Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Na Azory za vorvani

se v létě 2006 vypravili Jana a Jiří Řezníčkovi

autor: Řezníčková Jana, Jiří Řezníček  (publikováno: 06.08.2006)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

Po roce se vracíme pozorovat velryby, delfíny, měsíčníky a další život uprostřed Atlantiku.

Naše výlety za vorvani, velrybami rodu Physeteridae, směřují na Azorský ostrov Pico, kde několik operátorů vysílá lodě s turisty na velmi oblíbený "whale watching". Na Picu není možné přistát dopravním letadlem, nejbližší letiště je na větším ostrově Faial. Před přistáním v Hortě se téměř každý potěší pohledem na nejvyšší horu Portugalska, jež se vypíná právě na ostrově Pico až do výšky 2351 m. Pico Mountain má tvar ženského prsu s bradavkou pravidelně vyčnívající mezi bílými mraky. Z Horty se na Pico dostanete pravidelnou linkou lodí do malebného městečka Madalena. Dál už záleží jen na tom, kde se nachází váš operátor a ubytování.

Vorvaň - Sperm Whale (Physeter macrocephalus)
Vorvaň - Sperm Whale (Physeter macrocephalus)

Plavání s velrybami je dost náročné. Jsou to velmi mrštní živočichové, mají výhodu vlastního prostředí. Vorvani nejsou vůbec kontrastní, pro dobrou fotku nebo film je nutné se zanořit alespoň pár metrů pod hladinu, což je možné jen na nádech. Vzduchové bubliny vzniklé při potápění s výstrojí by nám totiž vorvaně i další zde se vyskytující velryby pěkně vyplašily. Z těchto důvodů ani nejsou přístroje povolené.

Je vhodné mít na své straně dobrou kondičku a notnou dávku štěstí. Hodí se i tabletky na "mořskou nemoc". Většina operátorů vysílá své lodě na moře nejméně na tři hodiny, a to se podmínky na moři mohou několikrát změnit. My většinou vyjíždíme na šestihodinové "výlety", a někdy jsou opravdu drsné!

Vzpomínám si na loňský rok, kdy jsme pro špatné povětrnostní podmínky čtyři dny za sebou nevyjeli na moře. Počasí na ostrově nebylo tak špatné, jen občas trochu sprchlo, ale na moři byly velké vlny a nebylo možné vyjet z přístavu. Po čtyřech dnech jsme se pokusili překonat reef z vedlejšího, vhodněji situovaného přístavu. Zadařilo se a my jsme krájeli svým gumákem asi dvoumetrové vlny.

Po chvíli se však před námi zjevila doslova vodní stěna. "Jak tohle přežijeme?" napadlo mě v tu chvíli. Všechno bylo hrozně rychlé. Po nejméně pětimetrové vlně jsme téměř kolmo vypluli až na vrchol. Horší však byl sestup - v podstatě pád s opravdu tvrdým přistáním! Náš skipper ale všechno ukočíroval s dovedností sobě vlastní. Další vlny byly už zase "normální". Občas se prý taková ojedinělá mohutná vlna objeví... Když jsem si celou situaci později přehrávala v hlavě, došlo mi, jak hrozivá a zároveň fascinující musí být tsunami.

Všechny druhy velryb a kytovců, kteří sem připlouvají z různých končin světa, jsou sledované nejen z vědeckých důvodů. Všichni dobří operátoři spolupracují s pozorovateli, kteří pracují v tak zvané "vigia" (čti vižia). Jsou to bílé věže, takticky rozmístěné na ostrovech Pico a Faial tak, aby pozorovatelé svým úhlem pohledu pokryli celou oblast výskytu velryb.

Kulohlavec černý - Long-finned Pilot Whale (Globicephala melas)
Kulohlavec černý - Long-finned Pilot Whale (Globicephala melas)

Pozorovatelé jsou zde zaměstnáni na plný úvazek. Je to tradiční zaměstnání od dob masového rybolovu velryb. Tito šikovní a trpěliví lidé používají dalekohled a na dálku několika desítek kilometrů jsou schopni podle zakřivení a umístění hřbetní ploutve, charakteru výdechového gejzíru či výdechového intervalu přesně určit druh velryby či delfína. Tuto informaci pak pravidelně hlásí vysílačkou všem operátorům, a ti potom své lodě nasměrují podle toho, kde se zrovna vyskytují. Viditelnost a tedy schopnost určit výskyt kytovce však závisí na mnoha faktorech, jako je počasí, četnost a velikost vln a směr větru.

Portugalská galéra - Měchýřovka portugalská - Portuguese man of war (Physalia physalis), foto NOAA

Když se vydaří perfektní podmínky pro plavání s kytovci, stále ještě není vyhráno. Například na hladině se vyskytují krásné, ale nebezpečné portugalské galéry, měchýřovky portugalské (Physalia physalis). Plují tak, že pod vodu mají spuštěná nenápadná chapadla o délce do pěti centimetrů. V případě potřeby může tato růžovofialová kráska své pedikuly natáhnout až do délky několika metrů a pořádně žahne.

Mohu potvrdit, že jejich žahnutí opravdu pěkně bolí. My jsme měli totiž to "štěstí" pocítit "pohlazení" od galéry hned první den. Stalo se tak poté, co náš slovenský kamarád filmař Paľo Svitánek pravděpodobně těsně u hladiny podráždil tuto potvůrku svou kamerou. Když jsem pocítila prudkou palčivou bolest na své ruce, hned jsem věděla o co jde, protože už v loňském roce jsem měla tu čest...

Jako zázrakem jsem si podvědomě odstranila ze zápěstí zbytek fialového chapadla, aniž bych se popálila i na druhé ruce, a spěchala jsem k lodi. Když jsem se podívala jejím směrem, viděla jsem jak si náš skipper nasazuje gumové rukavice a připravuje si první pomoc k ošetření kůže. Pomyslela jsem si: "To je teda servis…" a těsně u lodi jsem natáhla ruku s očekáváním, že mi Joao ruku namaže a já budu pokračovat v pozorování delfínů. Čekala jsem však marně. Vylezla jsem tedy trochu naštvaná do lodi a málem jsem zkameněla.

Kulohlavec černý - Long-finned Pilot Whale (Globicephala melas)

V lodi už seděl Paľo a na ohromně oteklých rtech měl několik fialových pedikul! Popadla jsem papírový kapesník a snažila se co nejrychleji jejich zbytky odstranit, Joao mezitím mazal Paľovi popálená místa. Skromně jsem požádala o dávku i pro sebe a ani jsem si nechtěla představit, co Paľo cítí. Později přiznal, že měl zároveň pocit, že mu hlava každou chvíli praskne, a současně pocit, že hlavu nemá. Tento stav trval asi týden, rty měl oteklé o týden déle.

Při výletech na moře jsme měli možnost se setkat nejen s vorvani, ale i s několika dalšími velrybami, jako je sejval, kulohlavec či dokonce modrá velryba - plejtvák obrovský. Je tu i spousta druhů delfínů, kteří jsou velmi milí a dost zvědaví. Bez dobré kondice a dávky štěstí (což znamená, že si chtějí hrát), se s nimi člověk ale až tak nepotěší, protože jsou velmi rychlí. Pokud se nezklidníte a nemáte dostatečně natrénovánu výdrž bez vzduchu, tak o vás delfín velmi brzy ztratí zájem.

Pominu-li kytovce, nedá mi nezmínit naše společné chvíle s Mola mola, tedy měsíčníkem svítivým, jehož jsem tady vloni viděla poprvé. Tato ryba je naopak vděčným objektem pro fotografy. Její zajímavé kulaté tělo bez ocasní ploutve jsme mohli obdivovat více než hodinu. Mola mola se živí kromě jiného i portugalskou galérou, a v tu dobu jich tu bylo požehnaně, takže o nás téměř nejevila zájem. Díky tomu také nikam nespěchala a setrvávala jen nějakých pět metrů pod hladinou. Zanořovali jsme se k ní o sto šest, až jsme byli téměř vyčerpaní, a ve stejnou dobu, kdy jsme se rozhodli skončit, vydala se i ona na další štaci.

Měsíčník svítivý - Ocean Sunfish (Mola mola)
Měsíčník svítivý - Ocean Sunfish (Mola mola)

Ke každému druhu i jednotlivci musí člověk přistupovat pod vodou trochu jinak, někteří živočichové jsou plašší, jiní rychlejší, někdy jsou osamoceni, jindy doprovází mláďata. Nám přirostly k srdci asi nejvíce vorvani, snad proto, že jsme se s nimi setkali nejčastěji a měli jsme s nimi nejtěsnější kontakt.

Například před rokem jsme jedno odpoledne s klukama potichu vklouzli do vody, když se k nám blížila menší skupinka vorvaňů. Ve chvíli, kdy jsme se k nim zanořili, zjistili jsme, že mají s sebou dvě mláďata. Dospělí se celkem rychle vzdálili, ale mláďata byla dost zvědavá a zdržela se s námi trochu déle. Miluji oční kontakt se zvířaty, a proto jsem byla šťastná, když jsme na sebe s velrybkami mrkly, než se rozhodly následovat své matky. Už už jsme se chtěli vrátit na náš gumák, když na nás kapitán mával, ať ve vodě zůstaneme, že se blíží další skupina.

S velkým vzrušením jsme sledovali, jak se k nám blíží asi tři ohromné "mašiny". Jirka se zanořil za tou levou, německý kolega najednou zmizel a já jsem zůstala sama asi pět metrů před, a zároveň mezi dvěma kolosy, které se téměř zastavily. Řekla jsem si: "Teď nebo nikdy!" a zanořila jsem se k nim. Tak úžasný pocit snad ani nelze popsat, ještě teď mám na sobě husí kůži, když si tu situaci připomínám. Ocitla jsem se mezi dvěma ohromnými hlavami vorvaňů a obou bych se mohla dotknout zároveň. Dívala jsem se jedné z nich do malého laskavého očka a vedla s ní myšlenkový dialog. V tu chvíli jsem neměla rodinu, práci, téměř jsem zapomněla fotit. Nakonec jsem pocítila nutkavou potřebu vzduchu a musela se vrátit zpět.

Letos se nám podařil podobný kousek. Poté, co nám počasí příliš nepřálo a my jsem nevyjeli na moře celkem šest dní, jsme už příliš nedoufali v nějaké dobré fotky. Když jsme tedy poslední den vypluli na moře, byli jsme odhodlaní zůstat co nejdéle, a já jsem v duchu prosila Neptuna, aby nám trochu pomohl.

Zpočátku do vody chodil jenom Jirka, on už je taková potápka a má nejlepší techniku při kontaktu s velrybami. Já jsem věděla, že nemám šanci, protože už z lodi bylo vidět, že tentokrát na nás nemají náladu. Jirkovi se sice docela dařilo, ale na focení nebylo příliš dobré světlo. Už jsem si myslela, že se snad do vody ani nedostanu, když zpoza mraků vykouklo sluníčko. V tu chvíli jsme dostali i informaci o výskytu dalších vorvaních jedinců.

Zanedlouho jsme byli na místě a velryba jako by na nás čekala. S Jirkou jsme jí vyrazili naproti a málem se s ní srazili. Přestože díky sonaru mají vorvani přehled o všech objektech ve směru jejich pohybu, zdálo se, jako by si teprve před námi uvědomila, že jsme tam. Vypadalo to, jako by si nás chtěla prohlédnout, protože úplně zastavila, otočila se kolem své osy břichem vzhůru a stočila hlavu tak, aby na nás viděla. Bylo vidět, že nás svým okem pozorně a se zájmem sleduje.

Byli jsme tak blízko, že jsem mohla pozorovat všechny vrásky, rýhy a poranění na její kůži i kolem malého očka. Čas si vůbec neuvědomuji, protože se všechno odehrávalo těsně pod hladinou, takže vzduch jsme díky šnorchlu měli zajištěn. Když se na nás vorvaň dost vynadíval, stočil se zpět hřbetem k hladině a pomalinku odplouval. Náš entuziasmus neznal mezí. Byla jsem spokojená a víc mi už ke štěstí nechybělo.

Jenže to jsem netušila, že podobné setkání nás čeká ještě dvakrát. Poté jsme se už docela vysílení rozhodli ukončit letošní expedici.

Delfíni
Delfíni
autor: Řezníčková Jana, Jiří Řezníček
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek