Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Potápění může učit každý

jen to občas bolí

autor: nezveřejněný autor  (publikováno: 09.01.2009)
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek

Narazit na podvodníka může stát nejen ploutev a pár odřenin

Po několika lenošivých dovolených na pláži v Turecku a Tunisku jsme se rozhodli pro Egypt. Před odjezdem jsem koupil i šnorchl a "brejle" do vody. Přímo u hotelu bylo nějaké kamení a pár korálů. Vůbec mi nevadilo, že jsou už z 90 % mrtvé (to jsem ostatně zjistil až později), ale bylo tam tooolik rybek (celkem asi 20)! A pár korálů bylo i barevných ... Cestovka nabízela vedle výletů k pyramidám také "intro potápění" - zkusil jsem to. Z Hurghady jsme jeli kamsi lodí ke korálovému ostrůvku (prostě jen korály nad vodou), kde už parkovalo kolem dokola asi 20 lodí a další stále přijížděly. Cestou jsme měli vyplnit tradiční zdravotněpotápěčský dotazník v angličtině, leč jedna paní (shodou okolností jedna z těch, co se na poslední chvíli zalekli a nepotápěli se vůbec) zaprotestovala, že tomu nerozumí a nic v cizí řeči podepisovat nebude a tak se stalo, že z české lodi nepodepsal nikdo. Krátké školení jsme samozřejmě vyslechli. Oblékl jsem se do výstroje, skočil do vody, chytil za ruku potápěče a - byl jsem ohromen. Stovky pestrobarevných ryb, malé, velké, tisícihlavá hejna, barevné korály. Opravdu jsem byl nadšený. Mimochodem, sice jsem podle instrukcí vyrovnával tlak v uších, ale ani jsem si nijak nevšiml, že by potápěč (co mě vedl za ruku) nějak manipuloval s mou výstrojí a pravdivě - ani jsem se příliš nezajímal o to, jak je to potápění vlastně vůbec fyzikálně možné.

Další rok byla dovolená jasná - jeli jsme zase do Egypta. Koupil jsem si i ploutve a hotel jsem objednával už s přáním hezkého šnorchlování. Loni jsme jeli k pyramidám, letos byl v plánu Luxor a chtěl jsem určitě zopakovat i výlet s tím potápěním. Delegátka ale řekla, že přímo v hotelu sídlí nějací potápěči a je možné si tam udělat potápěčský kurz v češtině. Trochu jsem se zamyslel - šnorchlování přímo u hotelu bylo sice perfektní, ale to loňské "potápění" mi nedalo spát. A zašel jsem se zeptat. Dozvěděl jsem se, že mají slovenskou instruktorku, vyslechl relativně snesitelnou cenu a - souhlasil - OWD!

Hotelové molo (ilustrační foto)

Od "instruktorky" jsem dostal knihu v češtině, začal jí číst a blbnout s výstrojí v hotelovém bazénu. Potom jsme šli do moře. Byl jsem běžný začátečník - ani hloupý, ani hned všeznající. Klasické problémy s vyvážením, kdy jsem v pětivteřinových intervalech napouštěl a zase hned odpouštěl žaket. Že lze jako pomocný žaket použít i vlastní plíce jsem zjistil až později mimo kurz, stejně tak, že existuje určitá setrvačnost v pohybu nahoru i dolů. A tak jsem samozřejmě jednou klesal ke dnu - hned jsem tedy přifoukl žaket, zároveň ale asi i vydechoval, tak jsem jemně se setrvačností klesal dál. Proto jsem samozřejmě žaket přifouknul ještě jednou, trochu víc. Výsledek byl logický - nezadržitelně jsem stoupal - až na hladinu. Ale nic se nestalo. Zase jsem se zanořil, "instruktorka" na mě u dna počkala. Vyzkoušel jsem pár těch triků - sundání masky, odhození automatiky. Napsal jsem test - kde jsem nevěděl, tam mi "instruktorka" trochu poradila.

Došlo na třetí ponor a ten byl kritický. Ponor byl z hotelového mola a "instruktorka" ještě na bázi řekla, že mi při výstupu podrží ploutve, aby se mi lépe lezlo na molo. Odvětil jsem, že to zvládnu v pohodě s ploutvema. Vzali jsme všechny krámy, přepochodovali pláž a asi 250 metrů dlouhé molo, vedoucí přes korálové plato k volné vodě. Nasadil jsem si ploutve, po schůdkách vlezl do vody a začal plavat. Přímo u schůdků bylo vody tak po pás, ale už tak po metru bylo ošklivé kamení a ostré korály. Nebyl problém vidět tam krvavé zranění někoho, kdo si třeba nevzal boty do vody a pozdě si na vodu lehnul. Nechápu, proč to molo nebylo o 10 metrů delší, to by končilo v bezpečné čtyřmetrové hloubce. Na šnorchlování se synem jsem tam vlezl já, ještě se držel zábradlí, vlezl syn, já ho hlídal, on se položil na vodu a já za ním. Muselo se dávat dost pozor, ale šlo to v pohodě.

Provedli jsme nějaká cvičení a vraceli se. Vynořili jsme se tak 50 metrů od mola. "Instruktorka" krátce okomentuje ponor a říká, že jsou trochu vlny, že se tedy zanoříme a doplaveme ke schůdkám pod vodou. To bylo logické a jak řekla, tak jsme udělali. Ke schůdkám bylo navíc pod vodou nataženo lano, po kterém se dalo ručkovat. Plaval jsem tedy podél lana. Najednou mi něco servalo ploutev z pravé nohy! Prudce se otáčím, není to žralok, ale "instruktorka"! Okamžitě jí říkám "naval mi tu ploutev zpátky!", ona vrtí prstem a signalizuje mi "ne, ne, ty mi dej tu druhou!". A hádejte se pod vodou s "instruktorkou"...

Nepříliš nadšený jsem tedy odevzdal druhou ploutev, ale byl jsem z toho dost rozhozený. V ploutvích (šnorchlařských) jsem si totiž mohl u schůdků stoupnout, aniž bych riskoval poranění nohou, sice se hůře vystupuje po schůdkách, ale když se držíte, tak to není problém. "Instruktorka" problém neřešila - měla ploutve na pásek a botičky, stoupnout si mohla bez obav. Stejně tak jsem se bál, že si při kopání nohama bez ploutví těsně u schůdků mohu odřít nárty. Jo, kdybych věděl, co mě čeká, tak bych se na nějaký odřený nárt vykašlal. Při šnorchlování z mola - a to jsem ještě jistil syna - šlo jen o to, pevně se chytnout zábradlí. Stejně jako když naskakujete do jedoucího vlaku - není důležité šlápnout na schůdek, ale udržet se na něm... Bylo to ale přesně naopak. Na zábradlí jsem se nijak nesoustředil, ale kontroloval jsem si nárty, jestli jimi nekopu do korálu a chtěl jsem bosou nohou šlápnout rovnou na schůdek, abych nemusel šlapat na "ostré dno". Chyběly mi ukradené ploutve. Bosou nohou jsem v tom místě do vody nikdy nelezl a krvácejícího jsem tam viděl i postavou "kulturistu". Už se nepamatuju, jestli mě vlna odervala od zábradlí nebo jestli jsem se ještě držel lana, které k němu vedlo.

Dostal jsem se do divné situace. Najednou jsem byl tak tři metry od schůdků a každou vlnou jsem se jim vzdaloval. "Hloubka" oscilovala od dvaceti centimetrů po metr a půl, plavat nešlo. Na druhou stranu s lahví na zádech a 10 kg na opasku ve vlnách nešlo ani moc chodit. Ke břehu bylo asi 200 metrů po korálovém platu - a velmi rychle jsem zjišťoval, že tvrdé korály převažují a často jsou dost ostré. 3 mm neoprenu ostré korály nevadí, bohužel jsem měl na sobě jen krátký neopren, holá kůže začala být brzy rozdrásaná, jemně ze mě crčela krev. Na palci jsem viděl, že i malá tepna opravdu tepe. Stále jsem si ale připadal spíš trochu jako blbec, protože jsem opravdu nevěděl, jak se dostat na břeh bez dalších zranění.

Najednou mě smetla vlna do díry v korálovém platu a ocitl jsem se tak ve čtyřmetrové hloubce. Zachránily mě dvě věci: masku jsem si nechal na očích a hlavně automatiku v puse - přestože jsem se po korálech už chvíli válel "nad hladinou". V té chvíli jsem totiž už hyperventiloval a dýchal jako běžec po čtyřstovce. V daném okamžiku bych dech nezadržel ani na tři vteřiny a jestli bych tak rychle našel automatiku někde za zády - nevím. Jáma byla místnímu divecentru (nebo hotelu) známá, protože ze dna vedlo nahoru lano. Došlo mi, že končí legrace, kdybych neměl automatiku v puse - čert ví, jak by to se mnou dopadlo. Padesátikilová "instruktorka" byla na molu, bylo to jen na mě. Neprodleně jsem vyšplhal, sundal zátěžák a už mi bylo jedno, jestli někomu na molu budu připadat směšně.

Vlny (ilustrační foto, zdroj NASA)

Z mola mi hodili kolo. "Je to plavec?," tázal se nějaký blbec na molu. Já byl rád, že navalen na kolo se budu méně rozdírat o korály. K divecentru jsem šel okolo slunící se manželky, ta mi vynadala, jako kdybych si to snad udělal úmyslně. Historku s jámou a skoroutopením se jsem si tedy na více než půl roku schoval do rukávu. Synek se na mě díval divně - krev ze mně fakt crčela, čistý jsem měl jen obličej. "Instruktorka" řekla, ať jdeme zadem. "Jo, ať nemáme ostudu," řekl jsem. "Ne, to aby si ostatní nemysleli, že to je nebezpečné!" Nechtěla si odradit klienty...

Musím se také trochu obhájit, že jsem se nechal tak lehce sundat ze schůdků. Předně si myslím, že kdyby mi nebyly z ničeho nic servány pod vodou ploutve, že bych v pohodě vylezl, stejně jako při šnorchlování, kdy jsem sice na sobě neměl výstroj, ale zase ještě jistil dítě. Prostě bych se soustředil na zachycení zábradlí a bezpečný výstup. Takhle jsem byl na poslední chvíli vykolejen serváním ploutví pod vodou bez varování a myslel na případné poškrábání nohou. Mé obavy byly na místě, protože po návratu do ČR jsem si vyhledal recenze na hotel a stížnost na vstup do vody, na molo a na schůdky a na krvavé úrazy byla docela častá. Ostatně také "instruktorka" mi vrátila pouze jednu mojí ploutev z těch, co mi odebrala, abych lépe vylezl, protože druhou jí vlna vzala. Já si musel kupovat nové ploutve. A "plakala", že jí vlna vzala také její oblíbenou masku, kterou měla už tři roky, nemlžila se a vůbec byla super. Kde tu masku měla, že o ní přišla? V ruce nebo na čele? "Instruktorka" zároveň vyjádřila velkou radost, že jsem se neutopil. Vyhlídka na egyptské vězení jí prý nebyla vůbec příjemná.

Historka je to fakt divná - spíš jsem to bral jen jako nepříjemnost, ale když jsem o tom zapadnutí do jámy vyprávěl jednomu přeslušnému známému, tak to komentoval "takže jste vlastně bojoval o život" - nad tou strojenou formulací jsem skoro vyprsknul, ale pak jsem se zamyslel a uznal, že je vlastně pravdivá. Dát automatiku z pusy (už déle jsem bral i venkovní vzduch) a masku na čelo (jako asi "instruktorka", když jí ztratila) - nevím, jak bych to rozchodil - opravdu jsem dýchal jako lokomotiva. Problém byl v tom, že "instruktorka" měla botičky a já ne. Že mi chce vzít ploutve, mi měla připomenout po vynoření - já bych protestoval, ale na něčem bychom se dohodli. A já bych s tím počítal. Resp. po mé obavě ze zranění by mi ploutve jistě nechala. Takhle to bylo překvapení pod vodou a já byl opravdu vykolejen. Ale stát se mi tam něco - jiná formulace pro utopení - tak by to bylo fakt směšné. Utopit se ve čtyřech metrech, 10 metrů od mola, 100 metrů od břehu, s flaškou na zádech - to by asi nikdo nepochopil. Hodnotil bych to jako poruchu myšlení – "instruktorky" (díky své výbavě neviděla můj strach a nečekaně kradla začátečníkovi výstroj pod vodou) i mojí (naprosto špatné zhodnocení rizik).

Zdravotní problémy

Až na tepající palec byla všechna zranění relativně povrchová. Nechal jsem se polít dezinfekcí. Strupy na sluníčku a větru rychle zaschly, jen to při pohybu tahalo, protože strupy samozřejmě vedly i přes lokty, kotníky a kolena. V noci jsem trochu začervenil prostěradlo. Šel jsem si potom zaplavat se synem, ten má samozřejmě s odřeninami čerstvější zkušenosti a tak se mě účastně ve vodě ptal, jestli to nepálí. "Ne," povídám. "Je to dobrý." Samozřejmě třicet vteřin na to slaná voda překonala strupy a celé tělo pálilo jako čert...

Nejvíc mě zajímaly hojící se odřeniny od tvrdých korálů, ale pomstily se mi i ty měkké. Na obou zápěstích jsem si druhý den všiml "hezké" vyrážky. Neměla chuť se příliš zmenšovat a tak mě žena už v ČR dotáhla do lékárny pro něco silnějšího než Fenistil. Lékárnice mě ale poslala na pohotovost. Tam jsem se moc omlouval, že vyrušuju, oni že prý ne a hned mě přeposlali na kožní pohotovost. Službu měla zrovna primářka, dostal jsem injekci, prášky, mast a informaci, že kdyby se vyrážka objevila i na místě, kde zatím není, mám hned přiběhnout. Pomyslel jsem si něco o divné ženské - jak by mi mohla vyrážka vyrašit ještě někde jinde, kde teď vůbec není?

Za dva dny jsem měl vyrážku i na lýtku a jel zase na kožní. Abych to zkrátil - z vyrážky si vzali vzorek a kultivovali ho, mast vyměnili a po půl roce, jako poslední, zmizela i vyrážka z lýtka. Zůstalo jen pár jizviček. Rybičky se mi ve vodě líbí furt, jen jsem dostal velmi brzy lekci, že potápění nemusí být vždy jen sranda. Donutilo mě to něco si o potápění přečíst, což jistě bylo dobře. Rubrika Nehody na těchto stránkách - byť jsou některé historky dost letité - je velmi podnětná.

Otazník na závěr

Asi jste si všimli, že "instruktorku" píšu zásadně v uvozovkách. Když jsem vyplňoval formuláře ke kartičce, tak se mi totiž "instruktorka" začala omlouvat za něco, čeho bych si sám vůbec nevšiml. "A viete čo, tu v kolonke inštruktor, som neni napísaná ja, pretože ja ještě nemám všetky tie papiere." A tak byl mým instruktorem vlastně nějaký Mohamed Ahmed. Nějaká další fakta o principech potápění jsem zjistil až později samostudiem. Když jsem se potápěl příště, tak má historka opravdového instruktora "trochu" rozčílila - už z principu, jemu by se ten problém prý nestal a ještě mi opravil můj způsob používání výstroje. Faktem je, že brát studentovi výstroj pod vodou, bez varování, je trochu uhozené. Navíc ona měla botičky a můj strach jí nehrozil.

Poučení pro čtenáře? Není instruktor jako "instruktor" - ale koho by to napadlo? Pokud si budete jakoukoli kvalifikaci dělat vy nebo vaši přátelé, zamyslete se nad tím, u koho si jí děláte. Dělat si papíry v teple u rybiček je perfektní. Český instruktor z české potápěčské školy v ČR má ale také co do sebe. Na druhou stranu, kdybych se poprvé ponořil někde v lomu ve střední Evropě, asi by mě další potápění nijak nelákalo - protože by mě to nebavilo. Mohl bych dopadnout jako jeden můj známý, který dělal kurz v ČR - teorie a bazén - "jo, je to děsně zajímavý", lom - "jo, ty papíry jsem dostal a zkoušky udělal". Ale nadšený byl tak, že ho to k moři nedotáhlo a od zkoušek se už nepotápěl. Já se naopak potápím dál - přes divoký průběh kurzu. Obojí má své pro i proti.

Autor se z tajemného důvodu nepodepíše (co kdyby mi někdo rozporoval průkazku - vlastně to píšu v první osobě o jednom známém), ale vzkazy přijímá přes redakci. Historka je možná docela dlouhá, ale zaznamenal jsem ji tu i sám pro sebe. Přeju všem hezké ponory!

autor: nezveřejněný autor
redakčně zpracoval: Tomáš Sládek