Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Bolest v rameni

leden 2005, Hurghada, Egypt

autor: Petr Bodurka 1  (publikováno: 06.01.2006)
redakčně zpracoval: Zdeněk Šraier

Uhnal jsem si v Egyptě dekompresní chorobu. Ač jsem byl pojištěn, stálo mne řešení celé situace nemálo peněz a nemohu být spokojen ani s postupem léčby.

Do Egypta jsem přiletěli v sobotu 15.1.2005 kolem 12:00 místního času. Po nákupu potravin nás odvezl taxík do přístavu, kde jsme se nalodili na naši jachtu. První ponor jsem stihnul hned v sobotu v noci. Dosáhli jsme maximální hloubky 10 m. V neděli jsme udělali celkem tři ponory. Dva během dne a třetí opět v noci. Všechny tři byly ve střední hloubce. V pondělí jsme zvládli dva ponory, též ve střední hloubce.

V úterý jsme přijeli k vraku, který začíná v hloubce kolem 20 m. Já a kolega jsme byli demokraticky zvoleni posádkou pro uvázání lodi k vraku. Po nastrojení a úspěšném skoku do vody jsme klesali, každý s jedním lanem zhruba do hloubky 20 m. Sestup byl docela náročný, neboť jsem bojoval se silným proudem. Asi po pěti minutách jsem lano úspěšně přivázal a vracel se proti proudu na příď vraku, kde čekal kolega, který tam uvázal druhé lano. Když jsem dorazil k němu, ukázali jsme si "OK" a vzhůru dolů do vraku.

Ponor trval asi 55 minut v průměrné hloubce 25 m. Dekompresi jsme udělali ve 3 m asi 10 minut. Po vynoření bylo vše v pořádku. Zhruba po třech hodinách jsme si dali opakovaný ponor do hloubky 30 m. Tento trval 35 minut a počítač Aladin Pro mi ukazoval dekompresi 5 minut ve 3 m. Udělal jsem asi 8 minut.

Asi po pěti minutách po vynoření jsem cítil slabé píchání v pravém rameni. Po dvou hodinách se bolest začala zvyšovat a tak jsem byl "připojen" na kyslík. Asi po hodině dýchání kyslíku a podpoře zbytku posádky (pošklebky, nabídka kořalky, odkoupení výstroje za výhodnou cenu, vymýšlení diagnózy a její následné léčby, atd.) kdy bolest neustupovala, přišly na řadu prášky proti bolesti (Brufen).

V noci a ráno byla bolest v rameni dost intenzivní. Přistoupil jsem na léčbu ponořením se do větší hloubky, než jsem byl. Při sestupu do hloubky kolem 33 metrů bolest neustupovala a proto po ztrátě partnera jsem obrátil a začal s výstupem. V hloubce kolem 10 m se bolest zvětšovala a ve třech metrech byla již nesnesitelná. Rozhodl jsem se ukončit ponor. Po vynoření na hladinu jsem už nebyl schopen vylézt sám z vody a tak mi museli kolegové pomoc na palubu a sundat výstroj. Zalezl jsem si do své kajuty, vzal si další prášky proti bolesti a potichu trpěl.

Do nemocnice v Hurghardě jsem se dostal až ve čtvrtek, tedy třetí den po nehodě. Po zaplacení nemalého poplatku mě doktor prohlédl a stanovil dekompresní nemoc prvního stupně a dobu léčby 4 dny. Po mnoha konzultacích se zbytkem posádky, drahých a dlouhých telefonátech s českou zdravotní pojišťovnou, jsem se rozhodl se léčit doma. (Vojenská zdravotní pojišťovna, kde jsem uzavřel připojištění do zahraničí a sport. Pojišťovna má na ty to věci dohodu s Pojišťovnou Generali, se kterou jsem vše vyřizoval. Protelefonoval jsem asi 13.000 Kč.)

V pátek před odletem jsem si vzal 4 prášky na bolest a hurá domů. V letadle byla bolest snesitelná. Po příletu jsme jeli rovnou do Fakultní nemocnice v Plzni na Lochotíně, kde jsem již měl připravenou barokomoru. Když jsme dorazili do nemocnice, prodělal jsem odběr krve, EKG a rozhovor s doktorem, který o tom věděl úplný ho...

Následovala barokomora, kde mě ponořili do 20 m na 2 hodiny. Po opuštění komory byla bolest úplně stejná. V sobotu jsem opět navštívil komoru - 20 m na 3 hodiny a poté vyšetření u doktorů. Vypadalo to, že o této nemoci toho moc neví a sám jsem jim musel popsat jak by se mělo postupovat s léčbou dekompresní nemoci. I po léčbě v sobotu byla bolest stále veliká. V neděli opět komora 20 m na 3 hodiny už bez dalších vyšetření. Doktora jsem ani neviděl, starala se o mě pouze sestřička. V pondělí byl ponor v komoře do 30 m na 3 hodiny už s kyslíkem. V komoře bolest ustupovala, ale při výstupu se opět vracela. Doktora jsem opět neviděl. Pátý den léčby se naprosto shodoval s dnem předešlým. Šestý den poslední sestup v komoře do 30 m na 3 hodiny s kyslíkem. Po ukončení ponoru v komoře se bolest asi o 20 % zlepšila. Sestřička mi popřála hodně štěstí a tím byla moje léčba ukončena.

Doktora jsem už neviděl a bylo zřejmé, že ho moc nezajímá, jak vypadá moje léčba. Bolest v rameni začala pomalu ustupovat až 13. den po nehodě. Zhruba 17. den bolest úplně odezněla a už se zase těším do vody.

autor: Petr Bodurka 1
redakčně zpracoval: Zdeněk Šraier