Strany
potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
Strany potápěčské
vydává Zdeněk Šraier
zavřít

Napište hledaný výraz a stiskněte Enter

 

Tomáš Kotouč

portfolio (únor 2008)

autor: Tomáš Kotouč, Tomáš Sládek  (publikováno: 02.02.2008)

Jaké byly tvé potápěčské začátky a kdy jsi pod hladinu začal brát i fotoaparát?

Potápěčský kurz jsem si udělal v r. 1994 a s UW focením začal s masovým příchodem digitálních kompaktů. Tuším, že první foťák pod vodou byl Olympus 750 UZ. Potápění i focení u mě mají základ ve vztahu k přírodě. Potápění není cílem, ale pouze cestou a prostředkem. Moře je mnohem méně dotčené civilizací než souš a proto mě fascinuje. Fotografie je opět prostředkem k zachycení, pochopení, povšimnutí si detailu. Ale přiznávám, že čím déle fotím, tak se mi pod tu vodu začíná cpát i umění. Nakonec, jakoukoliv rybu považuji stejně za krásnější, než člověkem namalovaný obraz, navštěvujeme galerie, ale pro mě je tou nejkrásnější divoká příroda, nejen pod vodou. S tím samozřejmě souvisí i stále dokonalejší technika, kterou používám.

Jaký je tvůj potápěčský sen?

Mnoho potápěčských snů jsem si již splnil tím, že jsem se dostal na ty nejlepší lokality světa. Zvláštní kouzlo má východní Pacifik kde se nacházejí Galapágy, či Malpelo. Jsou to odlehlé izolované světy bez barev korálových útesů, ale s nekonečnými hejny pelagických ryb, žraloků i kytovců. Permanentním cílem a snem je pokora a taky bych se chtěl proměnit v delfína :-).

Specializuješ se na nějakou oblast podvodní fotografie?

Bazén ne, ale jinak se nespecializuji. Rovněž nefotím ve sladké vodě, ale to spíš proto, že není čas a nemám sucháč. Vraky mi neříkají nic. Více mě to táhne k velkým živočichům, ale fotím i makro, které mi přijde jednoduší, protože blesky mohu stoprocentně ovlivnit světelné podmínky. U velkých potvor hraje větší roli příroda a náhoda a to mě baví.

Kde můžeme tvé fotografie vidět?

Neúčastním se soutěží a na organizaci výstavy není čas, i když mám poslední dobou nabídky, že by ji někdo zorganizoval za mě. Mé fotky jsou pravidelně k vidění v časopisech Buddy a Oceán a samozřejmě na webech s potápěčskou tématikou. Tady dodávám, že na webové zmenšeniny jsem trochu alergický.

Jakou používáš fotografickou techniku?

Od začátku fotím na digitál a kolegy, kteří fotí na film, hluboce obdivuji. Pro mě je možnost okamžité korekce nastavení dle náhledu nezbytná. Ale domnívám se, že u nových digitálních zrcadlovek, je již kvalita výstupu srovnatelná s filmem. I David Dubillet už je digitální! Aktuálně fotím na Nikon D80, blesky Ikelite DS-125, pouzdro Ikelite, skla Tokina 12-24, makro Sigma 105 a fish-eye Tokina 10-17.

Zpracováváš dále snímky v počítači?

Odborníci tvrdí, že tzv. Bayerova maska, která je základem všech čipů, není ze své podstaty schopná vyprodukovat opravdu ostrý obraz a to se týká i nejdražších strojů. Takže určitě doostřuji a myslím, že to děláme všichni. Dále hýbu s křivkami, kontrastem, expozicí, když už s barevnou saturací, tak spíš ubírám, než přidávám. Využívám funkci recovery, občas retušuji nečistoty. Zásadně se vyhýbám kreativitě v tom smyslu, že by bylo na fotce něco jiného než ve skutečnosti. Mým dominantním nástrojem je Adobe Photoshop Lightroom.

Jaký jsi měl nejsilnější zážitek spojený s podvodním fotografováním?

Okamžitě mě jeden napadl, tak to asi bude ten pravý. V září 2006 jsem opět mířil na Galapágy a přenocoval v Quitu. Během oběda mi nějaký ekvádorec v restauraci ukradl foťák a já se tedy nalodil s vědomím, že neudělám ani fotku. Potápěl jsem se bez foťáku a docela si to užíval. U ostrova Darwin přišel zatím asi můj nejlepší ponor v životě. Skupina, kterou jsem vedl, se usadila na písčině mezi ostrovem a známým obloukem a já se vydal na průzkum najít velrybího žraloka. Když jsem se vrátil pro skupinu, zjistil jsem, že odplavala neznámo kam s druhým divemasterem. Usadil jsem se tedy na písčinu v hloubce 16m a rozhodl se, že být na Darwinu je příliš vzácné na to, abych ukončil ponor a že si flašku dofoukám tady na bobku. Byl jsem sám a tím pádem jen málo rušivým elementem pro žraloky. Téměř okamžitě připlulo obrovské hejno kladivounů, odhadem 150 jedinců a začali kroužit na dotek. Ale já nebyl důvod jejich návštěvy. Nevědomky jsem se posadil doprostřed hlavní kladivouní čistící stanice, zde provozované rybkami, kterým se říká barberfish. 10 potápěčů kladivounům vadilo, ale jeden již nikoliv. Strávil jsem s nimi půl hodiny v naprosto intimním kontaktu, jako bych byl jedním z nich. Vzpomínal jsem na svůj ukradený foťák a bojoval s vědomím, že tento zážitek zůstane nezachycen. Dnes si nejsem jistý, jestli to tak není lepší. Jen já vím, jaké to bylo a zavedla by mě ruka osudu k této situaci, kdybych jako obvykle fotil? Kdo ví...

foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč
foto: Tomáš Kotouč

Obrázek pro váš monitor viz tapety na plochu.

autor: Tomáš Kotouč, Tomáš Sládek