Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Výstroj pro rekreační technické vrakové a ...

Poslal dopisovatel Stran potápěčských

autor: Jan Špalek

Jednotlivé kapitoly z knihy Výstroj pro rekreační technické vrakové a jeskynní potápění (Doing It DIR)

Obuv

26.11.2020

Botka (angl. boot) může být integrovaná či separátní. U separátní obuvi je oblek zakončen neoprenovou ponožkou, na kterou se nasazuje několik typů obuvi. Volba je individuální. Jen nezapomínejte na to, že čím víc neoprenu přidáte, tím budou nohy pozitivnější. Proto dejte přednost komprimovanému neoprenu.

Typy obuvi

Separátní:

 - klasická botka, kterou používáme k mokrým oblekům

 - odolná obuv na suchý zip či tkaničky, tzv. rockboots

Integrovaná:

 - odolnější ponožky s podrážkou, tzv. turbosoles

 - kompletní integrovaná botka, která má často vnitřní neoprenovou vrstvu

 

Někomu vyhovují ponožky z důvodu lepší pohyblivosti kotníků. Oblek lze také větrat obrácený naruby. Jiní potápěči je rádi nemají, protože do nich častěji zatéká z důvodu opotřebování. Ponožky z komprimovaného neoprenu na rozdíl od neoprenu klasického si uchovávají téměř stejné vztlakové vlastnosti a nemají tendenci potápěče vyvádět z horizontální polohy. Efekt, který trim narušuje, se anglicky nazývá floaty feet (vzdušné nohy). Tedy pocit stoupajících nohou.

Některé typy rockboots omezují příliš pohyb v kotnících, a proto je někteří instruktoři GUE nedoporučují používat ve svých kursech. Potápěči v rockboots si navíc musejí dávat pozor, aby se jim neuvolňovaly tkaničky a nevlály jim v okolí, pokud nejsou na suchý zip. Jejich výhodou je pevnost podrážky a protiskluzové vlastnosti při pohybu na břehu. Skluzu po vlhkém a řasnatém kamenu však neodolá žádná podrážka.

Alternativou k rockboots je použití klasických botek k mokrému obleku, kterým dávají přednost např. někteří členové WKPP. Botky musejí dobře sedět, aby se nestávalo, že sklouznou ve vodě z nohy. Je asi zbytečné podotýkat, že separátní obuv je další součástí výstroje, na kterou musíme dávat pozor, abychom ji nezapomněli vzít k vodě.

 

Rockboots (vlevo) a turbo soles.

 

Cesta k vodě a zejména jeskyni není vždy jednoduchá. © Diarmuid Byrne

Kapsy mokráče i sucháče

11.11.2020

Po stranách obou stehen, tedy ne na stehnech vepředu, je ve vhodné poloze přišita nebo přilepena kapsa (angl. pocket) uzavíratelná na suchý zip. Vhodná poloha je taková, aby bylo do ní a z ní možné bez námahy ukládat a vyjímat výstroj. Orientačně je vršek kapsy na úrovni zápěstí (vestoje), popř. prsty potápěče v trimu dosáhnou téměř na dno kapsy.

Klasický zip se nepoužívá. Se zipem se v rukavicích hůře manipuluje, což se kompenzuje doplněním různě dlouhých pásků na jezdce. Tak vzniká zbytečná smyčka na výstroji, za kterou se může potápěč někde zachytit nebo se mu za ni může zachytit výstroj při manipulaci. Klasický zip je náchylnější k poškození (např. písek, bahno, utržený jezdec) a složitější na opravu. Na opravu suchého zipu potřebujete jen jehlu a niť. Nevýhodou suchého zipu je, že se na něj lepí některé neoprenové rukavice a tím zhoršují manipulaci s kapsou.

Kapsa musí být dostatečně velká, aby do ní bylo možné umístit vše potřebné, a takového střihu, aby měla tendenci přilnout k tělu.

Někteří výrobci k sucháčům připevňují napevno kovové d-kroužky. Většinou na boky či do kapes. Ve všech případech je lepší je odstranit. Jsou totiž zcela zbytečné, mohou překážet při vkládání a vyjímání věcí a potápěči by si mohli zvyknout připevňovat karabiny přímo do nich. Mechanismus karabiny by se mohl zaseknout a způsobovat další problémy. Výstroj je v kapse zajištěna gumicuky, aby ji nemohl potápěč omylem vytratit. Ty lze v případě potřeby natáhnout i odříznout (např. při zaseknutí mechanismu karabiny).

Kapsy slouží k uložení menší výstroje. Jedná se však o věci, které při ponoru budeme s největší pravděpodobností potřebovat.

Pokud tedy půjdeme např. pod led, nebudeme s sebou pravděpodobně potřebovat bójku. Necháme ji tedy na souši.

Co se týče konkrétního rozmístění výstroje do kapes, má každá výcviková („DIR“) organizace svá doporučení. GUE má výstroj ve stehenních kapsách uspořádanou obráceně než UTD a ISE.

GUE má proto následující vysvětlení: potápěč řídící skútr (standardně pravou rukou) má levou volnou rukou jednoduchý přístup do levé „užitkové“ kapsy, ze které po cestě může výstroj vytáhnout, aniž by zastavoval. Naopak v případě nouze nepojede dál, ale zastaví. V cestě do pravé nouzové kapsy mu navíc nepřekážejí postupové či dekompresní láhve (v dalším textu pro zjednodušení označované jako „stejdže“) ani světlo na hřbetu ruky. Většina lidí jsou praváci, a tak je pro většinu potápěčů praktičtější použít v nouzi dominantní ruku. A tak lze záložní masku vytáhnout bez toho, abychom museli přendávat hlavní světlo do druhé ruky nebo obloukem obcházet levou rukou stejdže.

Naopak UTD tvrdí, že „záložní“ kapsa (u GUE tzv. „bezpečnostní“) se používá méně často,  a proto je na hůře přístupné levé straně.


Doplňky patří do kapes. Co konkrétně kam, je uvedeno v tabulkách.

 

Kapsa se všitým d-kroužkem.

 

Vhodná výška a místo pro umístění stehenní kapsy.

 

Kapsa na pásový popruh pro ponor v mokrém obleku bez hlavního světla. Tu lze považovat jen za dočasné řešení. I mokrý oblek by měl mít přišité kapsy.

 

Výstroj v kapsách se psími karabinami nebo double-endery (oboustranná karabina) připevňuje ke gumicuku napevno umístěnému v kapse. Gumicuky mohou být v kapse i dva. Jinou možností je jeden gumicuk uvázaný do „osmičky“, která má jedno oko větší a druhé menší. Do každého oka si zvykneme připínat určitou a pořád stejnou výstroj. Jak gumicuky umístíme, je záležitostí osobní preference. Lze je např. do kapsy našít nebo protáhnout vyraženou průchodkou na její straně (tj. dírkou s kovovým okrajem). Autor dává přednost jednoduchosti, a proto jedinému gumicuku v každé kapse. Jednou za čas je vhodné zkontrolovat, zda jsou gumicuky v pořádku, popř. je nahradit.

Kapsy mají na dně dírky, které umožňují odtok vody při výstupu z vody. Ty jsou dostatečně velké, aby voda vytékala, ale tak malé, aby jimi nemohla projít v kapse uložená výstroj ani její část.

Výstroj z kapes po každém ponoru vytahujeme. Očistíme ji od nečistot nebo soli, usušíme a připravíme pro další ponor. Do kapsy ji vkládáme až těsně před ponorem. Potápěč, který výstroj nechává v kapse, si nemůže být jistý, zda je v pořádku. A tak když mu buddy skopne masku, může se stát, že z kapsy vytáhne poškozenou. Řešení nouzové situace se zase o něco ztíží.

Pokud výrobce (např. Santi) standardně prodává kapsy, které jsou uvnitř rozděleny na dvě části, je možné přepážku vyříznout. Zejména v chladných vodách a suchých rukavicích, kdy nemá potápěč dobrý cit v rukou, může přepážka bránit vložení věcí do kapsy. To je aktuální zejména pro kapsu užitkovou.
 

 

Obsah stehenních kapes podle GUE

Pravá „bezpečnostní“

Levá „užitková“

záložní maska a bezpečnostní cívka, wetnotes s nářadím, nouzová bójka, hlava náhradního hlavního světla nebo celé světlo pro extrémní ponory

hlavní cívka a bójka, leash na stejdže, záložní double endery, jump/gap cívky, držák s jeskynními šipkami a cookies

 

Obsah stehenních kapes podle UTD a ISE

Pravá „vše potřebné pro ponor“

Levá „záložní“

wetnotes, bójka, cívka apod.

záložní maska, nouzová bójka a cívka, náhradní double endery

 

 

 

Z historie HOG/DIR
Dříve bývala pravá kapsa tak malá, aby se do ní vešel pouze poznámkový blok ‒ wetnotes. Bylo to z důvodu lepší hydrodynamiky potápěče. U levé kapsy kryté stejdžemi (samozřejmě myšleno u potápěče v horizontální poloze) mohla být kapsa velká a plná.

Zip sucháče a manžety

26.10.2020

Zip sucháče

Dalším požadavkem na sucháč je zip (angl. zipper) umístěný na přední straně obleku, který potápěči zajišťuje samostatnost při oblékání a svlékání na rozdíl od zipu zádového, který dokáže sám obsluhovat pouze velice ohebný potápěč. Vizuální kontrola dovření zipu je i v jeho případě bez použití zrcátka vyloučena. Někteří potápěči se domnívají, že zip na zádech je méně odolný než zip vepředu a může kvůli své přirozené tuhosti omezovat pohyb (např. pro práci s ventily pod hladinou). Jiní na něj nedají dopustit.

Argument, že tlak vyvíjený popruhy postroje při chůzi zipu škodí, považují za nesmysl. Aby byl zip chráněn před poškozením, bývá překryt buď ochranným zipem, nebo vrstvou tkaniny. Oblek bez ochrany zipu si nepořizujte. Každopádně je u zipu na zádech vyšší pravděpodobnost úniku většího množství plynu v případě, že dojde pod hladinou k jeho poškození (např. roztržení, odtržení, odlepení).

Zip může být kovový nebo plastový. Zda je první lepší než druhý, je sporné. V obou případech závisí na jejich údržbě, zacházení i individuálním výrobku. V každém případě se nedoporučuje užívat zipy neověřené, levné a neznačkové. Jezdec by měl být v obou případech kovový.

 

Vodotěsný zip krytý ochranným zipem.

 

Zádovému zipu se DIR potápěči vyhýbají.


 


Manžety

Materiál manžet (angl. wrist/neck seals), latex či neopren, volíme podle osobních preferencí. Většinou je dávána přednost manžetám latexovým. Variantou přilepených manžet jsou manžety, které lze během několika minut vyměnit bez jakéhokoli lepení za nové nebo jiné. Tak lze libovolně střídat manžetu s připraveným kruhovým systémem pro suché rukavice s holou manžetou, která je vhodnější k mokrým či polosuchým rukavicím.

Latexové manžety se před nasazením pudrují práškový mastkem (klouzkem), aby se lépe nasazovaly. Neoprenové zápěstní manžety jsou hůře použitelné v kombinaci s kruhovými systémy suchých rukavic vzhledem nízké elasticitě neoprenu. Neoprenovou krční manžetu volí potápěči z důvodu lepší tepelné izolace krku, popř. možnosti roztrženou manžetu zašít u vody.

Oblek může mít kolem krku prostor, do kterého je možné zakasat haubnu. Nutností je u haubny s límcem. Haubna může být i integrovaná. Proč ji autor nedoporučuje, se dočtete později.


Latexové zápěstní manžety: láhvová a kuželovitá.

 

Výhody a nevýhody materiálu krčních manžet

 

Neoprenová krční manžeta

- lepší tepelná izolace

- větší odolnost materiálu

- jednoduchá rychlá oprava poškození

- nepoškrábaný krk ve sladké vodě

- nepotřebuje pudr

 

- může do ní zatékat, pokud má potápěč hubený krk (pak je nutno si položit otázku, zda je velikost manžety vhodná)

- někomu do ní může zatékat při skútrování

- s dlouhými vlasy se může špatně zakasávat

- může být složitější ji nasadit a zakasat při nízkých teplotách

 

Latexová krční manžeta

- minimální tepelná izolace

- méně odolný materiál

- u vlepené manžety nemožnost výměny „u vody“

- vyrážka i u nealergiků, zejména  při prvních ponorech

- nutnost lubrikace pudrem

- výborné těsnění i při skútrování

- jednoduché oblékání i při nízkých teplotách

 

Suchý oblek

12.10.2020

Definice suchého obleku   

Oblek se nazývá suchý, jelikož tělo s výjimkou hlavy (popř. i rukou) nepřichází do kontaktu s vodou. Sucháč (angl. dry suit) je nutno kombinovat s vhodnou tepelně izolační vrstvou, jelikož sám o sobě izoluje pouze od vody. Slouží nejen pro potápění v chladných vodách (termín používaný při teplotě vody pod 10 °C), ale i ve vodách teplejších. Je totiž jednodušší zahřát plyn v suchém obleku než ohřát vodu v obleku mokrém. To šetří tělu energii.

 

Potápěč v polském suchém obleku Santi Emotion+ šitém na míru. Doplněn je o haubnu K01, suché rukavice Check-Up a no-name uroventil.

 

Sucháč v žádném případě nenahrazuje křídlo a nikdy se nepoužívá jako primární kompenzátor vztlaku. Použít ho lze výhradně jako zálohu v případě selhání křídla. To potápěči ulehčuje horizontální poloha, tzv. trim, kterou ve vodě zachovává. Při poloze „mořského koníka“ dopuštěný plyn z obleku rychle uniká ventilem na levém rameni. Zavírání přetlakového ventilu není řešením a může přinést více problémů, než vyřeší. Ventil pod hladinou nezavíráme vůbec. Trim navíc zajistí, že v poškozeném křídle (např. utržený inflátor, ztracený přetlakový ventil) zůstane maximum potřebného množství plynu.

 

Materiál sucháče

V převážné většině případů se používá tzv. membránový sucháč, vyrobený z vrstveného materiálu, např. z trilaminátu. Oproti neoprenu má tu výhodu, že si udržuje stejné vztlakové vlastnosti bez ohledu na hloubku. Jak již víme, použití neoprenu vyžaduje vyšší zátěž k zanoření a vyšší množství plynu v křídle ke kompenzaci ztráty jeho vztlaku. V hloubce je neopren, přesněji bublinky plynu uvnitř něj, stlačen. Není moudré používat další vybavení (zátěž nutnou k zanoření), aby kompenzovalo problémy způsobené předešlou nevhodnou volbou výstroje (přílišné množství neoprenu). Někteří potápěči, vč. DIR potápěčů ze severských krajin, používají obleky z drceného nebo komprimovaného neoprenu (angl. crushed/compressed neoprene). Jedná se o neopren zbavený bublinek plynu, a tedy mající vlastnosti velice podobné membránovému obleku. To s sebou přináší lepší tepelnou izolaci, než má membránový oblek. Nevýhodou je delší sušení po ponoru, vyšší hmotnost obleku a horší pohyblivost.

 

Vlastnosti membránového materiálu
- stejné vztlakové vlastnosti bez ohledu na hloubku
- žádná tepelná izolace
- tenký a relativně ohebný
- lehčí než neopren
- rychle schne

 

U všech suchých obleků dochází s přibývající hloubkou ke kompresi obleku vlivem stoupajícího tlaku okolí (konkrétně ke kompresi plynu mezi tělem a oblekem), kterou je nutno vyrovnat manuálním dopouštěním plynu do obleku. Při stoupání dochází k opačnému jevu, k rozpínání plynu v sucháči, a potápěč musí z obleku plyn vypouštět prostřednictvím vypouštěcího nebo přetlakového ventilu na straně levé paže.

Materiál membránového obleku je neelastický. Proto je požadavkem pro tento typ obleků tzv. teleskopické torzo (trup), jež dává potápěči dostatečný prostor pro některé pohyby, aniž by materiál „navíc“ negativně ovlivňoval vlastnosti obleku.

Pokud nemáme konfekční velikost, nezbývá než si nechat ušít oblek na míru. Míry by měl odebírat zkušený pracovník. Pokud dojde k chybám při měření, pozdější reklamace znamenají další týdny čekání na upravený oblek a další finanční náklady. Obecně je i lidem s konfekční velikostí doporučováno kupovat obleky na míru.

Pokud počítáme s lezením po kolenou, např. při prolézání méně prostornými jeskyněmi, je vhodné kolena, popř. i lokty zesílit záplatou (např. kevlarovou). Je-li lezení více, je vhodné chránit celý oblek vhodným overalem. Ten si můžeme představit jako montérky.


 

Mokrý a polosuchý oblek

30.09.2020

Pokročilejší potápěče lze ve střední Evropě vidět většinou v suchém obleku. Nenechme se však mýlit. Typ obleku je zvolen podle prostředí, profilu ponoru, použité výstroje i osobních preferencí. Mokré, popř. tenké polosuché neoprenové obleky patří do teplejších vod a oblasti rekreačního DIR potápění.

Pokud je na těchto stránkách použit pojem „neopren“, jedná se vždy o materiál, ze kterého se vyrábějí potápěčské obleky a doplňky. Kniha se vyhýbá užívání pojmu "neopren" pro označení potápěčského obleku, který je jinak v praxi běžný.

Mokrý oblek (angl. wet suit) není vodotěsný, nýbrž umožňuje, aby se mezi jeho vnitřní stranou a tělem vytvořila tenká vrstva vody. Tělo vodu ohřeje a tak vznikne izolační vrstva. Aby voda v obleku nekolovala, tělo neochlazovala, je nutno zvolit vhodnou velikost obleku. Konfekční velikosti uspokojí většinu potápěčů. Jejich nespornou výhodou je nižší cena. Zda však bude oblek potápěči dobře sedět od hlavy až k patě, není jisté. Za příplatek je možné k oblekům připevnit stehenní kapsy na suchý zip. Do nich umístíme bójku s cívkou, záložní masku, podvodní zápisník a další doplňky. Jinou možností jsou krátké kapsové kalhoty, které se obléknou přes oblek. Prioritní metodou jsou přilepené a přišité kapsy, které se však s oblekem běžně neprodávají. Proto autor doporučuje obleky na míru, včetně přesného umístění a velikosti kapes.

Polosuchý oblek (angl. semi-dry suit) je typ mokrého obleku, který má navíc manžety na krku, zápěstích a kotnících, které zamezují kolování vody.

Oba typy obleků mohou být jednodílné nebo dvoudílné (separátní kalhoty a vesta), s integrovanou i separátní haubnou, se zipem na zádech nebo na hrudi. Vše podle potřeby a osobních preferencí. Polosuché obleky jsou většinou silné 5‒7 mm. A tady začíná první problém. S obleky silnějšími než 5 mm nelze totiž sestavit konfiguraci výstroje s ideálním množstvím zátěže. Na hladině je neopren velice pozitivní. K zanoření musí mít potápěč dostatek zátěže, která proti vztlaku působí. Avšak s přibývající hloubkou ztrácí neopren svou funkci vztlaku (plynové bublinky, které obsahuje, se stlačují) a potápěč může mít potíže se dostat zpět na hladinu zejména v případě, že mu selže kompenzátor vztlaku (např. defekt inflátoru). Může tak dojít k situaci, kdy bude padat do hloubky, a pokud se mu nepodaří v hlubších vodách pád zastavit, může dojít k tragédii. Proto pokud je zapotřebí oblek silnější než 5 mm, měl by být použit suchý oblek.

Při potápění s mokrým či polosuchým oblekem by se nemělo užívat vztlakově negativnější ocelové ani negativnější hliníkové dvojče. Pro většinu těchto láhví nemá oblek dostatečný vztlak nutný k bezpečnému ponoru. K mokrému a polosuchému obleku lze použít některá hliníková dvojčata vhodných vlastností (např. 2x S80). Jakmile máte na zádech negativnější dvojčata, popř. na boku stage láhve, potřebujete záložní (rozuměj nouzový) kompenzátor vztlaku. Tím je suchý oblek. A to bez ohledu na to, zda se zrovna potápíte v tropech nebo ve vodách Slapské přehrady. Více o množství a rozmístění zátěže se dozvíte v kapitolách Správné množství zátěže a Správné rozmístění zátěže, které se nacházejí v příloze knihy.


Jednodílný mokrý neoprenový oblek (5 mm) moravské značky Agama vyrobený na míru. Doplněn o rukavice a botky.

Co na sebe?

21.09.2020

Ve vodě se chceme cítit příjemně, jelikož se potápíme pro zábavu. Přílišné teplo ani chlad nedělá dobře nikomu a nese s sebou i leckterá zdravotní rizika. S přihlédnutím k teplotě vody, zkušenostem a charakteristice ponoru zvolíme vhodný oblek, popř. podoblek a další doplňky tepelné ochrany jako rukavice nebo haubnu. Potápěčům hrozí vznik podchlazení projevující se např. třesem, dezorientací v čase, neschopností či nevolí se soustředit a vyšší spotřebou plynu. Potápěč přestává být schopen správně manipulovat s výstrojí. V teplém prostředí může dojít k přehřátí organismu, křečím, bolestem hlavy, zvracení či zmatenosti. Sekundární funkcí obleku je ochrana před nástrahami okolí (např. živočichové či hrany vraku). Až 50 % tepla odchází z těla prostřednictvím rukou a hlavy. Proto je nutno zejména ty dobře chránit.

Pro delší nebo náročnější ponory je možné použít aktivní tepelnou ochranu, tedy vyhřívací systém napájený z baterie. S tepelným komfortem souvisí i dobrá hydratace a kvalitní strava nebo dodávka energie během delších a náročnějších ponorů.

Následující tabulka nám pomůže se trochu lépe orientovat. Může posloužit jako vodítko k volbě vhodného obleku. Individuální faktory jako odolnost vůči chladu, tělesný tuk nebo náročnost ponorů započítány nejsou. Někteří otužilci se v 5 mm oblecích potápějí pod led. Tomu se raději vyhněme.  

 

Jaký oblek či další výstroj zvolit?

Okolnosti Vhodný oblek
Teplota vody 30 °C a teplejší tropický oblek nebo celotělové plavky, popř. „short“, který má krátké rukávy i nohavice
25‒30 °C mokrý neoprenový oblek o síle 3 mm
20‒25 °C mokrý neoprenový oblek o síle 5 mm
15‒20 °C mokrý/polosuchý neoprenový oblek o síle 7 mm
10‒15 °C na 60‒90´ suchý oblek s 200g podoblekem
10‒15 °C nad 90´ suchý oblek se 400g podoblekem
3‒10 °C suchý oblek se 400g podoblekem, suché rukavice
2 hodiny ve vodě kolem 5 °C suchý oblek se 400g podoblekem, 200g ponožky, suché rukavice, 8mm haubna
skútrování ve vodě kolem 5 °C v délce přes 1 hodinu suchý oblek se 400g podoblekem, 200g ponožky, suché rukavice, 8mm haubna (veškerá výstroj neopotřebovaná), elektrické vyhřívání

 

Autor používá pouze dva typy obleků: suchý pro jakýkoli ponor s dvojčetem bez ohledu na teplotu vody a mokrý o síle 5 mm pro potápění v tropech s monoláhví. Co u suchých obleků střídá, je podoblek. Ze zkušenosti o sobě ví, že pro ponory, při kterých se nepřetržitě skútruje ve vodě o teplotě kolem 5 °C po dobu do 200 minut, nepotřebuje vyhřívaný podoblek. Přesto rád, alespoň v poslední fázi ponoru, elektrické vyhřívání zapne. S přibývajícími zkušenostmi každý potápěč zjistí, jakou výstroj bude potřebovat vzhledem k typu a náročnosti ponoru a co přesně jemu a jeho týmu vyhovuje.

Příště si popíšeme jednotlivé typy obleků, jejich variace a doplňky k nim.

 


 

Před ponorem pod led na lomu Leštinka. © Miro Zverka, www. stubadivers.sk.

 

Umístění výstroje rekreačního potápěče v obrazech

08.06.2020

Obrazový průvodce umístěním výstroje. Potápěč v mokrém obleku s hliníkovou 11litrovou láhví. © Špalek

Úvod do systému DIR potápění - část 4.

28.05.2020

Většina potápěčů jsou potápěči rekreační a každý technický potápěč musí nejprve projít výcvikem rekreačního potápění. Zájemce o přístrojové potápění by se měl od prvního kontaktu s vodou učit konfigurovat výstroj tak, aby s postupem času ke své stávající výstroji pouze přidával další výstroj (např. suchý oblek, dvojče, postupová nebo dekompresní láhev/láhve či skútr) bez toho, aby celou konfiguraci musel znovu přeuspořádávat (vyměnit žaket za křídlo, kupovat ploutve s otevřenou patou, pořizovat nové 1. a 2. stupně atd.). A stejně tak se učit novým návykům a pravidlům bezpečného potápění. To by ušetřilo nejen finance za výstroj, a umožnilo je vložit do vzdělání, ale zejména by to napomohlo předcházení a řešení krizových situací. A to právě je podstatou DIR konfigurace. Řečeno jinými slovy, principem je přidávání dalších částí výstroje bez toho, aby se stávající součásti musely měnit (tj. překonfigurovat). Přiučujeme se novým věcem, ale nepřeučujeme se věci dříve osvojené.

 

Každý potápěč by měl být přemýšlející potápěč. V případě DIR potápěče se jedná o základní předpoklad. Důležité je si uvědomit, proč to či ono je/musí být tak či jinak. Argument, že „je to přece DIR“, sám o sobě neobstojí. Je nutno si uvědomit, proč přesně něco děláme.

 

Tak například skútr, který by měli používat pouze zkušenější potápěči, se řídí pravou rukou. Hlava hlavního světlo je umístěna na zvláštním držáku (Goodmanově ručce) na levé ruce, která může zároveň kontrolovaně odvíjet šňůru z navijáku exploračního potápěče. Hloubkoměr je umístěn na ruce pravé, aby bylo možné údaje po osvícení svítilnou rychle přečíst, pokud není displej podsvícený. Kompas je na levé ruce, aby nebyl ovlivněn magnetickým polem motoru skútru. Stejdž láhve (přepis angl. slova stage) máme jen na levém boku, aby další napravo nepřekážely nejen hydrodynamice, nýbrž i při řízení skútru a zejména poskytování tzv. dlouhé hadice buddymu v případě OOG situace. Jedná se o krizovou situaci, kdy nemá člen týmu plyn a žádá buddyho o poskytnutí jeho regulátoru (angl. Out of Gas Situation).

 

 

Explorace projektu Karst Odyssey, jeskyně Bastasica, Bosna a Hercegovina. © David Dušek, instruktor GUE, www.speleozone.com

 

Mnoho potápěčů dává přesto přednost vlastnímu individuálnímu přístupu k výstroji, volbě dýchacích směsí, popř. i bezpečnostním pravidlům. Jako odstrašující příklad působí bezpochyby smrtelné nehody některých velice zkušených potápěčů. A to včetně DIR potápěčů. Bohužel mnoho potápěčů, včetně instruktorů potápění, systém DIR buď vůbec nezná, nebo ho ignoruje a často i kritizuje, aniž by s ním bylo dobře obeznámeno. Ono není nic jednoduššího než vytrhnout frázi z kontextu, a pak tvrdit například takovou hloupost jako, že DIRák se nikdy nepotápí s ne-DIR potápěčem. Naopak někteří lidé, kteří systém znali velice dobře, zaplatili životem kvůli nedodržení základních pravidel potápění. Mezi ty patří individuální analýza plynu a jeho dýchání pouze v příslušné hloubce.

 

Mnoho užitečných informací lze najít samozřejmě na internetu. Lidé se scházejí na potápěčských fórech, kde si zkušenosti vyměňují. Lze však rychle na bít dojmu, že většina ze zde přítomných má pokročilé trimixové a jeskynní certifikace. Tak se začátečník dostává pod domnělý tlak a snaží se ostatní co nejrychleji dohnat, místo aby postupoval pozvolně a s rozvahou.

 

I potápěč, který hodlá zůstat u jednoduchých ponorů, může z výhod DIR konfigurace pouze těžit. Mít osvědčenou kvalitní (což neznamená dražší) a standardně uspořádanou výstroj, žádné zbytečnosti navíc, vše dobře znát a ovládat tak, aby byl pobyt pod vodou co nejpříjemnější, zábavný a zároveň bezpečný. Na druhou stranu, pouhé používání DIR konfigurace výstroje bez pochopení a používání postupů a technik z nikoho Doing It Right potápěče neudělá.

 

Pro úplnost je vhodné se zmínit o tom, že v DIR potápění lze rozlišit tři hlavní vývojové proudy, jež se liší v některých detailech (standardy výuky, drobné rozdíly v použití plynu, detaily ve výstroji a nouzových protokolech nebo explorační postupy).

 

Historické vývojové proudy DIR
 

Jihovýchodní pobřeží USA:
- DIR podle WKPP (Woodville Karst Plain Project)
- DIR podle výcvikové organizace GUE (Global Underwater Explorers)
 

Západní pobřeží USA:
- DIR podle výcvikové organizace UTD (Unified Team Diving**)

 

Evropa:    
- týmy zkušených potápěčů, např. již neexistující EKPP (European Karst Plain Project*)
- DIR podle výcvikové organizace ISE (Inner Space Explorers**)

 

*Specifické podmínky exploračních ponorů mohou vyžadovat méně běžné postupy a součásti výstroje, které nemusejí být vhodné pro jiné druhy ponorů či další lokality.
**Organizace založeny bývalými členy GUE. Kvalitu výcviku je nutno posuzovat podle konkrétního instruktora. Obecně je však nejkvalitnější GUE, následováno UTD a na ISE se někteří DIR potápěči dívají zcela přes prsty.

 

 

Příprava na ponor do jeskyně La Concha, Mexiko. © Osama Gobara

 

Něco je standardizované a předepsané, jiné prvky jsou doporučené a další podléhají výhradně osobní preferenci. A tak lze drobné rozdíly ve výstroji spatřit u jednotlivých týmů DIR potápěčů či u potápěčů, kteří od DIR převzali pouze konfiguraci výstroje. Často za tyto rozdíly mohou výcvikové DIR organizace. Potápěč, jenž není se systémem podrobněji obeznámen, si takových rozdílů nejen ve výstroji, ale i v některých postupech pravděpodobně vůbec nevšimne.

 

Někdy v druhé polovině první dekády 21. století se organizace, které do té doby bylo možné nazývat „DIR organizace“ začaly přeměňovat. GUE se začala slovu DIR zcela vyhýbat a dodnes používá pojem „konfigurace výstroje podle GUE“. UTD zavedla svůj side mount systém (tzv. bokovky), který je s myšlenkou DIR těžko slučitelný. UTD přišla také jako první se svým uzavřeným okruhem (mCCR). ISE a GUE ji nedlouho potom následovaly. Podle organizací se jednalo o „přirozený vývoj“. Podle některých potápěčů se jednalo o popření základních principů, které organizace doposud vyučovaly, a přizpůsobení se požadavkům trhu. Hlavní důvody, které GUE uvádí k používání CCR, se týkají vysoké ceny helia a jeho dostupnosti. Zejména dostupnosti na odlehlých místech, kde by bez helia nebylo možné mapovat jeskyně. Jinými slovy řečeno, jsou principy DIR potlačeny ve prospěch explorace.

 

Abychom celou záležitost zjednodušili. Organizace vyučují potápění s otevřeným a polouzavřeným okruhem podle myšlenek DIR. Ale mimo to vyučují také potápění se side-mountem a uzavřeným okruhem, které jsou s DIR nekompatibilní. Jedná se o výstroj a zařízení, která jsou jednoduše řečeno příliš rozdílná od otevřeného okruhu. A s tím přicházejí i jiné techniky jejího užívání. To, co by bylo před lety veřejně zatracováno, potlačováno a zesměšňováno, se zdá dnes jako přijatelné. Inu, evoluce.

 

Konfiguraci hogarthiánské nebo DIR výstroje do určité míry převzaly během let i další výcvikové organizace. Mezi ně patří např. NAUI, TDI, IANTD, ale částečně také PADI. Individuální instruktoři, kteří se potápí DIR, se najdou u všech větších potápěčských organizací.

 

Úvod do systému DIR potápění - část 3.

12.05.2020

Jednou z prvních věcí, které je nutno ohledně Doing It Right výstroje zdůraznit, je, že základním prvkem potápěčské výstroje je sám potápěč a jeho buddy. Členové týmu by měli mít identicky uspořádanou výstroj, dodržovat bezpečnou vzdálenost, neustále o sobě mít přehled a provádět vzájemnou kontrolu činností a situace, být sehraní a podporovat se. Jejich způsob myšlení, fyzická a psychická kondice, dechová spotřeba, zkušenosti a kvalifikace by měly být na stejné úrovni vzhledem k obtížnosti ponoru. Jednoduchých ponorů se může účastnit i méně zkušený potápěč. V případě složitých může tým podpořit logisticky ze souše či člunu.

 

Buddies představují zásobárnu záložního vybavení, a proto nemusí mít každý potápěč pod vodou sám nadměrné množství záloh, které by mohly v důsledku působit kontraproduktivně. Obzvláště důležité je mít nepřetržitě přehled o stavu plynu partnera. Může se totiž stát, že ho budeme v případě nouze potřebovat sami, stejně jako jeho další výstroj, znalosti a schopnosti. Pokud by se stav buddyho plynu dostal pod plánované minimum, neseme podle myšlenek DIR, stejnou vinu jako on.

 

Najít dobrého partnera pod vodu není vůbec jednoduché. Témata fyzická kondice potápěče, buddy a spolupráce pod hladinou by vystačilo na samostatné knihy. Tato kniha se věnuje „hardwarovému“ vybavení. Potápěč by měl svou výstroj znát do posledního uzlíku. Měl by být schopen ji ovládat bez použití zraku a téměř bez přemýšlení (mj. se hovoří o tzv. muscle memory, tedy o svalové paměti). Při výběru je kladen důraz na její užitečnost s ohledem na účel ponoru. Rozdílné doplňky jsou zapotřebí při jednoduchém „turistickém“ denním ponoru v Rudém moři a jiné v temnotách chladných vod Slapské přehrady, v jeskynních systémech jižní Francie či při penetraci vraku ležícího 70 metrů pod hladinou Baltského moře. Základní pravidlo zní: „Ber si pod vodu pouze to, co tam budeš potřebovat. Nic víc, nic míň.“ V jednoduchosti spočívá dokonalost. Pokud má potápěč pocit, že mermomocí pod vodou něco potřebuje, tak si to má vzít. Ale ne na úkor jiného důležitého vybavení. Takový podvodní fotograf bude chtít mít fotoaparát, co nejčastěji s sebou. Pokud se však účastní exploračního ponoru, leží priority jinde než u fotografování. Vše samozřejmě záleží na konkrétních podmínkách. Nespornou výhodou DIR potápění je standardizace. Díky ní vědí DIRáci z Jihoafrické republiky s jeskynní kvalifikací C2 (Cave Diver Level 2), že když přijedou do Evropy, aby se potápěli s místními DIRáky (se stejnou kvalifikací), tak budou mít stejně uspořádanou výstroj, stejné kvality a budou dodržovat stejné postupy a bezpečnostní pravidla. Po několika jednodušších seznamovacích ponorech budou schopni spolu absolvovat i ponory složitější. To by u potápěčů nepotápějících se podle systému představovalo příliš vysoké bezpečnostní riziko. Možná, že je vhodné podotknout, že ti „běžní“ potápěči si tohoto rizika nejsou často vůbec vědomi.

 

Konfigurace výstroje umožňuje určité postupy, které zvyšují bezpečnost potápění, mj. tím, že se problémům snaží předcházet, popř. jim zamezit v prvopočátku jejich vzniku. Standardizované vybavení partnerů, znamená, že každý člen týmu má mít v ideálním případě identickou výstroj stejného minimalistického uspořádání (včetně množství a druhů dýchacích směsí, výkonu a nabití baterií svítilen nebo skútrů, stupně tepelné ochrany atd.). Standardizace má zamezit zejména možnému zmatku či chybě v průběhu ponoru a v případě nouze či kritické situace umožnit jednodušší pomoc buddymu nebo sám sobě. Celý systém, nejen konfigurace výstroje, může být plně využit, pouze pokud je dodržován jako celek. Nedostatečně informovaný začátečník či vysoce kvalifikovaný ne-DIR potápěč se může domnívat, že tu či onu věc může udělat podle sebe. Avšak DIR spočívá v tom, že vše důležité je již promyšleno a vymyšleno. Stačí pouze kopírovat.

 

 

Týmová porada pomocí podvodního zápisníku. © Andrea Kiss, www.akito-diving.com

 

V příslušných kapitolách jsou zmiňovány historické stupně vývoje některých součástí výstroje. Samozřejmě nelze evoluci zastavit, a tak dojde během dalších let k zavedení nových technik a rozšíření poznatků, které systém ovlivní. Principem systému je přidávání dalších částí výstroje bez toho, aby se stávající součásti musely měnit.

 

Potápění je móda a móda se často mění. Dochází ke změnám v designu, barvě, střihu, přidávání/odebírání různých plastových nebo kovových cinkrlátek a dalších zbytečností. To vše za účelem zvýšení objemu prodeje a na úkor praktičnosti a bezpečnosti. Potápěčské vybavení je nákladné, a většina potápěčů si ho pořizuje postupně. Bylo by vhodné, aby byli studenti s myšlenkami Doing It Right seznamováni dříve, než začnou být ovlivňováni reklamními triky výrobců a prodejců a sami začnou na jejich základě vytvářet pestré nepraktické kombinace výstroje. Situace je o to komplikovanější, že mnoho instruktorů, kteří by měli být mentory svých studentů, jsou zároveň i prodejci určitých obchodních značek, a tedy i konkrétních více či méně vhodných výrobků. Cílem obchodníka je zisk, a tak se užitečnost zboží často dostává do pozadí. Začátečník, který se hodlá věnovat potápění, přilévá navíc olej do ohně tím, že většinou sám neví, jakým směrem se v potápění chce pohybovat. Nastává koloběh nákupů a prodejů výstroje podle změny směru a často bohužel i módních trendů. Dobře míněná rada zkušenějšího kamaráda může přinést více škody než užitku. Tento problém u prakticky zaměřené DIR konfigurace téměř odpadá. DIR konfigurace je uspořádána pro tři typy potápění zároveň: pro rekreační, technické a overhead potápění. Z tohoto důvodu muselo dojít k určitým kompromisům, a výstroj tedy nemůže být pro každé prostředí do maximální možné míry ideální. V některých jeskyních je vzhledem k jejich rozměrům i malé DIR dvojče těžko použitelné nebo nepoužitelné. V takových případech je vhodné zvolit bokovky (side-mount) či no-mount, kdy láhev tlačíme při prolézání třeba i bez ploutví před sebou. Do některých takových jeskyní je bezpečnější se zanořovat sólo, a tak ani zde DIR své uplatnění nenalezne. Pro převážnou většinu navštěvovaných prostředí je však systém více než vhodný.

 

Úvod do systému DIR potápění - část 2.

30.04.2020

Samozřejmě má systém i své kritiky, jimž vadí zejména na první pohled nekompromisní oddanost „filozofii“. Mnozí potápěči mají dojem, že mnozí DIRáci následují slepě „vůdce svého kultu“ jako ovce stádo. Autor má pocit, že tomu tak opravdu někdy je. Podrobněji jsou názory kritiků zmiňovány v příslušných kapitolách. Název Doing It Right v sobě, z pohledu mnoha lidí, automaticky zahrnuje tvrzení, že pokud to neděláte DIR, tak to děláte špatně. To samozřejmě nikdo rád neslyší, natož když se potápí bez problémů třeba i desítky let. Volba názvu nebyla tedy šťastná, a systému více uškodila, než dala. K tomu přispělo agresivní prosazování systému v jeho počátcích.

 

Jeskyně Nohoch Nah Chich, Mexiko. © Petr Polách, www.polachpetr.cz

 

Sobě i okolí nebezpeční potápěči, doufám, že jich je menšina, jsou či byli poněkud hanlivě označováni anglickým slovem stroke. Stroke je potápěč, který zná rizika svého vybavení, ví, jak se potápět bezpečněji, ale přesto se potápí podle svého uvážení (tzv. osobní preference). Člověk, který se přeceňuje a riskuje, nedostatečně či vůbec neplánuje ponory. Potápěč, který se s novým vybavením nehodlá seznámit při jednoduchých ponorech, nebo někdo, kdo myslí pouze na překonání hloubkového rekordu, často navíc „se vzduchem“ (tzv. deep air). Stroke je jednoduše řečeno člověk, se kterým nechceme být pod vodou. Potápěč, na kterého se nemůžeme v případě nouze spolehnout. Jestli se na něho spolehneme, může nás to stát život. Ale pojem nemusí označovat výhradně potápěče. V rozšířeném slova smyslu zahrnuje např. personál potápěčské základny, posádku člunu či lodě, nebo loď samotnou. Pojem „stroke“ se na současných internetových DIR fórech běžně nepoužívá. Je považován za politicky nekorektní vulgarismus.

 

DIR komunita je známa svými hesly či pravidly
„Nikdy neporušuj pravidlo č. 1!“, které zní: „Nepotápěj se se stroky!“,
„Potápěním se stroky člověk riskuje život.“,
„Další možností je nepotápět se.“ (tzv. volba č. 1)
„Neposlouchej stroky!“ (pravidlo č. 2), „POZOR! Strouci jsou často vysoce kvalifikovaní!“
„Tlak skupiny stroků na jednotlivce je velmi silný.“
„Pod vodou není nic, pro co by stálo za to zemřít.“ (pravidlo č. 3)
„Před každým ponorem proveď analýzu směsí.“ (pravidlo č. 4)
„Nepoužívej rebreather, pokud to není potřeba.“ (pravidlo č. 5)
„Vždycky musíš vypadat cool.“ (pravidlo č. 6*)

 

*nevztahuje se pouze ke vzhledu, ale zejména ke schopnostem a dovednostem, jako např. pohyb a práce pod vodou

 

Diplomaticky to vyjádřil Bill Mee:
„Určitě se nepotápějte s lidmi, kteří nesdílejí stejnou filozofii o týmovém potápění, konfiguraci výstroje a plánování spotřeby jako vy. Většina problémů a nehod při potápění souvisí přímo s porušením pravidla č. 1.“

 

Dále bych si dovolil citovat Billa Gavina, který o výstroji řekl:
„Nespokojte se nikdy s ničím jiným než s dokonalostí. Ti, kdo tak učiní, sami zjistí, jaké výhody jim úsilí přineslo. Ti, kdo tak neučiní, nebudou nikdy chápat, o čem ostatní hovoří.“

 

Následuje variace George Irvinea:
„Nezapomeňte, že méně je více, jestliže to nepotřebujete, tak to s sebou neberte. Jestliže to přidá další místo možné závady, nepoužívejte to. Nikdy se nespokojte se situací, kdy byste s vybavením nebyli 100% spokojeni, a jež není dokonalé. Zvykněte si vše okamžitě upravovat, vést k dokonalosti, a tak dostanete méně kopanců do zadku.“

 

Termín „stroke“ vznikl díky Parkeru Turnerovi, jenž jako první vedoucí WKPP rozhodoval o tom, kdo se s týmem může potápět, a kdo ne. Tedy kdo je přínosem a kdo by byl přítěží. Ten, kdo pravidla nedodržoval, neměl šanci. Během let se mnoho potápěčů snažilo do týmu dostat „chvástáním“ o zkušenostech se složitými ponory. Parker potom říkával, že má plné zuby lidí, co se snaží chvástáním a chlácholením (angl. stroking) dostat do týmu.

 

Říká se, že nejhorší vliv na potápění mají instruktoři. Bohužel většina nových studentů věří tomu, co slyší a co se naučí v počátcích, a tak většinu nebezpečných potápěčů vytvořili komerční instruktoři. Občasné, i když doufám, že jen výjimečné, tvrzení jako „každý je pod vodou sám za sebe“, „můj plyn je můj plyn“ nebo „musíš vědět, kdy opustit buddyho“ jen potvrzují, že se někdy jedná o „mistry“ svého oboru. Nedostatečné sebevzdělávání nejen pokročilejších potápěčů je dalším negativním jevem.

 

Úvod do systému DIR potápění - část 1.

14.04.2020

Přístrojové potápění je krásný sport přístupný široké veřejnosti. Je to však také sport, ve kterém se potvrzuje pravidlo, jež říká, že za chyby se platí. Nekvalitní výcvik, nedostatečné znalosti a dovednosti, nekvalitní výbava, porušování bezpečnostních pravidel, překračování limitů a kvalifikace, přeceňování se, alkohol či špatný zdravotní stav. To jsou nejčastější příčiny potápěčských nehod. Na celém světě přicházejí ročně o život desítky potápěčů, většinou začátečníků, ale někdy i zkušených technických a jeskynních instruktorů. Ve většině případů je nehoda kombinací několika menších chyb, které vyústí v katastrofu. Proto bychom měli všechny problémy, včetně těch drobnějších, řešit se vší vážností a pečlivostí. Pokud možné ještě na souši. Nejen za účelem maximálního omezení vzniku potápěčské nehody byl vytvořen a důkladně propracován systém, který je označován jako „DIR“.

 

DIR (česky čti: dyr) je zkratkou pro anglické Doing It Right (Dělat to správně, popř. dělajíce to správně). Spíše než o filozofii se však jedná o ucelený potápěčský systém, jenž vznikl na základě zkušeností floridských jeskynních potápěčů ze 70., 80. a 90. let 20. století. Jeho cílem je maximalizovat požitek z potápění na straně jedné a minimalizovat námahu a riziko na straně druhé. Sousloví „Doing it right“ pochází z velice kritického článku jednoho z průkopníků systému, George Irvinea, jenž vyšel v americkém potápěčském časopise DeepTech Magazine v roce 1995. Článek se jmenoval „Do it Right, Or Don´t Do it!“ (Dělej to správně nebo to nedělej).

 

 

Kavernová zóna jeskyně Cenote Chac Mol, Mexiko. © Peter Németh

Kavernová zóna jeskyně Cenote Chac Mol, Mexiko. © Peter Németh

 

Počátky DIR nalezneme v tzv. Hogarthově konceptu (zkr. HOG); konfiguraci výstroje a s ní souvisejících technik, které se vyvíjely od konce 70. let 20. století a jsou pojmenovány podle Billa Hogarth Maina, jenž se s Billem Gavinem a dalšími potápěči na sestavení „ideální“ výstroje podílel. Pojmenování konfigurace pochází od dalšího potápěče a v počátcích mělo humorný škádlivý podtext. Main totiž své druhé jméno neměl v lásce. Možná, že to bylo kvůli tomu, že v angličtině se jako „hog“ označuje vykastrované prase určené k porážce. To je však pouze dohad. Označení je považováno za velice výstižné, jelikož Hogarth byl známý svou posedlostí po ideálním sestavení výstroje s ohledem na její jednoduchost, bezpečnost a efektivitu. I když některé detaily vznikly zajisté náhodně či z jiných než „vyšších“ pohnutek. Jedná se o uspořádání výstroje pro použití ve všech floridských jeskynních, a nemusí být tedy ideální pro jiné oblasti, jak říká Bill Gavin.

 

Základní principy „HOG“
- věci dělat správně nebo je nedělat vůbec
- v jednoduchosti je síla
- méně je více; do vody nebrat nic, co tam nebude potřeba, a když si nejsi jistý, nech to doma
- vše udržovat čisté a funkční
- nikdy se nesnažit přidáváním další výstroje kompenzovat vlastní nedostatečné dovednosti
- nejdůležitější součástí výstroje je potápěč

 

Lamar English a Parker Turner byli vedle Hogartha a Gavina dalšími potápěči, kteří přispěli svými znalostmi i zkušenostmi k vývoji konfigurace i technik s tím spojených. Všichni tvořili skupinu, jež v roce 1985 zkoumala floridský Sullivan Sink. Právě používání vlastní standardizované konfigurace je odlišovalo od ostatních potápěčských skupin, nejen na Floridě. „Sullivanští potápěči“ stáli na počátku velice úspěšného Woodville Karst Plain Project (WKPP) ‒ organizovaného mapování rozsáhlého zatopeného vápencového jeskynního systému severní Floridy. Projekt vznikl oficiálně až v roce 1990. Do té doby fungoval neoficiálně a jako takový je i označován.

 

Nové techniky, postupy a uspořádání výstroje, její užitečnost, minimalismus, spolehlivost a hydrodynamické vlastnosti umožnily potápěčům dosáhnout doposud nevídaných vzdáleností v místních jeskynních systémech a odměn v podobě nově objevených částí.

 

Později členové WKPP Jarrod Jablonski, George Irvine, Casey McKinlay, Brent Scarabin a Rick Sankey spolu s dalšími systém přetvořili a rozšířili ve filozofii, která zahrnuje vedle konfigurace výstroje tělesnou a duševní kondici, zevrubné plánování ponorů a klade velký důraz na spolupráci s partnerem nebo týmem. Sólo potápění je považováno za neodůvodnitelné a nepřípustné.

 

 

Skútrování pod ledem, Nové Košariská, Slovensko. © Andrea Kiss, www.akito-diving.com

 

DIR zahrnuje
- dobrou fyzickou i psychickou kondici a určitý způsob uvažování
- jednotný buddy tým
- zevrubné plánování ponorů
- standardizaci plynů
- standardizovanou konfiguraci výstroje
- standardizované postupy a techniky
- vysoké nároky na dovednosti i schopnosti potápěčů
- pomalejší postup v certifikačním žebříčku na rozdíl od velkých potápěčských organizací

 

Všechny detaily systému jsou prověřeny praxí na základě pokusů a omylů z mnoha složitých ponorů. Mezi potápěči, kteří „to myslí s potápěním vážně“, je DIR stále oblíbenější. Většinou se jedná o technické či vrakové potápěče, jeskyňáře, popř. ty, co se jimi chtějí do budoucna stát. V tzv. uzavřeném prostředí. Tam, kde není možnost přímého výstupu k hladině (angl. overhead environment), je riziko nehody nesrovnatelně vyšší než u rekreačních ponorů na volné vodě. Je však důležité si uvědomit, že techniky používané do uzavřených prostor jsou použitelné i na volné vodě.

 

Kalkulace vztlakových vlastností (stage) láhve

02.04.2020

K tomu, abychom mohli zjistit, zda bude láhev ve vodě negativní nebo pozitivní, popř. kdy bude neutrální, lze použít poměrně jednoduchý výpočet.

K němu musíme znát určité údaje. Mezi ně patří:
- hmotnost láhve (uvedena na láhvi, většinou kolem hrdla)
- objem láhve (uveden na láhvi)
- typ materiálu (ocel nebo hliník)
- hmotnost ventilu (alespoň průměrnou, pokud nechceme ventil vážit)
- hmotnost 1. stupně, který k láhvi chceme používat

- u nitroxových směsí, se kterými budou láhve negativní, lze na základě množství stlačeného plynu spočítat, do jaké míry tomu tak bude

 

Příklad
Hliníková láhev Luxfer S080, parametry uvedeny v tabulce níže, plněná EAN50, neotočný 1. stupeň Apeks DS4, sladká voda. Jaké budou její vztlakové vlastnosti?

 

 

Postup

Nejprve spočítáme váhu nitroxu v láhvi: 11,1 litru x 210 barů = 2331 litrů plynu x 1,3 g = 3030 g = 3,03 kg

Nyní spočítáme celkový (vztlakový) objem láhve: 14,4 kg / 2,8 kg/dm3 + 11,1 = 16,24 litru (tj. kg)
(pro průměrně slanou vodu bychom přičetli 2,5 %, tj. 0,4 kg)

Na základě předchozích údajů lze spočítat váhu ustrojené láhve ve sladké vodě:
14,4 kg + 0,75 kg + 0,60 kg + 3,03 kg - 16,24 litru = 2,54 kg

Láhev daných parametrů bude mít na počátku ponoru ve sladké vodě negativní vztlak 2,54 kilogramu.

 

Tlakoměr v hlavě

18.03.2020

Nejdůležitější součástí potápěčské výstroje je potápěč sám, následován svým partnerem/týmem, který nejen že nese další záložní výstroj, ale zároveň nás podrží či klepne přes prsty, když to bude zapotřebí. DIR potápěč se snaží spoléhat pouze z nejnižší možné míry na výstroj, o které ví, že nemůže být nikdy dokonalá a vždy bude představovat určité bezpečnostní riziko. V jednom roce mi selhalo pět manometrů italského výrobce Termo Industria. Tedy těch nejprodávanějších a nejpoužívanějších mezi technickými potápěči. Jedná se o jinak velice spolehlivé výrobky prodávané pod nejrůznějšími značkami.


Dříve se potápěči potápěli bez měřicích přístrojů, a takový Bill Hogarth Main dodnes vyznává minimalismus a maňas na jeho stage automatikách byste hledali marně. My manometr používáme, ale zajisté leckoho překvapí, jakým způsobem. Manometr slouží pouze ke kontrole vlastního výpočtu. Odečítáme z něj pouze, abychom si vlastní úsudek potvrdili. Na manometru závislí nejsme. A už vůbec ho nepotřebujeme mít neustále před obličejem.

 

Jak na to?
1) Musíme znát svou hladinovou spotřebu plynu vypočítanou na základě více ponorů v různých podmínkách.
2) Musíme vědět, kolik máme plynu a v čem (např.: 2x 12 s EAN32 na 210 barů).
3) Musíme znát svou průměrnou hloubku. Tu lze odečítat z bottom-timeru, pokud ji počítá, nebo odhadnout na základě profilu ponoru.
4) Musíme vědět, jaký byl tlak v láhvi při posledním odečtu.

 

Příklad
Během 3 minut jsme se zanořili do 30 metrů a hloubku +/- 1 metr udržovali. Po 20 minutách ponoru a před započetím výstupu jsme se rozhodli zkontrolovat tlak v 2x 12 plněném na 210 barů EAN32. Po celou dobu ponoru se cítíme v 15 °C vodě dobře, nedošlo k žádným mimořádným událostem, a tak ze zkušenosti a dřívějších výpočtů víme, že naše povrchová spotřeba bude kolem 15 litrů za minutu.

Pro 2x 12 platí: SCR 15 l/min. = spotřeba 3 bary / 5 min. (viz tabulka)
Pro zjednodušení jsou použity pětiminutové segmenty. Používat lze jakékoli jiné.

 

 

Jako průměrnou hloubku v posledních (zde i prvních) 20 minutách ponoru vezmeme 30 metrů (tj. 4 ata), a tak krátký sestupový čas (3 min.) nebereme v potaz. Takže při povrchové spotřebě 15 l/min. bychom na hladině spotřebovali během 20 minut 12 barů z dvojčete 2x 12 (4 pětiminutové segmenty po 3 barech, tj. 12 barů).

Pro průměrný tlak 4 ata (30 m) násobíme: 12 barů x 4 ata = 48 barů, které zaokrouhlíme na 50 barů, což je množství plynu, o kterém se domníváme, že jsme ho spotřebovali.

Začali jsme s 210 bary ve dvojčeti. Po odečtení spotřebovaného plynu 50 barů by nám tedy mělo zbývat 160 barů EAN32.

Až nyní odcvakneme psí karabinu manometru z levého bočního d-kroužku a porovnáme výpočet se stupnicí přístroje. Odečtené číslo si zapamatujeme spolu s časem odečtu pro další výpočet tlaku v láhvích, který může následovat za dalších zhruba 20 minut či při nepředvídané události. Odchylku v přesnosti výpočtu vezmeme v potaz při příští kontrole.

 

*Surface Consumption Rate = povrchová spotřeba plynu

Nejčastěji používané typy baterií

06.03.2020

Nejčastěji používané typy baterií a jejich vlastnosti

Klady a zápory hlavních typů výbojek

20.02.2020

Klady a zápory hlavních typů výbojek

Česko-anglicko-německý slovník výstroje

06.02.2020

Česko-anglicko-německý slovník výstroje

1. stupeň First stage e erste Stufe
2. stupeň Second stage e zweite Stufe
adaptér k monoláhvi STA (single tank adaptor) r Single-Tank-Adapter
analyzér (gas) analyser r Analyser (angl.)
automatika regulator r Atemregler
backplate backplate s Backplate
baterie battery e Batterie
bójka SMB (surface marker buoy) e Boje
- otevřená - open - offene
- polouzavřená - semi-closed - halb-geschlossene
- uzavřená - closed - geschlossene
botky (obuv) boots e Füsslinge
- láhve - cylinder boots - e Flaschenfüsse
bottom-timer bottom-timer r Bottom-Timer
brzda d-kroužku d-ring retainer/slide/tri glide r Blei-/Gurtstopper
cívka (finger) spool e Spule, e Spool
- bezpečnostní - safety spool - e Safety Spool
d-kroužek d-ring r D-Ring
- rovný - straight - gerade
- ohnutý - bent - gewinkelt
duše (cyklistická) inner tube s Gummiband
- křídla - wing bladder - e Blase
dvojče doubles, double cylinder s Doppelpack
gumicuk bungee, shock cord s Bungee
- záložního regulátoru - necklace - s Gummiband
hadice hose r Schlauch
- dlouhá - long hose - r lange Schlauch
- inflátorová - inflator hose - r Inflatorschlauch
- přepouštěcí - decanting hose - r Übeströmschlauch
- vysokotlaká - high-pressure (HP) hose - r Hochdruckschlauch
haubna hood e Kopfhaube
hlava hlavního světla primary light head r Hauptlichtkopf
inflátor inflator r Inflator
kabel cable s Kabel
kanistr (bateriový) battery pack r Akku-Tank
kapsa pocket e Tasche
- na zádovou desku - storage pack - e Rückentasche
- stehenní - thigh pocket - e Beintasche
- zátěžová - weight pocket - e Bleitasche
karabina (psí) bolt snap r Karabiner, r Bolt-Snap
- dvojkarabina - double-ender - r Doppelender
kompas compass r Kompass
kompenzátor vztlaku BCD (buoyancy compansator device) s Wing, s Tarierjacket(ne-DIR)
kondom catheter, condom s Kondom
křídlo wing s Wing
láhev cylinder, tank e Flasche
- argonová - argon tank - e Argonflasche
- dvojče - doubles - s Doppelpack
- hliníková - aluminium tank - e Aluminiumflasche
- monoláhev - single tank - e Monoflasche
- ocelová - steel tank - e Stahlflasche
- stage - stage cylinder - e Stageflasche
leash (na stage) (stage) leash e (Stage-)Leash
manometr SPG (submersible pressure gauge) s Fini-/Manometer
manžeta seal e Manschette
- krční - neck seal - e Halsmanschette
- latexová - latex seal - e Latexmanschette
- silikonová - silicone seal - e Silikonmanschette
- neoprenová - neoprene seal - e Neoprenmanschette
- zápěstní - wrist seal - e Armmanschette
maska mask e Maske
- nízkoobjemová - low-volume mask - e Low-Volume-Maske
matka nut e Mutter
- motýlková - wing nut - e Flügelmutter
monoláhev single tank e Monoflasche
můstek manifold s Manifold, e Brücke
- izolovaný - isolated manifold - absperrbare Brücke
nálepka decal r Aufkleber
nářadí tool kit s Werkzeug
náustek mouthpiece s Mundstück
naviják reel s Reel (angl.)
neopren neoprene s Neopren
nůž knife s Messer
nůžky scissors e Schere
oblek suit r Anzug
- mokrý - wet suit - r Nassanzug
- polosuchý - semi-dry suit - r Halbtrockenanzug
- suchý - dry suit - r Trockenanzug, r Trocki
- podoblek - undergarment - e Unterziehe
ochrana protector r Schutz
- hadice - hose protector - r Schlauchschutz
- (kryt) 1. stupně - dust cap - e Staubschutzkappe
- láhve (zátka ventilu) - DIN plug - r DIN Ventilstopfen
- ventilu - valve protector - r Ventilschutz
opasek (zátěžový) (weight) belt r (Gewichts)gürtel
o-kroužek o-ring r O-Ring
páska (o analýze) (analysis) tape r (Analyse)aufkleber
(potápěčský) počítač (diving) computer r (Tauch)Computer
ploutve fins e Flossen
podoblek undersuit, undies e Unterzieher
ponožky socks e Socken
ploutve fins e Flossen
popruh (k postroji) (harness) webbing s (Backplate)Gurtband
- láhve - tank strap - r Flaschengurt
- masky - mask strap - s Maskenband
- mezinožní - crotch strap - r Schrittgurt
- pásový - waist strap - r Bauchgurt
postroj harness e Bebänderung/Harness
- na stage - stage rig - s Stage Rig
potápění diving s Tauchen
- jeskynní - cave diving - s Höhlentauchen
- pod ledem - ice diving - s Eistauchen
- přístrojové - scuba diving - s Gerätetauchen
- rekreační - rec(reational) diving - s Sporttauchen
- technické - tec(hnical) diving - s technische Tauchen
- vrakové - wreck diving - s Wrack-Tauchen
přezka buckle e Schnalle
- přezky na ploutve - spring straps - e Spring Straps
- zátěžového opasku - weight belt buckle - e (Gürtel)Schnalle
přípojka connector r Anschluss
psí dečky gaitors, gaitor wraps e Gaitor Wraps
regulátor reg(ulator) r Atemregler
- hlavní - primary regulator - r Hauptatemregler
- záložní - back-up regulator - r Back-Up Atemregler
(goodmanova) ručka (Goodman) handle e Goodman-Handle
rukavice gloves e Handschuhe
- suché - dry gloves - e Trockenhandschuhe
SK páska cable tie r Kabelbinder
skruže tank bands e Flaschenschellen
skútr DPV (Diver Propulsion Vehicle) r Scooter
stage láhev stage cylinder e Stage-Flasche
- bezpečnostní - safety bottle - e Sicherheitsflasche
- dekompresní - deco(mpression) tank - e Dekostage
- postupová - bottom/travel stage - e Bottomstage
- stage postroj - stage rig - s Stage Rig
svítilna light, torch e Lampe
- hlavní - primary light - e Hauptlampe
- video - video light - e Videolampe
- záložní - back-up light - e Back-Up Lampe
šipky (jeskynní) (line) arrows e Leinenpfeile/Arrows
- cookie - (line) cookie - r Cookie
šnorchl snorkel r Schnorchel
šňůra (jeskynní) (cave) line e (Cave) Line, e Leine
- tažná na skútru - tow leash - e Tow Leash
vesta (vyhřívací) heating vest e Heizweste
tlačítko button r Knopf
točítko knob s Dreh-/Handrad
tužka (obyčejná) pencil r Bleistift
uroventil pee-valve, p-valve s Pee-Ventil/Urinalventil
- nevyvážený - unbalanced - unbalanciert
- vyvážený - balanced - balanciert
uzel knot r Knoten
ventil valve s Ventil
- dopouštěcí - inflator valve - s Einlassventil
- přetlakový - OVP (over-pressure valve) - s Überdruckventil
- vypouštěcí - exhaust valve, dump valve - s Auslassventil
vyhřívání heating e Heizung
zádová deska backplate (BP) e Rückenplatte
- hliníková - aluminium backplate - s Alu-Backplate
- ocelová - SS (stainless steel) backplate - s Edelstahl-Backplate
záložní back-up s Back-Up
zápisník wetnotes e Wetnotes
zátěž weight s Gewicht
- kotníková - ankle weight - s Fussblei
- v-zátěž - v-weight - s V-Weight
zip zipper r Reißverschluss (RV)
- ochranný - protective zipper - r Schutzreißverschluss
- přední - frontal zipper - r Front-Reißverschluss
- zádový - back zipper - r Rücken-Reißverschluss
zvedací vak lift bag r Hebesack, r Liftbag
žárovka, výbojka bulb, tube e Glühbirne, e Lampe

Standardizované plyny GUE, UTD a ISE

13.01.2020

Instalace suchých rukavic Check-Up

04.11.2019

Existují různé typy kruhových suchých rukavic. Autor k popisu zvolil systém švýcarské firmy Uprux, Check-Up, jelikož ho sám používá. Jiné typy a značky jsou např. KUBI nebo Nordic Blue. Rukavice lze umístit na všechny typy latexových i silikonových manžet.

Sada se dá rozdělit na část, která je umístěna na rukávy suchého obleku, a část, která se k ní připíná. Tedy suchou rukavici umístěnou na kruhovou přípojku.

Do manžety každého rukávu se umístí plastový válec, který je na místě držen dvěma o-kroužky. Přípojka k rukávu se skládá z nižšího plastového válce, na němž je jedním o-kroužkem držena latexová rukavice. Její okraj je překryt gumovou ochranou, která má zamezit protržení rukavice nárazem. Celek je vodotěsný díky jednomu o-kroužku umístěnému ve válci s rukavicí. Instalace není náročná na materiál. Pro ulehčení práce je vhodné použít mastek a k překrytí svrchních o-kroužků elektrikářskou lepicí pásku.  

Pokud není potápěč na kruhové systémy zvyklý, bude mu zpočátku vadit omezení v pohybu, které u mokrých či polosuchých rukavic neměl. Některé typy rukavic mají navíc „kruhy“ vyšší než jiné. Jelikož má každý člověk jiný obvod zápěstí, prodávají se kruhy v několika velikostech.   

 

 

POSTUP INSTALACE KRUHU NA MANŽETU

1) na manžetu je nanesen mastek, aby bylo omezeno tření při práci

2) pozice, kterou zaujme kruh/válec v manžetě; všimněte si vrubů ve válci; slouží k umístění o-kroužků; než bude válec vložen, je rukáv obrácen na ruby

3) válec se zevnitř obleku vloží do rukávu a nakonec do manžety až do znázorněného místa; nachází se tedy pouze v manžetě

4) na manžetu se umístí jeden o-kroužek; a to do vrubu nejblíže rukávu; i na tuto stranu rukávu/manžety se nanese mastek

5) rukáv se obrátí z rubu do své přirozené polohy; práci je vhodné provádět s citem, aby nedošlo k poškození manžety; závěrečné provléknutí válce manžetou ulehčí otočení válce na bok

6) manžeta se převleče dalším o-kroužkem, a to na místě nejdále od rukávu

7) o-kroužek je přelepen elektrikářskou lepicí páskou libovolné barvy; autor dává přednost barvě bílé; domnívá se, že pod vodou uvidí jeho partneři lépe jeho ruce v nízké viditelnosti; tomu přispěje i bílá barva rukavic

Mezi rukavicí a oblekem musí procházet vzduch. To zajišťuje tzv. komunikátor. Tedy hadička nebo gumicuk provléknutý pod manžetou a spojující rukáv s prostorem dlaně.

 

POSTUP PŘIPEVNĚNÍ RUKAVICE NA KRUH

 

Na každou rukavici je zapotřebí: plastový kruh, dva o-kroužky a ochranná guma (obr. výše).

 

 

Těsnění mezi suchým oblekem a rukavicí má na starosti jeden jednoduše vyjmutelný o-kroužek, který se nachází na vnitřní straně kruhu držícího rukavice. O-kroužek vložíme do kruhu (obr. 1). Při používání rukavic je vhodné ho jednou za čas vyjmout a vyčistit vodou.

Suchá rukavice je ke kruhu připevněna pomocí dalšího o-kroužku. Ten vložíme rovnoměrně do rukavice (obr. 2a a 2b).

Materiál rukavice, který o-kroužek přesahuje, přehneme na jednom místě přes o-kroužek (obr. 3). Takto přehnutý ho přiložíme do prohlubně na kruhu z jeho nižší strany (obr. 4). Za použití obou rukou a všech prstů vložíme celý o-kroužek postupně a trpělivě do prohlubně (obr. 5). Při tom musíme dávat pozor, aby o-kroužek držel rukavici rovnoměrně. Aby nedošlo k tomu, že na jedné straně bude o-kroužek 3 cm hluboko a na druhé 5 cm. V tom případě by byla rukavice nakřivo a pod o-kroužkem by se mohl materiál rukavice přehýbat a překrývat. Těmito místy by následně pronikala do rukavice voda. Malé přehyby lze vyrovnat pohybem materiálu rukavice na obou stranách rukavice. Jak za část, na níž jsou prsty, tak za část, která se nyní nachází uvnitř rukavice. Pokud není možné přehyby odstranit, je nutno rukavici z kruhu sejmout a začít znovu.

Kruhový systém do jisté míry omezuje pohyb ruky potápěče. Uživatel kruhem naráží do výstroje, kterou se snaží obsluhovat. Aby nedošlo k protrhnutí rukavice, nasazuje se na ni ještě ochranný gumový kruh (obr. 6). Jeho další funkcí je další přidržení rukavice k plastovému kruhu.

Po ukončení práce je vhodné si obléci suchý oblek s podoblekem a na teplé rukavice nasadit suché (obr. 8). Tak zjistíme, zda nám délka gumové rukavice vyhovuje. Pokud ne, délku upravíme posunutím o-kroužku dovnitř rukavice nebo druhým směrem (obr. 2a a 2b). Nakonec můžeme z vnitřní strany rukavice opatrně odstranit přebývající materiál. K tomu lze použít skalpel nebo malé nůžky. Nesmí však dojít k tvorbě „zoubků“, ve kterých by mohlo časem dojít k natržení gumové rukavice.

 

Pohled dovnitř rukavice.

 

Poděkování autora: fotografie znázornňují Tomáše Klojdu z Deep´n´down Praha při práci.

Montáž a demontáž dvojčete

24.10.2019

Montáž dvojčete není nic složitého, přesto je vhodnější ji přenechat někomu, kdo ji dělal již mnohokrát. Pro ty odvážnější následuje návod. DIR potápěč bude kompletovat dvojče kyslíkově čisté. Aby čisté zůstalo, používá autor latexové rukavice a pracuje v čistém prostředí. Pokud k montáži nedochází bezprostředně po čištění můstku a láhví, je výstroj zabalena do potravinové fólie, aby se na ni nedostaly nečistoty.

 

K montáži je zapotřebí:
- dvě láhve stejného průměru, objemu a přibližné stejné hmotnosti
- dvě identické kvalitní ocelové skruže o šířce 7‒8 cm a vhodného průměru vzhledem k průměru láhví
- ventil pro pravý post a ventil pro levý post
- izolátor (nebo propojka pro manifold typu Lola) rozměru vhodného vzhledem k průměru láhví
- mazadlo slučitelné s kyslíkem
- nástroj na utahování/povolování ventilů
- gumové kladívko
- rovná pracovní plocha (zem)
- pomůcky k zaaretování láhví na místě (např. potápěčské zátěže)
- dvě plochá prkna
- jeden nebo dva klíče k utahování skruží (např. velikost č. 13)
- možnost natlakování láhví (např. přepouštěním)


 

 

POSTUP

1) 18litrové láhve připravené ke spojení v dvojče pomocí skruží a k propojení italským typem manifoldu

2) montáž začneme zašroubováním ventilů do láhví; o-kroužek je namazán kyslíkově kompatibilním mazivem

3) nástroj, pevná kovová tyčka se závitem na jednom konci, slouží k dotažení ventilu v láhvi

4) do tyčky zašroubované na doraz do ventilu několikrát jemně udeříme gumovým kladívkem; příliš silný úder (např. běžným kladivem) by mohl mít za následek poškození ventilu; ventil musí pevně sedět

5) obě láhve umístíme blízko vedle sebe na rovné ploše, po stranách je něčím podložíme, aby se nekutálely z místa

6) o-kroužky izolátoru na obou jeho stranách namažeme kyslíkovým mazadlem

7) izolátor vložíme do obou ventilů a šroubujeme ho do nich; k tomu je nutno láhve/ventily mírně tlačit k izolátoru (tj. k sobě samým); izolátor musí být v obou ventilech stejně hluboko; při šroubování dochází ke křížení ventilů s izolátorem, které narovnáme tím, že k sobě láhve mírně přisouváme

8) a 9) jakmile je izolátor dostatečně hluboko ve ventilech, podepřeme nejprve zadní a potom i přední stranu láhví prkýnkem; to slouží k tomu, aby šly na láhev pohodlněji nasadit skruže; část s motýlkovou matkou směřuje stejným směrem jako otvory ventilů, tedy k zádům potápěče

 

 

10) vrchní skruž patří na úroveň místa, kde se láhev začíná zužovat

11) mírně utáhneme vrchní skruž; podle potřeby povolíme/utáhneme izolátor

12) vzdálenost spodní skruže určuje rozteč dírek v backplatu, který můžeme při montáži použít; obě skruže dotáhneme střídavě až napevno

13) abychom ověřili kvalitu práce a těsnost kompletu, zavřeme nejprve levý i pravý post a otevřeme izolátor; pomocí přepouštěcí hadice do dvojčete vpustíme velice pomalu plyn a sledujeme, zda nám někde něco neuchází

14) na veškerá sešroubovaná místa lze navíc nanést mýdlovou vodu nebo sliny a sledovat, zda se nevytvářejí bublinky

Demontáž dvojčete je mnohem jednodušší. Láhve je nutno nejprve zcela vypustit. Následně se na ležícím dvojčeti zcela povolí skruže. K jejich sejmutí lze znovu použít dvě prkénka. Potom se vyšroubuje izolátor a nakonec se za pomoci tyčky vyšroubují oba ventily.

 

Výroba leashe

08.10.2019

Potřebujeme

- starou středotlakou nebo podobnou hadici délky od 12 cm výše, podle velikosti hýždě a stehna (čím větší pozadí, tím delší leash)
- voděodolnou neelastickou šňůru průměru asi 3‒5 mm, délky alespoň 2x větší, než je délka celé hadice
- karabinu (většina potápěčů dá přednost double-enderu, ale lze použít stejnou karabinu jako k držení dlouhé hadice nebo manometru)
- nůžky na stříhání hadice a šňůry
- zapalovač k začištění šňůry a uzlu


 

 

POSTUP

1) Zjistíme vhodnou délku hadice a hadici na ni zkrátíme. Délka je, jak bylo výše řečeno, individuální. Od pásového d-kroužku by měl leash vč. karabiny vést pod levou půlkou mezi nohy tak, aby ventil láhve v leashi netlačil na zadní stranu stehna, ale ležel pohodlně mezi nohama. Ale ne o moc níže. Nezapomínáme na to, že horní karabina stejdž postroje délku prodlužuje, stejně jako karabina leashe.

2) Šňůru provlékneme hadicí a zvolíme místo, kde uděláme uzlík. Šňůra nemusí být napjatá. Někteří potápěči ji mají raději volnou. Nezapomínáme na to, že hadice slouží k pohodlnější manipulaci: zamezuje zařezávání do prstů při manipulaci s láhvemi. Ať na hladině nebo pod ní. Měla by být tedy alespoň tak dlouhá jako šířka dlaně.

3) Oba konce spojíme uzlíkem. Stačí obyčejný vůdcovský uzel. Někdo dělá raději pevnější, (ale také větší) dvojitý rybářský uzel. Přebytečné konce šňůry zastřihneme a zapalovačem začistíme. Pokud to rozměry vnitřního průměru hadice, šířka šňůry, a tedy rozměry uzlíku dovolují, vtáhneme uzel do hadice. Většinou zůstane venku.

4) Přidáme double-ender vhodné velikosti. Pokud jsme se rozhodli pro pevnou karabinu, navlékneme ji na šňůru samozřejmě před jejím svázáním.

Na obr. 1 je vidět několik kousků hadice. Vyrobit jeden leash nezabere více než 3 minuty. Z jedné hadice nevyrábějte však pouze jeden, ale rovnou několik. Každý různé délky. Pod vodou si můžete vybrat, jaká délka vám vyhovuje, pokud jste neměřili dobře. Lze také vyzkoušet použití delšího či kratšího double-enderu.

 

Instalace p-ventilu

23.09.2019

Instalace uroventilu není nic složitého. Stačí základní nástroje (fixa či tužka, kus rovného hladkého dřeva, ostrý a špičatý nůž, vhodné lepidlo, metr nebo pravítko) a v ideálním případě partner, který má s instalací již zkušenosti. Mezi další možné metody vytvoření dírky patří vyražení vhodným kruhovým nástrojem (pro některé ventily např. nábojnice pistolové ráže .50), vypálení pájkou nebo vystřižení špičatými nůžkami na nehty.

 

 

POSTUP

1) Nejprve zvolíme vhodné místo pro ventil. Při tom máme na sobě oblek, ideálně i s podoblekem. Partner místo označí např. fixou. Asi nebudeme s prvním označením spokojeni, a tak jich bude na obleku několik. Musíme si zapamatovat to „správné“. Ventil je vhodné umístit blíže vnitřní straně stehna, kde je lépe chráněn proti nárazům a zachycení šňůry. Jestli na levé či pravé stehno, je otázkou osobní preference. Někdo ho raději blíže rozkroku, jiný ke kolenu. V každém případě bychom si na něj měli dosáhnout bez větších a namáhavějších pohybů tělem i rukou.

2) Pod místo, kde budeme chtít vyříznout dírku, vložíme kus rovného prkýnka, který zajistí dobrou pracovní plochu a ochrání zbytek obleku před poškozením. Ten již samozřejmě nemáme na sobě.

 

 

3) Vezmeme hlavičku ventilu (bez podložky, matky a šroubu), přiložíme ji na střed označeného místa a pečlivě obkreslíme, zatímco partner přidržuje dřevo i oblek.

4) Obkreslení nebude asi zcela přesné, proto přeměříme šířku závitu ventilu a obrys na obleku. V případě potřeby místo k výřezu upravíme.

5) Provedeme pečlivý a opatrný výřez. Partner znovu plochu jistí. Dáváme si pozor, aby nedošlo ke zranění ostrou čepelí.

6) Obrázek znázorňuje místo výřezu a různé značky, které sloužily pro výběr vhodného místa. Pokud vyčnívají kolem výřezu „vlásky“, opatrně je odstraníme zapalovačem. Následně okolí místa zevnitř i zvenku obleku očistíme hadříkem namočeným v lihu/alkoholu.

 

 

 

7) Zatímco okolí vyčištěného místa schne, smirkovým papírem zhrubíme stranu ventilu kolem závitu i spodní stranu delrinové podložky, která bude držet ventil z vnější strany. Obě plochy následně vyčistíme a odmastíme lihem/alkoholem. To zajistí lepší povrch pro lepidlo.

8) Na vnitřní část ventilu naneseme voděodolné lepidlo. Pokud se nechceme ušpinit, můžeme použít latexové rukavice. Štěteček práci ulehčí. Vrstva by měla být rovnoměrná a ne příliš silná, jelikož sešroubováním s vnější stranou bude přebytečné lepidlo vytlačeno na oblek. Ventil vložíme do vystřiženého otvoru tak, aby hadice směřovala k rozkroku. Po zaschnutí a sešroubování nebude již možné polohu měnit. Ujistíme se, že materiál obleku zcela přilne k vnitřní části ventilu. Někteří potápěči nepoužívají k těsnění lepidlo, ale silikon nebo kousek duše. Ty se pro všechny případy také lépe odstraňují.

9) Z vnější strany přiložíme delrinovou podložku potřenou stejnou vrstvou lepidla jako vnitřní část. Následně přiložíme matku a dobře, ale opatrně ji utáhneme. Podle typu lepidla bude různě dlouho trvat, než zaschne. Po tu dobu, alespoň však do druhého dne, bychom se měli použití obleku vyhnout.

10) Stačí zašroubovat dutý šroub těsněný o-kroužkem, kterým bude moč po  povolení vytékat. Přebytečné lepidlo odstraníme. Umístění ventilu je za námi. Přesto bude ještě nějaký čas trvat, než si na jeho používání zvykneme. Hadičku je možné vést přes zip podobleku, pokud na něm máme dva jezdce. Jinak do podobleku uděláme malou dírku, kterou zapošijeme, aby se nám oblek nezačal trhat.

Hadičku je možné vést u mužů do spodního prádla z různých stran ‒ seshora, zespodu nebo z boku. Znovu záleží pouze na osobních preferencích, a tedy zejména na pohodlí. Podle potřeb hadičku zkrátíme.

 

 

Provléknutí hadičky uroventilu přes podoblek sucháče.

Odlévání zátěže z olova

11.09.2019

Odlévání zátěže je poměrně jednoduchou záležitostí v případě, že máme k dispozici vhodnou formu. Formy na „kostky“ na opasek si lze zakoupit. Nejsou však levné. U v-zátěží je nutno improvizovat.

 

 

Výroba formy k odlévání v-zátěže

Zde si hrubě popíšeme jednu z možností. Potřebujeme k ní starou potápěčskou láhev vhodného průměru (např. 171 mm). Tu pečlivě rozřízneme na dva stejně dlouhé kusy (23‒28 cm). Skrz ně vyvrtáme dírky tak, abychom jimi mohli prostrčit dvě závitové tyče. Ty budou tlačit láhve k sobě pomocí motýlkových matek na jejich koncích. Než však láhve spojíme, umístíme na závitovou tyč mezi láhve hliníkový kvádr o šíři cca 1 cm, který bude tvořit dno formy, a tedy nejužší část hotové v-zátěže.

Aby držel celek pohromadě, je nutno ho zpevnit i v další horizontální ose. K tomu slouží dvě prkýnka a dvě závitové tyče, které mezi sebou části láhve svírají. Při odlévání zátěže může dojít k tomu, že slitek nepůjde z formy vyndat jinak než jemným povolením závitových tyčí.

 

Potřeby k tavení:

- starý elektrický vařič, stará naběračka a kus kartonu
- starý hrnec, který nemá dno větší než samotná vařící plocha a poklička
- olovo (např. rybářská olůvka sesbíraná pod vodou)
- pracovní místo ve výšce pasu a na čerstvém vzduchu
- silné pracovní rukavice, popř. ochranné brýle nebo obličejový štít
- oděv pokrývající celé tělo
- plynový ruční hořák a zapalovač


 

 

Postup tavení a odlévání

Jelikož jsou výpary z olova jedovaté a nepříjemné, je nutno pracovat na dobře větraném místě. V nejlepším případě venku. Olovo (obr. 1) vložíme do hrnce, který položíme na vařič (obr. 2). Vařič zapneme na maximum. Tavení kovu může trvat dlouho. Desítky minut i hodiny. Záleží na výkonu vařiče, formě olova i okolní teplotě. Přikrytí hrnce pokličkou proces urychlí. Ještě více ho urychlí použití plynového hořáku (vidět na obr. 5 a 7).

Po roztavení kovu se na jeho povrchu objeví nečistoty. Ty kusem kartonu shrneme ke straně (obr. 3) a naběračkou odstraníme z hrnce (obr. 4). To, co vypadá na fotografiích jako zrcadlo, je roztavený kov.

Než začneme odlévat, je vhodné nahřát formu, aby nedošlo k rychlému chlazení kovu (obr. 5). V nejhorším případě by mohl kov začít „prskat“ a potřísnit tělo taviče. Autor si při činnosti již pár jizev odnesl, proto doporučuje pracovat pečlivě, pomalu a ve vhodném oděvu.

Jakmile je požadované množství kovu tekuté (což nemusí být veškerý obsah hrnce) a forma je zahřátá, lze přejít k lití kovu do formy. Nejlépe se pracuje, pokud je forma umístěna na stole a potápěč se k ní nemusí krčit třeba na zem. Okraj hrnce se opře o okraj formy a pomalým pohybem se kov nalije dovnitř (obr. 6). Čím více kovu přijde do formy, tím bude samozřejmě konečná zátěž těžší a vyšší. Velikost v-zátěže lze regulovat také dřívkem, které má vhodný tvar, aby zapadlo do formy, a tím ji zmenšilo. Olovo dřevu nijak neublíží. Teplota jen o desítky stupňů vyšší než teplota tání olova, tedy necelých 330 °C dřevo nevznítí ani nepoškodí. S dřívkem by měla být délka odlité zátěže taková, aby zátěž pasovala mezi horní a dolní skruž pod backplatem (cca 20 cm).

Aby kov získal ideální polohu ve formě, je možné opracovat vrchní část pomalu tuhnoucího slitku plynovým hořákem (obr. 7). Konečná zátěž bude potřebovat desítky minut, dokud nezchladne a nebude ji možné vzít do holých rukou. Chladnutí lze urychlit vyjmutím zátěže z formy obrácením a případným povolením motýlkových matek a vložením do kýble s vodou.

V-zátěž lze následně upravovat vrtáním a řezáním. K vytvoření tail-weightu, který je držen na láhvích nasazením na závitovou tyč spodní skruže, stačí pilkou na dřevo odříznout užší konec v-zátěže a do něho vyvrtat dostatečně velkou dírku.

 

Lití do chladné formy z přílišné výšky není vhodnou metodou.

 

Výsledek dopolední práce se slabým starým vařičem.

 

Pozn. autora: Tímto bych rád poděkoval Romanu Virtovi za zapůjčení formy k odlévání v-zátěže.

 

Jak udělat postroj postupové a dekompresní láhve

27.08.2019

Potřebujeme:

- 170‒180 cm 3 nebo 4 mm silné pevné voděodolné šňůry, která se neprotahuje (např. kevlarová či polypropylenová)
- hadici o délce 25‒27 cm pro S040 a 30‒32 cm pro S080 s dvojnásobným  vnitřním průměrem než šňůra (běžná palivová hadice má průměr 8 mm, středotlaká potápěčská hadice 6 mm)
- 2 psí karabiny vhodné velikosti a vhodných vlastností
- nerez šroubovací stahovací páska vhodné délky podle průměru láhve
- podklad či obal stahovací pásky, pokud není láhev nalakovaná
- kousek hadice o délce asi 4 cm na překrytí šroubu stahovací pásky; jako podklad stahovací pásky a obal mechanismu lze použít i smršťovací bužírku
- 2 ks duše na držení hadice automatiky vel. R13 pro S40 a R15 pro S80
- nůžky, zapalovač a jeskynní šňůru o délce kolem 1 metru


POSTUP

 

 

Protažení šňůry postroje hadicí

1) Jeskynní šňůru přeložíme na půl a protlačíme hadicí tak, aby na druhé straně vzniklo malé oko.

2) Silnější šňůru, která bude tvořit postroj, protáhneme okem jeskynní šňůry tak, aby se jí dotýkala v polovině své délky, tj. zůstaly oba její konce stejně dlouhé.

3) Jeskynní šňůru omotáme kolem dlaně jedné ruky, aby nám při tahu nevyklouzla. Druhou rukou uchopíme část hadice v místech, kde bude silnější šňůra vtažena dovnitř hadice. Tahem jeskynní šňůru vytáhneme na druhém konci hadici. Dále nebude zapotřebí, a tak ji vyvlékneme.

 

Připevnění horní karabiny postroje

4) Zavěšením na hrdlo láhve zjistíme místo, kde chceme, aby hadice začínala. Může to být přímo na úrovni, kde začíná být láhev nejširší,  nebo o několik cm výše. Šňůra je použita proto, aby v případě nouze bylo možné láhev od těla odříznout. Připevnění „kov na kov“ by nás mohlo stát život.

5) Hadici posuneme o dalších přibližně 5 cm níže, aby byl dostatek šňůry pro jednoduchý vůdcovský uzel, kterým přichytíme horní karabinu postroje.

6) Opakovaným přiložením na hrdlo láhve ověříme výsledek práce.

7) Na druhém konci hadice uděláme vůdcovský uzel (stejný jako ten, který drží vrchní karabinu). Hadice by teď měla být pevně sevřena na obou stranách.

 

 

Připevnění spodní karabiny postroje

8) Od spodního uzlíku vedou dvě části šňůry. Asi na šířku mužské pěsti od něho bude do jedné z nich zavěšena spodní karabina postroje. Někteří potápěči dávají přednost zavěšení pomocí liščí smyčky, které umožňuje kdykoli karabinu odejmout. To však nebude nikdy zapotřebí. Pevné přichycení zajišťuje, že karabinu neztratíme ani na suchu. Asi na šířku prstu od uzlíku držícího hadici uděláme kolem obou šňůr jednoduchý uzel.

9) Jednoduchý uzel uděláme kolem obou šňůr i druhou částí šňůry. Oba uzly tvoří nyní tzv. dvojitý rybářský uzel.

10) a 11) Uzly pevně dotáhneme a přebytečné konce zastřihneme.

12) Po zastřihnutí zbývající konečky šňůry zapalovačem zapálíme a zahladíme tak, aby se šňůra nemohla dostat z uzlu ven. Postroj je hotov.

 

 

Přichycení postroje na láhev

13) Vrchní oko postroje zavěsíme na hrdlo láhve. Ve spodní části bude pevně natažený postroj držet na místě stahovací nerez páska. Patří do prostoru, který jsme nechali mezi uzlem pod hadicí a dvojitým rybářským uzlem. Aby bylo natažení opravdu pevné, je vhodné, aby nám někdo pomohl, nebo na spodní karabinu připneme třeba šňůru/leash, který si sešlápneme. Rozteč karabin by měla odpovídat zhruba vzdálenosti levého prsního a pásového d-kroužku. Láhev na suchu nikdy nepřenášíme za hadici. Ta má sloužit pouze jako příležitostná podvodní rukojeť. Někteří potápěči dávají přednost zavěšení postroje za ventil místo hrdla. To zabraňuje šňůře, aby zcela přilehla k láhvi, a vytváří prostor k zachycení. Stahovací nerez páska nesmí být v přímém kontaktu s nenalakovanou hliníkovou láhví, aby nedošlo k rezivění způsobenému reakcí dvou odlišných kovů. Lze ji umístit do nylonového obalu či smršťovací trubičkové bužírky nebo něčím podložit. Abychom ostatní výstroj nepoškodili o mechanismus nerez pásky, vložíme ho do kousku asi 4cm hadice nebo znovu použijeme smršťovací pásku. Ve všech případech musí hlavička šroubu zůstat přístupná.

14) Na závěr doplníme dva kusy duše na držení hadice stejdž automatiky. Dalším úkolem hadice na postroji je zamezení vrchní duši, aby zcela přilnula k láhvi, a tak vytvořit prostor, který zjednodušuje její nadzvednutí prsty v rukavicích i bez nich. Druhou duši lze umístit až pod stahovací nerez pásku. Mnozí potápěči chodí do vody s hadicí automatiky umístěnou pod oběma dušemi, ale po použití ji přichytí zpět pouze pod vrchní.

 

Složení zvedacího vaku do kapsy backplatu

12.08.2019

 

Z fotografií je patrné, jak je možné vak pro uložení do kapsy složit. Jedná se o jednu z možných variant. Nejprve se obě okrajové třetiny přeloží přes středovou. Celek se obrátí, aby byl přetlakový ventil v kapse, co nejblíže backplatu, a zároveň neležel přímo na kovu. Vak přeložíme do obráceného písmene „N“. Složený vak vložíme celý pečlivě do kapsy tak, aby ventil byl ve středové drážce desky a nemohl tlačit do zad. Popruh vaku vtlačíme do kapsy a necháme jen takovou délku, aby bylo možné ho karabinou připnout k zadnímu d-kroužku mezinožního popruhu. Pro vyjmutí a použití pod vodou stačí odepnout karabinu, zatáhnout za ni a vak z kapsy pohodlně vytáhnout.

Pokud není zakoupený vak vybaven psí karabinou, lze použít double-ender. Jistější je však popruh odpárat/přestřihnout a nasadit na něj normální karabinu. Tu zapošít do středu a popruh znovu pečlivě spojit.

 

Nastavení backplatu s postrojem na tělo

31.07.2019

Nastavení zádové desky na tělo potápěče

Popis nastavení backplatu s postrojem na tělo

Vrchní obrázek ukazuje výšku umístění ramenních d-kroužků.

Popruhy by neměly být zcela utaženy. Orientačně by se mezi popruh a tělo měly vejít dva prsty.

Potápěč by měl být schopen se dotknout vrchní části backplatu.

Orientační nastavení zadního d-kroužku mezinožního postroje je na šířku dlaně od backplatu. Až pod hladinou zjistíme, jakým směrem d-kroužek posunout. Měl by být co nejblíže k backplatu, ale láhev/láhve nesmějí omezovat jeho dostupnost.

Mezinožní popruh je spíše přiložen než dotažen, avšak v žádném případě nevlaje.

Pásový d-kroužek je od backplatu vzdálen přibližně na šířku dlaně. Pro většinu potápěčů to znamená umístění na středu boku. Někteří potápěči dávají přednost umístění o něco blíže k backplatu.

Nastavení pravděpodobně nebude konečné. Po prvních ponorech bude patrné, zda bude nutno provést mírná přenastavení. Jako např. povolení nebo dotažení ramenních popruhů a s tím související posunutí d-kroužků nebo zkrácení pásového popruhu a délky mezinožního popruhu.

Vhodné výškové umístění d-kroužků a backplatu umožňuje potápěči relativně pohodlné oblékání a svlékání, vhodná výška ramenního d-kroužku umožňuje víceméně intuitivní zavěšování věcí otočením zápěstí ve výšce ramene a to, že je potápěč schopen se backplatu dotknout, znamená, že si bude schopen zavírat a otevírat ventily láhví na zádech. Jedná se o základní polohu backplatu. Zkušenější potápěč, který chce mít láhve níže kvůli vhodnějšímu rozmístění zátěže, nemusí být schopen se backplatu dotknout. Vždy však bude schopen bez problémů ovládat točítka láhví.

Potápěč, který používá jak suchý, tak mokrý oblek, by měl počítat s tím, že při nastavování na mokrý oblek bude pro použití se suchým nutno popruhy zvětšit a musí být zvětšovat z čeho. Neměl by tedy odstřihnout přespříliš z pásového popruhu nebo bude muset kupovat nový. Pokud máme backplate s postrojem nastavený na tělo, označíme místa, kam patří d-kroužky a brzdy, tak abychom nastavování nemuseli dělat příště od počátku.

 

Vázání uzlu k připevnění psích karabin

18.07.2019

Potápěči se často domnívají, že navazování psích karabin na výstroj (např. na hadice, goodmanovu ručku hlavního světla, záložní svítilnu) vyžaduje složitou speciální techniku. Při tom z očí ztrácejí podstatu, tj. spolehlivé spojení karabiny s výstrojí. Způsobů navazování existuje více. Upřednostňovány jsou ty estetičtější. Níže je ukázka jednoho z nich.


Pokud se u dlouhé hadice rozhodneme karabinu umístit na hadici, a ne do mezery přípojky na konci hadice, musíme ji dobře utáhnout, aby po hadici neklouzala. Obecně platí, že tenčí šňůra se hůře rozváže. Konečný uzlík je možné zakápnout sekundovým lepidlem či zapálit a roztavenou hmotu zapalovačem/prsty zformovat tak, aby neměl uzel tendenci se rozvazovat. Ale pozor! Hořlavé lepidlo a oheň není dobrou kombinací.

 

Potřebujeme:

- karabinu vhodné velikosti
- součást výstroje, na kterou budeme karabinu navazovat
- 50‒60 cm jeskynní šňůry
- nůžky a zapalovač
- trpělivost, jelikož i vázání s návodem vyžaduje praxi

 

Postup vázání je bez slovního popisu. Postupujte podle foto návodu.Vázání psí karabiny k hadici

autor: Jan Špalek