 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| Přihlásit |
Dekompresní teorieZákladní pojmy |  |
Předpis činností, které má potápěč udělat po zahájení výstupu z hloubky "na dně" až po okamžik, kdy nemusí na proběhlý ponor brát ohled. Zahrnuje profil výstupu - dekompresní zastávky a výstupové rychlosti, střídání dekompresních plynů, chování po ponoru. Může ale zahrnovat i další věci - například hydrataci během dekomprese.
Postup stanovení dekompresního postupu. Aby byl použitelný pro plánování ponorů, musí být jednoznačný a úplný. Pro stejné zadání, stejné informace o ponoru a potápěči, musí dávat stejné výsledky.
Dekompresní algoritmus je obvykle založen na dekompresním modelu. Ale může být založen i na souboru předchozích zkušeností, v sofistikované formě označovaném jako statistický model.
Dekompresní algoritmus může být implementován v softwaru pro plánování ponorů - ať už pro stolní počítač, nebo pro počítač potápěčský. Pomocí softwaru mohou být sestavovány tabulky. V historii byly dekompresní algoritmy implementovány i v mechanických, pneumatických a hydraulických zařízeních.
Model zobrazující chování lidského těla v prostředí s proměnným vnějším tlakem a případně i proměnnou skladbou dýchacího média s ohledem na vznik dekompresní choroby.
Zpravidla model řeší:
1. sycení těla plyny
2. vysycování plynů z těla, případně změnu fáze plynu v těle (vznik bublin)
3. limity, stanovující minimální přípustný okolní tlak (hloubku).
Matematicky je dekompresní model model obvykle vyjádřen soustavou diferenciálních rovnic.
Diskrétní element, který odděluje a soustřeďuje uvažované vlastnosti určité části kontinua, v simulační teorii se taková entita běžně označuje slovem kompartment.
Tělo tvoří spojitý prostor, kontinuum. Je tvořeno tkáněmi v anatomickém a biologickém významu toho slova. Když se tělo rozloží na obrovské množství malých částí a ty roztřídí do skupin s podobnými vlastnostmi, získá se relativně malý počet (v praxi 8 až 32) virtuálních tkání. Každá z nich má přesně definované vlastnosti, zastupující řekněme průměr dané skupiny.
Nedá se říci, která biologická tkáň patří do které virtuální tkáně v dekompresním modelu. Kousek tam a kousek zase jinam.
Pronikání částic (zpravidla molekul) z oblasti vyšší koncentrace do oblasti nižší koncentrace, probíhající do té doby, než se koncentrace vyrovnají. K difúzi dochází v plynech, kapalinách a omezeně i v pevných látkách. U plynů koncentrace odpovídají parciálním tlakům.
Difúzí jsou například transportovány plyny z plic do krve skrz stěnu plicního sklípku.
Transport pohybem média.
Perfúzí jsou například přenášeny plyny rozpuštěné v krvi pomocí krevního oběhu..
V dekompresní teorii se za inertní plyny označují plyny, nevstupující za normálních podmínek podstatným způsobem do biochemických reakcí v organismu.
Označení je to poněkud zavádějící, protože některé plyny z této skupiny, zejména dusík, se aktivně účastní mnoha reakcí. Nicméně množství vdechlého a následně fyzikálně rozpuštěného dusíku vstupujícího do chemických reakcí je zanedbatelné.
Dekomprese velmi rychlým snížením okolního tlaku, například při neřízeném výstupu nebo při ztrátě těsnosti hyperbarické komory.
High pressure nervous syndrome (syndrom z vysokého tlaku) je způsoben tlakem samotným, nikoli chemickým působením plynů. Pravděpodobnou příčinou jsou změny v chování buněčných membrán při vysokém tlaku. HPNS se projevuje v hloubkách, které nemají s rekreačním potápěním nic společného, od 100 až 200 m hlouběji.
Vodoodpudivost. Hydrofobní povrch je nesmáčivý, odpuzuje vodu. Hydrofobní může být i kapalina, například olej - potom se s vodou nemísí (nebo mísí jen nesnadno). Opakem je hydrofilie.
Hydrofilní povrch je smáčivý. Je-li například z hydrofilního materiálu zhotovena tkanina, je nasákavá (např. bavlna). Ale hydrofilní povrch nasákavý být nemusí, stačí, že je smáčivý, přitahuje vodu. Učebnicová definice je "se zvýšenou afinitou k vodné fázi". Opakem je hydrofobie.
Zúžení cév.
Tomáš Sládek
Informace o autorských právech, zárukách a jiných formalitách najdete v tiráži.