Dekompresní teorie
Praktické závěry
|  |
Použití jiných plynů a směsí než vzduchu
EAN (Enriched Air Nitrox)
Z dekompresního hlediska je velmi výhodné zvýšit obsah kyslíku. Zvětší se tím kyslíkové okno, což urychluje vysycování dusíku. A jelikož tkáně se sytí dusíkem na základě jeho parciálního tlaku ve směsi, dochází i k menšímu nasycení. Potápění s Nitroxem jako jedinou směsí patří asi budoucnost rekreačního potápění, jelikož pro běžné rekreační hloubkové limity slibuje delší bezdekompresní časy a konec konců, na dražším Nitroxu je větší zisk. Velmi výhodné je použití Nitroxu pro pracovní potápění ve středních hloubkách. Pro potápění se používá zpravidla směs s 30% až 40% kyslíku.
Základní nevýhodou potápění s Nitroxem je jeho vyšší cena oproti vzduchu. Dále je potřeba při plánování ponoru zohlednit toxicitu kyslíku, která při ponorech se vzduchem zpravidla nehraje podstatnou roli. V neposlední řadě je pro přípravu Nitroxu přepouštěním potřeba mít kyslíkově čisté lahve a další techniku mít přizpůsobenou vyšší koncentraci kyslíku ve směsi.
Pro technické potápění se Nitrox používá zejména pro urychlení dekomprese díky kyslíkovému oknu. Běžný postup počítá s použitím trimixu pro pobyt v hloubce, pro dekompresi se v hloubce okolo 20 m přechází na EAN 50 (Nitrox s 50% kyslíku) a na zastávkách v 6 a 3 m se dýchá čistý kyslík.
Směsi s heliem
Helium se používá především pro svůj v podstatě neměřitelný narkotický účinek pod zvýšeným tlakem. Rychlost difúze helia je asi 2.65× rychlejší, než u dusíku. Tato vlastnost jej z dekompresního hlediska znevýhodňuje pro krátké ponory, kdy prodlužuje dobu potřebnou pro výstup. Naopak, pro velmi dlouhé ponory, kdy se stav nasycení blíží saturaci, je použití směsí s heliem z hlediska zkrácení dekompresních časů výhodné. Pro hluboké ponory má helium ještě tu příjemnou vlastnost, že má menší hustotu a tudíž se klesají dechové odpory. Dekompresní nemoc při dýchání helia má zpravidla méně nebezpečný průběh.
Pro pracovní potápění je často používán Heliox, což je směs zpravidla 80% helia a 20% kyslíku. Pro velmi hluboké ponory se pochopitelně obsah kyslíku zmenšuje. Z důvodu ceny a z důvodu prevence vzniku HPNS se používá Trimix, což je směs helia, dusíku a kyslíku. Pro dekompresi se obvykle používá Nitrox a čistý kyslík.
"Jojo" ponory
Podle klasického algoritmu dochází ke zkrácení dekompresních časů při ponorech s pilovitým profilem. Ve skutečnosti se při každém vynoření vytvoří další bubliny, které se při krátkém zanoření nestačí rozpustit a slouží naopak jako jádra pro tvorbu dalších bublin. Výsledkem je vznik dekompresní nemoci i při dodržení limitů daných tabulkami nebo potápěčským počítačem. Bublinové modely toto velmi dobře zohledňují, stejně jako adaptivní model v posledních modelech počítače Aladin.
Jak zvýšit bezpečnost dekompresního postupu
Při rekreačním potápění se často potápěč dostane do situace, kdy zvažuje postup, který by po náročnějším ponoru co nejvíce omezil rizika vzniku dekompresní nemoci.
V první řadě jsou zásady, které je třeba dodržovat vždy:
- Dělat "hladké" ponory - neměnit často a zbytečně hloubku, zejména se vyvarovat plavání nahoru a dolu v malé hloubce po dokončené stupňovité dekompresi. Po dekompresi je v těle určité množství "tichých" bublin, které mohou několikanásobnými změnami tlaku v malé hloubce zvětšit svůj objem nabalením dalších molekul plynů.
- Udržovat dostatek tekutin v těle, doplnění tekutin by mělo být jednou z prvních činností potápěče po vynoření. Při dlouhých ponorech je nutno zajistit rehydrataci i během ponoru. Po opuštění vody je velmi vhodným nápojem "dekompresní" pivo, neboť alkohol i v malém množství přispívá k roztažení cév, cukr pomůže rychle doplnit energii a voda doplní tekutiny. Ovšem nic se nesmí přehnat.
- Po vynoření udržovat tělo v klidu, jakékoli zvýšení tělesné námahy může přivodit problémy. Poslední dekompresní zastávka je vždy na hladině a tak se podle toho je také třeba chovat.
Pro nadstandardní zvýšení bezpečnosti je vhodné:
- Dělat hloubkové bezpečnostní zastávky (deepstops) i při použití dekompresních postupů, které to přímo nevyžadují - což jsou všechny postupy založené na klasických algoritmech, včetně všech současných potápěčských počítačů určených pro rekreační potápění. Postup je podrobně popsán v práci R. L. Pyla.
- Po vynoření setrvat ještě několik minut na hladině. Při výstupu z vody dojte ke změnám v krevním tlaku v různých částech těla, což vyvolá přesuny krve a může vést k lokálnímu snížení tlaku v horních partiích těla na takovou úroveň, která způsobí vznik bublin. Patrně nebyl ještě proveden žádný seriózní výzkum na toto téma, ale řada technických potápěčů tvrdí, že příznaky dekompresní choroby se zpravidla neprojeví ani při několikahodinové dekompresi, ale běžně už za 20-30 minut po vynoření.
- Při použití potápěčského počítače dělat zastávky v o trochu větší hloubce, než počítač předepisuje. Zejména se to týká ponorů, kdy je potřeba vykonat několik zastávek. Samozřejmě tím dojde k prodloužení celkové doby výstupu.
- V případě postupu podle tabulek je zpravidla postup určen metodikou, tabulky doprovázející. Obvykle se bere o jeden řádek vyšší hloubka, než odpovídá hloubce skutečné.
Řešení krizových situací
Dekompresní tabulky obvykle udávají metodiku řešení opomenuté dekomprese.
Co však dělat, když potápěč v průběhu ponoru zjistí, že nemá dostatek vzduchu na provedení řádné dekomprese, přičemž nemá na hladině žádnou záložní láhev, aby mohl celý problém řešit postupem pro opomenutou dekompresi? Tady je každá rada drahá a vůbec nepomůže obvyklé mentorování, že prostě musí mít na člunu nebo na břehu nějakou zálohu.
Některé zásady pro minimalizaci rizika vzniku závažných následků při různých nehodách:
- Jestliže ukazuje potápěčský počítač spustil alarm, signalizující nulový RBT (remaining bottom time - zbývající čas na dně), nepropadejte panice. Počítač uvažuje s rezervou v lahvi a právě pro řešení problémů tam ta rezerva je. Je samozřejmě potřeba bez zbytečného otálení zahájit výstup, ovšem je-li například na vraku výstupové lano vzdálené asi 50 m, je pořád dost času k němu doplavat.
- Jestliže jeden z dvojice nemá dostatek vzduchu pro celý výstup, ale jeho buddy ano, pak je vždy lepší dýchat ve dvou na hlubších zastávkách a nečekat, až vzduch opravdu dojde. Ve větší hloubce je větší spotřeba a na poslední zastávce ve 3 m bývají často vlny. Také může být potřeba z nějakého důvodu se na chvíli oddělit.
- Jestliže dvojice nemá dostatek vzduchu na řádné provedení celého dekompresního postupu podle Bühlmannova algoritmu (tedy například podle tabulek vydaných SPČR nebo podle počítače Uwatec Aladin), není opět třeba propadat panice. Pro tento účel je vhodné znát (nebo mít na vhodném místě poznamenaný) postup podle tabulek US Navy (staré svazarmovské), které dovolují znatelně rychlejší dekompresi a dají se tedy dobře použít jako tabulky pro řešení nouzových situací.
- Když už dojde k porušení dekompresního postupu, nejsou patrné žádné příznaky (nebo jen bolestivé) a je k dispozici zkušený potápěč a další zdroj vzduchu (či lépe kyslíku), je možné udělat náhradní rekompresi ve vodě podle některé z metodik. Dýchání kyslíku a převoz do komory je samozřejmě nejlepší řešení v případě, kdy je komora na blízku, proto také DAN (Divers Alert Network) rekompresi ve vodě výslovně nedoporučuje.
- Po dekompresní nehodě, i když je bez příznaků dekompresní nemoci, je třeba důkladně doplnit tekutiny, tentokrát pokud možno bez alkoholu. Čím více tekutin do sebe dokáže postižený potápěč vpravit, tím lépe. Je vhodné podat jednu tabletu Aspirinu, který působí proti srážení krve. Není však dobré podávat Aspirin preventivně, protože snížení srážlivosti krve může mít fatální důsledky v případech krvácení. Ani v případě bolestivých projevů dekompresní nemoci I. typu (bends) by neměly být podávány utišující prostředky, protože by to velmi ztížilo lékařskou diagnózu. Postižený by měl několik hodin v klidu ležet.
Zpět na obsah
Tomáš Sládek
Informace o autorských právech, zárukách a jiných formalitách najdete v tiráži.
