápí. Čili neztratí se ten, kdo se umí potápět v Česku.

Video z ponorů.