Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Smrt Miroslava Kukliše

Podrobnější příběh z 16.10.2002

autor: Tomáš Sládek  (publikováno: 16.10.2002)
Portrét
Miroslav Kukliš
zemřel 10.9.2002

Události minulých dní vyvolaly u veřejnosti mnoho otázek a dohadů. Proto jsem se rozhodl sepsat, jak jsem událost viděl a vnímal ze svého pohledu. Nehledejte úplný a objektivní popis událostí, to budou muset udělat jiní. Řadu věcí také stále uvést nelze, vyšetřování neskončilo.

Když ráno vyjíždí osmičlenná posádka plachetnice Domino z města Hvar směrem na ostrov Vodňak, tak nic nevěstí blížící se tragédii. Naopak, všichni jsou v dobré náladě. Potápíme se na krásné, ale hluboké stěně.

V posádce jsou:

Odpoledne se plavíme na Šoltu, kde hodláme někde přespat. Hukot kompresorů končí naplněním poslední prázdné láhve, potom ustává i vrnění lodního motoru a my konečně plujeme na plachty. Dorazíme do zátoky Poganica, pečlivě uvazujeme loď a diskutujeme, co dál. Na odpolední ponor je už trochu pozdě, hladina zátoky leží ve stínu skal. A navíc tohle není žádná ze známých lokalit. Martinovi ale někdo říkal, že tu kdysi zahlédl nějaký otvor. Mirek si bere ploutve a masku a jde prozkoumat terén. Potom připravuje tuňáka na grilování.

U večeře diskutujeme o díře ve dně, kterou Mirek skutečně objevil. Docházíme k závěru, že to asi bude jen pár metrů a potom písek - jinak by to určitě byla známá lokalita. Docela mám chuť na noční ponor, ale Mirek prohlašuje, že jinak je na dně jen písek a tráva a že nejde. Dan také že ne. O Martinovi nemluvě, tomu se začínají klížit oči ještě před západem slunce.

Za chvíli bude devět hodin. Rozdělujeme se na dvě dvojice, se Zdeňkem půjde Petr, se mnou Richard. Zdeněk s Petrem se pomalu oblékají v malém prostoru kokpitu plachetnice. Hned jak vklouznou do vody, oblékáme si výstroj také a u lodi se zanořujeme.

Mirek mezi tím plave jen s ploutvemi, maskou a Martinovou baterkou po hladině a sleduje, jak vchod do jeskyně vypadá. Silnou baterku pak podává Zdeňkovi, když Zdeněk zahájí svůj sestup do jeskyně. Podle v hloubce mizejícího světla musel i z hladiny vidět, že nejde o díru zasypanou pískem a předpokládám, že někdy v tomto okamžiku změnil své rozhodnutí nejít na ponor. Určitě chtěl také vidět jeskyni. Vrací se na loď.

Plaveme několik desítek metrů, které dělí záď Domina od otvoru ve dně. Vchod není velký, má tvar elipsy sotva 2x3 m. Tam, v hloubce asi 10 m, čeká Petr a svítí dolů. Nakouknu a vidím v dálce světlo. Bezpochyby je to Zdeněk. Signalizují Richardovi, aby zůstal venku u vchodu s Petrem a spouštím se dolů. Šachta vede téměř svisle, nikde se moc nerozšiřuje, ani nezužuje, povrch má velmi členitý. Kolem 25 m hloubky potkávám Zdeňka, který jde nahoru. O dalších několik metrů dál šachta končí v hloubce asi 35 m. Chytám se nějakého výběžku a zírám před sebe. Doleva a mírně dolů jde vysoká chodba, doprava nízká. Tak tady teď nemám co pohledávat, tohle je opravdu jeskyně a ne žádná kaverna. Upaluji nahoru, ven.

U vchodu čekají všichni tři kamarádi. Jen jsme si ukázali, že se jdeme domluvit na hladinu. Zdeněk říká, že asi tři metry zaplaval do jedné chodby a těch několik sekund, co hledal správnou cestu ven, mu docela stačilo. Po téhle zkušenosti prý už bez vodící šňůry také nikam nepoleze. V ten okamžik si říkám, že snad skončily Zdeňkovy a Mirkovy narážky na moje opatrné chování, kterými se bavili na můj účet. Domlouváme se na tom, že někdy v budoucnu, s pořádným vybavením a s jinou partou se sem vrátíme. Na hladině hrozně vadíme posádce další plachetnice, která stojí pár metů od vchodu. Svítí nám do očí a něco povídají, asi německy. Anglicky jim vysvětluji, že nás nezajímá jejich loď, ale jeskyně pod ní. Diskusi ukončujeme zanořením.

Další průběh nočního ponoru se nijak zvlášť nelišil od předchozích podobných ponorů v Chorvatsku. V malé hloubce pozorujeme ryby, chobotnice a kraby. Obě dvojice plavou kousek od sebe a každou chvíli se potkávají. Asi po hodině ponoru se vynořujeme nedaleko lodi, Zdeněk s Petrem právě odkládají výstroj.

Házím nahoru ploutve, vylézám a sundávám masku, když mi Zdeněk oznamuje, že Mirek není na palubě a asi šel sám do jeskyně. Mám ještě asi polovinu zásoby vzduchu, a tak neváhám. Beru z bedny cívku s asi 30 m tenké šňůry, nasazují masku a ploutve. Rychle se Zdeňkem domlouváme, že když se Mirek objeví, tak dostanu akustický signál podvodní houkačkou. Nikdo si totiž není jist, zda je Mirek opravdu v jeskyni.

Zanořuji se a spěchám ke vstupu do jeskyně. Šňůru vyvazuji kousek od vchodu a spouštím se dolů. Je ještě naděje, že by Mirek mohl vydržet se svoji malou spotřebou a zahlédnout světlo. Svítím do všech stran, nejvíc do největšího tunelu, který mám po levé ruce. Jsem v hloubce skoro 40 m. Za chvíli ale musím nahoru, vzduch v mé láhvi ubývá a mne čeká dekomprese. Kašlu na opatrnost, ale alespoň minimální dekompresní zastávku bych chtěl udělat i v této situaci.

Chvíli po mě se zanořil Dan, aby mne alespoň trochu jistil u vstupu do jeskyně. Když se vynořuji, potkávám ho jak čeká na dně zátoky a svítí do vstupu. Vystupuji do třech metrů, za minutu či dvě udělám i dekompresní zastávku a pak jdu na hladinu. Tam už čeká Petr na gumovém člunu s další lahví pro mne. Lezu nahoru a rychle přehazujeme láhev. Odšroubovat automatiky, povolit popruhy, přehodit láhev, utáhnout popruhy, nasadit automatiky. Proč to vše trvá tak dlouho.

Další plnou láhev, ovšem bez automatiky, mi podává Zdeněk uvázanou na šňůře. Na ventilu je navlečená rozsvícená baterka.

Klesám zase dolů, ke vstupnímu otvoru. Spouštím láhev s baterkou až na dno, potom ji asi o metr vytahuji a upevňuji šňůru omotáním na skalní výběžek. Opět klesám, až kam mi šňůra z mé cívky dovolí. Za chvíli je mi už hrozná zima, močový měchýř mám napnutý k prasknutí. Poprvé ve své potápěčské kariéře si "zatápím" do obleku. Na dně šachty trávím skoro půl hodiny, další půlhodina mne čeká při výstupu, na dekompresi. Odplavat od šňůry jsem se neodvážil, viditelnost byla velmi malá. Několik minut ještě svítím do vchodu a u toho pečlivě motám zbytky šňůry, na které visí láhev. Počítačem předepsaná dekomprese ale v 10 m vůbec neubývá. Vystupuji do třech metrů. V očích mám slzy. Slzy vzteku a lítosti.

Tupě zírám na kámen před sebou, když si uvědomím, že slyším signál Zdeňkovy podvodní sirénky. Mirek se našel mimo jeskyni! Ožívám a signalizují světlem na Dana, který se stále od vchodu pokouší slabou baterkou překonat jeskynní tmu. Dan opravdu připlouvá a doprovází mne po zbytek dekomprese. Pozoruji velkého "mořského šneka" - zeje - a těším se na hladinu, na setkání se všemi kamarády.

Bohužel to byl omyl. Zdeněk dal Danovi sirénu, aby s ní signalizoval u vchodu. Mirek pořád na lodi není. Ještě však zbývá šance, že Mirek zabloudil někde na hladině, možná se zranil a teď čeká na břehu. Zdeněk, Petr a Martin jedou na člunu prohledávat okolí. Bohužel vše marné. Nemáme jeskyňářské vybavení, jsem vyčerpaný. Pod vodou už není šance.

Potřebujeme pomoc zvenčí, jenže volat se nedaří, v lodi není signál. Na volání námořní vysílačky také není odpověď. Až po chvíli mne napadá zkusit příď lodi, tedy její část nejméně stíněnou skalami. Zde mobil ukazuje středně silný signál a opravdu se dá volat.

Telefonujeme zuřivě na všechny strany. Volám já, volá Martin, Dan hledá čísla ve knížce o potápění a v plavební příručce. Poslední šanci spatřujeme ve vzduchové kapse, kde by mohl Mirek být. Pokoušíme se najít nějaké místní speleopotápěče, kteří by mohli mít plánek jeskyně. Pokoušíme se najít obdobu naší speleozáchranky. Vše marně.

Voláme i policii. "Přijeďte do přístavu Maslinica, sepíšeme to," taková je jejich první reakce. Tak to opravdu nepotřebujeme. Voláme další tísňová čísla.

Hlavu a patu má až rozhovor se službou na čísle 9155, snad také některou ze složek policie, ale ve Splitu. Už o nás vědí. Záchranná akce může prý být zahájena až ráno, což zdůvodňuje policista na druhém konci drátu potřebou speciálního vybavení a speciálně vycvičených lidí. Nemáme opouštět místo, zavolá přesně v 6.47 h. Je asi půl třetí ráno. Další telefonování vzdáváme. Pokusíme se usnout, zítra bude určitě těžký den.

Ležím s otevřenýma očima, když asi ve tři volá policie Split. Záchranáři vyrazí v sedm ze Splitu, u nás můžou být za půl hodiny.

Daří se mi asi na dvě hodinky usnout. Pořád musím myslet na Mirka. Představy smrti udušením střídají představy čekání na záchranu na hladině, v dokonalé jeskynní tmě. Trochu mě utěšují snad jen nedávné podobné příběhy z Maďarska a Floridy, které měly dobrý konec.

Těsně před osmou hodinou opravdu dorazí loď splitského kapitanátu, na její palubě dva potápěči od chorvatské speciální policie. Jejich vybavení je horší, než naše. Obyčejný žaket a v něm jedna láhev, jedna automatika, jedna nevhodná svítilna do ruky. Místo vodící šňůry jen kus asi 10 mm silného krouceného lana, natočený na papírové distribuční cívce. Chtěli půjčit svítilny, Richard a Martin měli podobné, jako používali - snad jejich ovládání zvládnou. Dál jsme jim nabídli cívku s asi dvaceti metry černo-červené čtyřmilimetrové šňůry. Ale hlavně jsme se jim pokoušeli ponor rozmluvit. Odpovědí bylo sebevědomé prohlášení, že jsou specialisti a profesionálové.

Asi v 8.30 zahájili policejní potápěči ponor. Svoje lano si vůbec nebrali, pouze naši šňůru. Zdeněk, Petr a Richard jim ještě pomáhají odvézt gumákem záložní láhev s automatikou pro dekompresi a jdou na břeh hledat známky života. Ťukají do skály a poslouchají, zda neuslyší odpověď. Zaslechnou ale jen ptačí křik.

Okolo deváté hodiny byly na hladině v místech, kde je vstup, vidět bubliny. Předpokládal jsem, že dělají dekompresi. Když už to trvalo snad dvacet minut, tak jsem se na bubliny podíval pořádně. Uvědomil jsem si, že interval vypouštění bublin je pravidelný. To by znamenalo, že je vydechuje jen jeden potápěče. Když se policejní potápěč vynořuje, je bohužel jasné, že můj odhad situace byl správný. Je sám a na můj signál s dotazem OK odpovídá zkříženýma rukama - signálem nouze.

Beru si z policejního člunu láhev a rychle se oblékám. Po hladině plavu až nad vchod, vypouštím vzduch z křídla a padám dolů. Viditelnost v jeskyni je už příšerná, křečovitě držím prsty do kroužku, kterými prochází šňůra. Tedy vlastně šňůry dvě - moje tenká bílá z cívky a napnutá černá, na které dole visí láhev. Vím, že na dně leží dvě staré kotvy. Čekám, že na jedné z nich bude navázána šňůra, kterou jsme policejním potápěčům dali. Čekám, že po této šňůře půjdu a už teď se hrozím nálezu, který mne na jejím konci čeká.

Klesám až na dno šachty. Hledám uvázanou šňůru, ale marně. Není tam ani stopa, že by byla uvázaná. Opět svítím okolo sebe. Zásoba vzduchu se pomalu krátí, zbývá méně, než polovina. Už jsem dole půl hodiny. To nemá smysl. Nikdo nemůže mít v téhle hloubce tak malou spotřebu, aby vydržel hodinu a tři čtvrtě s jednou láhví. Odřezávám vysvícenou baterku od láhve na dně a vystupuji komínem. Beru s sebou taky Richardovu svítilnu, kterou policejní potápěči vyvázali na bílou šňůrku asi v 25 m. Ani ta už nesvítí, jen slabým blikáním hlásí vybití akumulátorů.

U vchodu na mne opět čeká Dan. O kus dál leží v mořské trávě dekompresní láhev chorvatských policajtů. Na zastávce mám podle mého počítače čekat jen 10 min.

Při čekání na dekompresi je mi z toho na zvracení. Pravděpodobně umřel jeden z mých nejlepších kamarádů, k tomu navíc úplně zbytečně mladý kluk od chorvatské policie. Oba přecenili své možnosti, oba měli naprosto nedostatečné vybavení. Kéž by oba byli v nějaké kapse se vzduchem, to je poslední malá naděje, která zbývá.

Dan tahá ještě svítilny a obě láhve nahoru. Když se vynořuji u lodi, tak policejní člun je pryč. Jeli prý pro kyslík, policejní potápěč má mít příznaky dekompresní choroby. Prý přijedou za půl hodiny.

Svlékám se. Na lodi je úplně ticho, všichni koukají do země. Čekáme. Plníme ještě nějaké láhve, kdyby bylo potřeba.

O půl dvanácté přijíždí jiná policejní loď. Opouštíme místo neštěstí a plujeme do Maslinice. Jeden policajt jede s námi.

A opět čekáme. Ze Zagrebu prý vrtulníkem letí jeskynní potápěči. Tady v Maslinici se objevil nějaký chlapík s vanou naloženou potápěčskou výbavou, prý specialista. Nevím. Na hromadě věci leží dlouhé ploutve na nádechové potápění. Vedle stojí láhev s mono ventilem. To nevypadá na jeskyňáře.

Na policejní lodi je už rovnou i Chorvatská televize. Natáčí nás, aniž se zeptali. Policie s potápěčem vyrazí na místo neštěstí, na naší loď nastupují dva policajti a plujeme do Splitu. Kromě toho, že naložili novináře a vše trochu organizačně skřípe, se policie chová zatím slušně.

Ve splitském přístavu kotvíme přímo před kapitanátem. Na lodi zůstává Ivo, ostatní jedeme na policii. Každý z nás je samostatné vyslýchán. Překlad zajišťuje asi manželský pár s malým dítětem. Česky umí lépe, než já chorvatsky, ale zase ne o moc. Při výslechu dělám Chorvatům tak trochu i přednášku z jeskynního potápění. Kriminální policii jde evidentně o věc, chovají se v mezích možností přátelsky.

Zlom přichází večer. Najednou se všichni začínají chovat značně odměřeně, nesmíme spolu mluvit. Jen čekáme a občas nás někdo vyslechne. Také Ivoše přivezli z lodi, prý ji teď bude hlídat policie.

Na policii přichází konzulka Veronika Honcová. Konečně někdo, koho se můžeme zeptat na pravděpodobný další průběh. Večer se jí daří přemluvit policajty, aby nás nechali zavolat Mirkově mámě. Přece jenom je lepší, když se smutnou zprávu o nezvěstném synovi dozví od někoho, koho zná, a ne oficiální cestou. Je to na Zdeňkovi a je to strašné.

Před půlnocí nás odvážejí z budovy hlavní správy (nebo jak se to tady jmenuje) na jinou policejní stanici. Všechny kromě Iva a Dana. Kriminalisté zjevně přenechali tento úkol nižším složkám. Nastupujeme do antonu. Pět lidí je zavřeno v malé plechové škatuli, s malinkými otvory na dveřích. Teprve pak následují další dveře od auta. No pěkně děkuji, to snad ne. Utěšuji se tím, že tohle je asi zdejší standard.

Přivádějí nás do velké místnosti s oválným stolem a kopírkou v rohu. Bezradně stojíme. Pak nám policajt říká, že to je všechno, že si máme lehnout na zem. Žbrbláme mezi sebou cosi o Evropě a Balkánu a uléháme. Za pár minut se objevuje vysoký policista s knírkem, rozsvěcí všechny zářivkové panely na stropě a nutí nás vstát. Martin už je tuhý, tak ho pobízí nejenom řvaním, ale i kopáním.

Vedou nás dolů do cel. Jsem skoro rád. Sice máme na tři lidi jednu tvrdou pryčnu, ale je to pořád lepší, než předtím. Postupně nás odvádějí, já šel předposlední. Také jsme dostali první jídlo za celou dobu - sendvič.

Policista bez uniformy mne odváží do nemocnice na odběr krve. Nechápu proč, ale vysvětlení "za karticu" mi celkem stačí. Potom jedeme do hlavní policejní budovy. Fotografování a snímání otisků prstů je docela depresivní zážitek.

Každý teď máme jednoho kriminalistů, který nás hlídá. Pořád na něco čekáme. Všem stříhají nehty, odhaduji, že kvůli případným stopám za nimi. Kolegům, kterým je co odebírat, berou i vzorky vlasů.

Kolem páté jdu zase k výslechu, tentokrát za "šéfem", jak ho tu všichni označují.

Napřed si stěžuji na chování policie minulou noc. Uvádím, že jen těžko budu schopen výslechu, když za poslední tři dny jsem spal jen pár hodin a jedl jen hrst sušenek a jeden sendvič. Prosím alespoň o kávu a něco sladkého.

Šéf se mi v podstatě omlouvá, a slibuje, že občerstvení hned zařídí. Dává odpovídající příkazy a já jsem odveden dolů, kde dostávám sendvič a do prázdné láhve trochu vody z kohoutku. A ještě se na mne tváří, co že si vymýšlím něco extra.

Opět jsem odveden nahoru k výslechu. Zacházení už ponechávám bez komentáře. Znovu celý příběh vyprávím šéfovi, který si ale nic nenahrává ani nepíše. Nakonec mi pokládá otázku, zda souhlasím s vyšetřením na detektoru lži - polygrafu. Nemám co tajit, proč ne.

Na první pohled to vypadá spíš jako elektrické křeslo. Přiznávám, že i v této situaci jsem docela zvědavý. Manžeta na levé ruce snímá asi můj tep, pružné pásky okolo hrudníku jak dýchám. Na ukazováku a prsteníku právé ruky mám připevněné elektrody, předpokládám, že snímají odpor mé kůže. Od všech čidel vedou dráty nebo hadičky do krabice na stole. Ta má výstup v podobě asi čtyř zapisovačů, malujících křivky na pás papíru.

Konzulka mi čte otázky, přeložené do češtiny. Odpovídá se ano-ne. Otázek je asi třicet a jsou mi předkládány dvakrát, v různém pořadí. Všechny směřují k jedinému - k násilné Mirkově smrti.

Taky se na to hned po vyšetření ptám. "Mirek byl zavražděn nožem," říká mi konzulka. Musím se něčeho chytit, podlamují se mi kolena. To je šílené!

Při čekání dostávám šťávu a sušenky, které nám přinesla konzulka. Můj hlídač se potřeboval vzdálit a zaskakuje za něj jeden ze sympatičtějších kriminalistů. Od něj se neoficiálně dozvídám policejní verzi: Mirka zabili Ivo a Dan a hodili ho do jeskyně. Na lodi se prý našly stopy krve, Dan a Ivo měli pozitivní nález na detektoru lži. Bylo jim sděleno obvinění.

Večer ještě další výslech, zase u jiného kriminalisty. Překládá soudní překladatelka. Řeknu tři věty a ona přeloží jednu - a ještě změní význam. Ještě, že alespoň trochu rozumím chorvatsky a tyhle úlety koriguji. To naše konzulka překládá opravdu všechno a co mohu posoudit, tak i dobře.

Na noc opět na stejnou policejní stanici. Tentokrát nás ale odvádějí rovnou do cel. Spím na jedné pryčně s Richardem. Všímám si zaschlého kusu hovna na dece. V cele je jen díra do země se splachováním, ale žádný papír, tak asi některý z našich předchůdců... Hlavně to nesmím říct Richardovi, zasrané teplo je pořád lepší, než se nastydnout. A proč se má trápit.

Nechávají nás zavřené celé páteční dopoledne. Potom jedeme do tělocvičny, kde jsou rozložené věci z lodě. A také dostáváme snídani, opět od konzulky. Ještě, že ji máme.

Třídíme si každý svoje věci na hromadu. Ivo a Dan jsou tu také. Musejí odevzdat úplně všechno, půjčujeme jim nějaké prádlo a trička. Ještě jsou potřeba jedny kraťasy a boty - na oboje dávám peníze konzulce, která jde oblečení koupit.

Vše se sepisuje a pečetí. Odpoledne má být výslech u soudu. Čekáme.

K soudu odvedli jen naše dva obviněné kamarády. Nás pustili na loď s tím, že nesmíme ze Splitu. Vyšetřující soudce nás prý vyslechne co nejdříve, možná už o víkendu, nejpozději v pondělí.

Začínají průtahy.

Na lodi se s Richardem domlouváme, že o hovnu na dece věděl také - a také ho přede mnou tajil. Po dlouhé době se můžeme alespoň na chviličku něčemu zasmát.

Rozebíráme všechny možnosti, co se mohlo stát. Víme bezpečně, že policejní verze má povážlivé trhliny. Chybí motiv. Verzi o homosexuálním trojúhelníku kazí Jarka, Danova přítelkyně, která v úterý přijíždí do Splitu. A také fakt, že Ivo byl ženatý. I zbytek posádky má také partnerky.

Podle policie měl být Mirek zavražděn na přídi lodi, oblečen do neoprenu a dopraven do jeskyně. Jenže to nešlo stihnout a Dan by u toho musel dýchat žábrami. Na začátku byly všechny láhve na lodi plné, na konci prázdné a o každé z nich víme, kdo a kdy ji vydýchal. Také je minimální pravděpodobnost, že by se Dan byl schopen z jeskyně vrátit. Není příliš zkušeným potápěčem, návrat se přitom nepodařil ani Chorvatskému specialistovi.

Verzi má podporovat nález krve na lodi. Ano, na přídi jsou velké stopy hnědočervené barvy. Jenže to není krev, ale při kotvení lanem přenesená barva ze dna lodi. Je dělaná na to, aby šla snadno jednou za rok odstranit, takže jde setřít i silnějším tlakem ruky. A aby na ní nerostly řasy a jiný život, obsahuje vysoký podíl sloučenin mědi, které jí dávají hnědočervenou barvu.

Jasný důkaz o nevině mohou poskytnout výsledky rozboru profilů ponoru. Mirek měl na ruce potápěčský počítač, který po dvaceti sekundách zaznamenává hloubku. Jenže policii se nepodařilo stáhnout víc, než první čtyři minuty, a to ještě za pomoci jednoho ze svědků.

Loď kotví na nejfrekventovanějším místě nábřeží, přímo před Diokleciánovým palácem. Když o nás píší místní média, jsou tam samozřejmě i fotografie. Několikrát i přímo na titulní straně. Někteří lidé si nás pak prohlížejí jak zvířata v ZOO. Místní noviny i časopisy bez uzardění ukradly snímky z internetových Stran potápěčských a webu Potápěčského klubu Praha.

Mnohokrát nám volají novináři. Na doporučení konzulátu i policie se rozhodujeme neposkytovat žádné informace. Jenže postupně zjišťujeme, že tohle doporučení nectí policie sama. Nejde jen o tiskového mluvčího, ale novináři se zjevně dostali ke spisu. Na rozdíl od nás znají pitevní protokol, k dispozici mají i naše policejní portréty.

O víkendu se samozřejmě ze soudu nikdo neozval. V pondělí nás konzulka informuje, že ve čtvrtek ráno máme být všichni u soudu.

Rozhodujeme se sepsat tiskové prohlášení a zveřejnit ho po výslechu u soudu. Snažíme se, aby v něm jasně vyzněl náš názor a hlavně aby se i jednotlivá věta vytržená z kontextu nedala interpretovat jinak.

Ráno jsme všichni u soudní budovy. Požadovány jsou dlouhé kalhoty, jenže ty některým z nás policie zabavila. Slipy a trička jsme si náhradou za zabavené koupili, ale dlouhé kalhoty jsme neměli potřebu. Martin má jen šortky a tak čeká před budovou, aby si prohodil kalhoty s prvním, kdo bude po výslechu.

Čekání je nekonečné. Výslech prvního svědka trvá tři hodiny, potom si dá soudce pauzu na oběd a odpoledne stihne druhého. Rozhodujeme se začít komunikovat s médii, večer rozesíláme tiskové prohlášení na adresy řady redakcí. Mluvíme s lidmi z publicistiky TV Nova a redaktorem časopisu Týden.

V pátek pokračujeme, zase dva svědci, já jsem jedním z nich. Poslední přichází na řadu až v pondělí.

Původní informace, že pasy dostaneme po výslechu, se nepotvrzuje. Soudce prý předá pouze konzulce - jenže ta je po uzavření sezónního splitského konzulátu v Záhřebu. Nakonec soudce složitě komunikuje s velvyslanectvím a pasy nám vydává, vydání ale podmiňuje podpisem prohlášení, že se v případě potřeby vrátíme a budeme vypovídat. Po delším hledání a prošení nám vrací i další doklady a klíče. Ostatní zůstává pro případnou expertízu, pravděpodobně to ale bude jen zbytečně plesnivět v policejním skladu.

Vyšetřování se vůbec nehýbe z místa. Zjistit, zda skvrny jsou krev či barva by přece zvládla každá biochemická laboratoř za několik minut. Profily ponorů si z potápěčského počítače do počítače stolního přenáší potápěči běžně také za několik minut. Proč to musí trvat týdny?

Ve čtvrtek ráno přijíždíme do Prahy, kde už čeká publicistika TV Nova.

Pročítám, co se psalo v Česku. Většina informací je korektních, něco jsou různé úlety převzaté z Chorvatského bulváru. Ale některé spekulace mne děsí. Že prý nejde probodnout žaket a dvě vrstvy neoprenu. Asi nejde, ale Mirek neměl žaket, ale křídlo, jehož popruh vede dost daleko od místa, kde má člověk srdce. A měl jednovrstvou kombinézu. Její neopren se dá snadno prorazit i o skálu, natož nožem. Někdo vypustil, že pitva určila smrt na suchu. Podle toho, co víme o výsledcích pitvy, tak pitva určila pouze příčinu smrti - bodnou ránu - ale nikoli kde a kdy se tak stalo. Spekuluje se, že byl Mirek slaboch, který by se k tak ráznému činu nikdy neodhodlal. Ale Mirek pár let trénoval aikido a podle vyjádření jeho instruktora to byl jeden z nejtvrdších lidí, které poznal. A tak by se daly vyvracet spekulace a fámy jedna po druhé…

Celou pravdu včetně důvodů Mirkova jednání se už nikdo nedozví. Jedině Mirek věděl, proč šel do jeskyně sám a bez odpovídající techniky. Já mohu jen nabídnout to, co jsem viděl a slyšel. A to, co k příběhu doplnili kolegové - ostatní svědci přítomní na lodi. Za jejich připomínky a upřesnění děkuji. Záměrně neuvádím úplné podrobnosti a konkrétní časy, podstatné pro policejní vyšetřování.


Expertízy byly hotové nakonec až po skoro pěti týdnech. A potvrdily, co jsme tvrdili policii od začátku. Odebrané vzorky neměly DNA, jelikož se nejednalo o krev. Profil ponoru stažený z Mirkova potápěčského počítače ukázal, že nikdo z lodi by na hypotetickou vraždu neměl čas a hlavně, že Mirek hledal cestu ven.

Po dohodě s obhájci jsem čekal se zveřejněním až na chvíli, kdy článek nebude zbytečně provokovat Chorvatské úřady. To nastalo až propuštěním zadržených kolegů ve středu 16.10. ve tři hodiny odpoledne.

Umřel jeden z mých nejlepších kamarádů. Umřel Chorvatský policista, další mladý člověk. S tím se budu asi vyrovnávat hodně dlouho. Je mi líto, že jsem musel přiznat svou slabost. Nedokázal jsem jim pomoci. Není podstatné, jestli to bylo možné. Nedokázal jsem riskovat svůj život. A konec konců nedokázal jsem ani důsledně hájit svoje práva před úřady v Chorvatsku.

autor: Tomáš Sládek